Naše výpravy do minulé dekády pokračují výletem do jejího pátého roku. Zavzpomínejte s námi stejně jako v předchozím díle na popkulturní fenomény z časů, kdy mnozí z nás/vás prožívali dětství či dospívání. V celkově už šestém díle se podíváme do letopočtu, kdy v bývalé Jugoslávii zuřila válka, lisovaly se první DVD disky, Jacques Chirac se poprvé stal prezidentem Francie, v Americe řádily hurikány, v Japonsku náboženští fanatici a ve střední Africe virus Ebola. A co se dělo v populární kultuře? Pojďte s námi zpět do devadesátých let.

Články věnované roku 1993 najdete zde - část první a druhá.

Články věnované roku 1994 najdete zde - část první, druhá a třetí.

Cestovatelé časem:
B = Bourek, krasnej.net, Hype
JB = Honza Balušek
KV = Karel Veselý, Karl Muzzik Lab
LK = Luboš Kreč
PDK = Petr Kolář, Lidové noviny
TK = Tonda Kocábek, Radio 1
V = Vít Čondák, Postcrap, New Music

Stručné profily jednotlivých autorů si můžete přečíst ZDE.

---

Zmizení Richeyho z Manic Street Preachers

Před tím, než jejich kytarista Richey James Edwards 1. února zmizel a už se nikdy neobjevil, byli Manic Street Preachers jen středně populární levičáckou rockovou kapelou z Walesu. Poté se z nich na britských ostrovech staly hvězdy největšího kalibru a jejich následující desky se prodávaly v obrovských nákladech. Psychicky nemocný Richey, mezi jehož koníčky patřilo vyřezávání nápisů do vlastní ruky, se pohřešuje dodnes.

V: Tohle je myslím nejslavnější hudebník, kterého jsem nikdy neviděl. A až do jeho zmizení byli Manics poměrně neznámou skupinou, takže kdyby se teď konalo nějaké opožděné vyšetřování, tak hlavní podezřelí by byli zbylí členové skupiny a hlavně manažer.
KV: Ono to opravdu vypadá jako zázračný mediální tah. Však ho tuším vloni zopakovala Madellaine Peroux, která ale zmizela jen na oko (stejně se o tom ale v Británii všude psalo a prodej desky šel nahoru). Ten "comeback" MSP, který přišel o rok později, byl trapný, "Everything Must Go" je ve srovnání třeba s "Holy Bible" neuvěřitelné vyměknutí. A jejich kariéru už později nezachránilo ani poplácání po ramenech od Fidela, že?
B: Zajímavý je, že se mi vybavila fotka z Bengu, kde tenhle Richey byl. Dokonce mám takovej pocit, že měl vytetovanou růži (i když to se mi motá dohromady s obalem "Useless Generation"). "Holy Bible" mám ve vzpomínkách jako hodně dobrou desku, vždycky jsem měl pocit, že tam byla taková podivně slovanská melodika. Musím ale říct, že žádný další desky nebavily, ale nevím, jak moc to souvisí s tím, že tam Richey nebyl. Vzpomínám si ale taky, že Richey byl z dnešního pohledu hodně goth, minimálně v takový tý sebelítostivý, sebezraňující póze, používal make-up a řek bych, že si minimálně na podiu zahrával s genderovou identitou.
LK: Nebyl jsem zrovna fanoušek Manics, ale v Rock & Popu to tehdy popisovali jako strašné drama, takže tomu nešlo uniknout. Hrozně se mi líbilo, že z Richeyho udělali novináři nakonec takový stín; četl jsem třeba o tom, že ho někdo někde zahlédl v okně. Trochu jako Elvis...
B: Mám pocit, že před pár lety měla jeho rodina možnost prohlásit ho za mrtvýho, ale že tak neudělali a je dodnes vedenej jako pohřešovanej. Každopádně ho nenašli.
JB: Každopádně tím, že zmizel, udělal pro úspěch kapely možná víc, než ti, co v ní zůstali.

---

David Bowie - 1. Outside

David Bowie se v polovině 90. let dal znovu dohromady s producentem Brianem Enem a spolu natočili první díl ambiciózní desky/sci-fi románu o vraždícím umělci. Album se setkalo s velkým zájmem, ale Bowie slíbená dvě pokračování nikdy nenatočil.

KV: Škoda, že pokračování už asi nebude a nikdy se nedozvíme, jak to dopadlo. A kdo je vrah...
V: Dopadlo to tak, že Bowie nešel do starého železa, kam jsem ho v té době už řadil. Až do téhle desky jsem absolutně nechápal, čím si Bowie zasloužil všeobecný věhlas a poplácávání po ramenou od zasloužilých publicistů v Melodii, ale tak nějak jsem si říkal, že za "Let's Dance" nebo "Tin Machine" (to se snad nikde nehrálo?) to asi nebude. Za "Hearts Filthy Lesson" už bych poplácával taky.
KV: O dva roky mladší "Earthling" už mi přijde moc vyumělkovaně in, "Outside" je ale výtečné.
B: "Earthling" je blbost, to je pravda. Taky to zní dost trapně, zatímco "Outside" se dá poslouchat i letos. Zajímavý bylo, že koncept byl natolik atraktivní, že se o to zajímal třeba i můj táta, kterej o tom čet v novinách nebo co a chtěl si to poslechnout.
TK: Mám to podobně jako V. Vesele jsem si v rádiu přehrával ty stařičký věci a nechápal, proč někteří starší hovořej o nadčasovosti a stavěj ho do stejný roviny jako Iggy Popa a Lou Reeda, zatímco mně se vybavuje ten ultranudnej duet "Under Pressure". Pak přišla ta deska a bylo jasno.
JB: Deska je mi úplně jedno, byl jsem ještě takový prcek, že mi nějaký klip z ní připadal strašidelný, uááá. Hlavně, že mu Pet Shop Boys udělali remix "Hello Spaceboy" a zas ho dostali do hitparád.

---

Post-grunge

Úspěch kapel ze Seattlu probudil k životu generaci jejich napodobitelů, kteří produkovali radio-friendly verzi špinavého rocku. Angličtí Bush, australští Silverchair nebo američtí Creed, Everclear či Sugar Ray postupně zazářili a pak shořeli pod tíhou slávy.

KV: Muselo to přijít... Takhle to začalo a skončilo to u Nickelback. Ten zpěvák ze Silverchair nejen že zpíval, on dokonce i vypadal jako Cobain.
LK: Já bych zrovna k Bush a Silverchair nebyl tak kritický, obě kapely představovaly spíš to lepší. "Sixteen Stone" mám hodně rád, ty mladičké Australany jsem taky dlouho sjížděl. Průser začal až s pozdějšími Creed (od třetí desky strašný průser) a pak bandy typu Nickelback, Hoobastank apod.
TK: Tak to já si vždycky u těhlech part říkal "zlatá Nirvana..." A v rámci téhle debaty bych dodal "zlatý Foo Fighters".
JB: Já souhlasím s Lubošem, co se týká Silverchair. Na to, jak byli mladí, dělali fakt skvělé písničky.

---

Rednex

Jedním z One-Hit Wonders, na který se bude z 90. let nejhůře zapomínat, jsou švédští Rednex. Kvarteto producentů se smrtelnými následky zkřížilo nejpokleslejší eurodance a country. Průlom se jim povedl s taneční úpravou lidové písně "Cotton Eye Joe", která vedla tři týdny žebříček v Británii a dařilo se jí i za oceánem. Následné album "Sex & Violins" slavilo také velký úspěch.

B: Pro mě to v tý době bylo esenciální spojení dvou věcí, kterejma jsem tenkrát nejvíc pohrdal - danceflooru a country. A je fakt, že to bylo opravdu opravdu hnusný, nicméně ten popěvek si bez problému vybavim i teďka.
PDK: Hmmm, techno v country hávu? Za zaznamenání stála snad jen ta blondýna s těma neuvěřitelně velkejma kozama, co v tom videoklipu kroutila prdelkou. A to ještě doufám, že si pamatuji tu správnou kapelu...
LK: Já si teda vybavuju, že to nebyla úplně blondýnka, ale spíš mi přišla trochu do zrzava. Ale je fakt, že byla hezká. Hudebně to ve mně nezanechalo žádnou stopu s výjimkou "Wish You Were Here" - že by Floydi ze Švédska?
JB: Pche, my co jsme si tu desku Rednex koupili, to vidíme úplně jinak. Byla to prostě dobrá pr...

---

Formát MP3

Kompresní audio formát mp3 pořádně zahýbal hudebním průmyslem. Finální algoritmus MPEG-2 dostal od Fraunhofer Society v červenci 1995 jméno mp3 a v září pak byl zveřejněn populární real-time přehrávač pro PC Winamp 3. Mp3 se pak stal nejpopulárnějším formátem na internetu.

KV: Moje první mp3 CD je tuším až z následujícího roku. Média tehdy stála i přes stovku a pálilo se dvourychlostně, takže jsem si pečlivě u kamarádů na kolejích vybíral, co si odnesu domů. Nakonec to vyhráli Daft Punk, Portishead, Orb, Orbital a Roni Size. Dobrý začátek.
V: To jo! Já si vzpomínám, že jsem dlouho mp3 ignoroval, protože mě hrozně štvalo, že když si chci něco poslechnout, že musím nejdřív pustit počítač a ten mi pak do toho hučí. To vlastně počítače dělají doteď, ale mezitím jsem si nějak zvyknul. A navíc když mp3 začínaly, tak počítač, který jsem měl doma, stíhal přehrávat jenom v nějaké omezené kvalitě, pak už hrozilo, že se to kousne. To je z pohledu dnešních mini mp3 playerů za pár stovek naprosto neuvěřitelné. Technický pokrok je zřejmě jedna z mála věcí, na které se pořád ještě můžeme spolehnout.
JB: Pamatuju si, že jsme cédéčko z WAVů nechali kompresit do mp3 vždy přes noc, protože to trvalo třeba i sedm hodin.

---

Garbage

Foo Fighters nebyli jediní pohrobci Nirvany, kteří v roce 1995 vystrčili růžky. O slovo se přihlásila i kapela producenta jejich desek Butche Viga. V čele Garbage excelovala skotská zpěvačka Shirley Manson a díky hitům "Only Happy When It Rains" a "Queer" proměnili svůj albový debut v čtyřikrát platinový. Dnes mají za sebou čtyři alba a letos chystají kolekci best-of "Absolute Garbage".

B: Někdy v roce 95 nebo 96 jsem si koupil v Londýně Vox a byla tam kompilace "Haute Couture", kde byla jedna věc od Garbage, ve který byla taková stopka, že mi to skoro vždycky v tom prvním okamžiku přišlo, že se to vyplo. To bylo dobrý, jinak mi to přišlo dycky dost hrozný. Jako dobře odvedená práce, ale žádný srdce, žádná osobnost.
TK: Prostě ta správná hvězda pro festival Rock For People.
KV: Nenáviděl jsem je. Každá jejich písnička zněla, jako by to byla coververze nějakého dávno zapomenutého hitu. A tu zpěvačku jsem přímo nesnášel.
V: Tak já jsem "Version 2.0" docela poslouchal, ale vždycky mi připadalo, že jsou dost "overrated" ("přeceňovaní" tak nezní, co?). A co se týče Shirley Manson - už si asi nevzpomenu, jak přesně zněl ten její často citovaný výrok (a řekla to vůbec?), kde vysvětlovala, proč je její kytara oranžová, ale tím jsem si ji zařadil do skupiny umělců, u kterých je třeba oddělovat jejich osobnost a dílo.
JB: Ale kdeže! První dvě desky Garbage jsou výborné, třetí je taky ještě hodně dobrá. První deska sice ještě trpěla tím, že si prostě tři producenti chtěli občas zahrát na koncertě a sháněli zpěvačku, která byla vyjukaná, ale dvojka už nemá chybu.
LK: Mám doma všechny desky, ale v podstatě žádná z nich mě nijak extra nezaujala. Co mě však zajímalo nejvíc, byl zcela nepochopitelný novinářský poprask kolem Shirley, která je prý krásná zpěvačka. Nevím, ale mám pocit, že to je spíš taková tuctovka; stejně jako jejich muzika.

---

Těžkej Pokondr

Přezpívat světové hity se srandovními českými texty určitě napadlo už leckoho. Ale jen Těžkej Pokondr alias dvojice bavičů Roman Ondráček a Miloš Pokorný na tom dokázala založit kariéru, která trvá už deset let. Vydatně jim k tomu pomáhá textař Lou Fanánek ze Tří sester. V roce 1995 se představili prvním hitem "Saša jede" a albovým debutem "Sbohem, Tvá Máňa".

B: Je to asi dost divný, ale mně to příde docela vtipný, když to někde slyšim. Nejlepší je: "dělaj i diesely, když potkáš fízly, maj taky felicie..." - což je asi z jiný desky.
PDK: Z toho jsem měl opravdu trauma. Nejvíc bylo "Saša jede, má formu a děsně jí to sluší" namísto "Sunshine Reggae". Dnes oba hoši v našem mediálním komplexu uvádějí svůj pořad Wow! s podtitulem návrat legend a mají své židle se jmény jako hollywoodské hvězdy. Tak nevím.
TK: Fanánkův textový průlom do byznysu. Já si zas pamatuju (a taky nevim, z který je to desky) píseň o ukrajinských dělnících, který po vzoru PSB "...dřou fest". Vy ale máte témata... Dojde i na Šmouly?
JB: Debutové album byl původně skoro underground (jakože: nahrajem to pro pár kámošů, bude sranda), ale pak se to začalo nějak prodávat a byznys byl na světě.

---