Debutová deska "Strange House" britských sakra hlasitých floutků The Horrors je jako tvrdá rána pěstí a zároveň kyslíková bomba pro fanoušky syrové muziky, která jde ruku v ruce se vhodně zvolenou image, v tomto případě absolutně ujetou. Model garážového rocku poslední léta zmutoval do prapodivného stavu. V tomto levelu jsou schopni fungovat jen ti nejsilnější a nejstatečnější, ten zbytek baví spíše teenagery, kteří si lžou do kapsy, že tohle je teda ono.

Co v poslední době: The Strokes s The White Stripes, to už je ale nějaký rok, Yeah Yeah Yeahs: také ne zrovna žádný novotou zářící objev, a hlavně, holka s punkovou kapelou v zádech, sice to je dost sexy i raw, ale pořád to v téhle výkonnostní skupině není úplně ono. A další věc - všechny tyto party ke garážovému zvuku přistupovaly hlavně jako k lásce. Nikdy se do písniček neopřely tak, aby se stěny zkušebny třásly a bouraly, vždy byla zřejmá snaha, aby fanoušky získaly i jinde než v kruzích adorujících syrovou a jednoduchou verzi rock'n'rollu. Nebo se jim něco přihodilo a na druhých respektive dalších deskách od prvního plánu jít do toho naplno uhnuly. Až teď to vypadá, že se něco děje. V době, kdy rázným kytarám a více křiku než zpěvu asi už věří málokdo, přichází skupina The Horrors, která hraje těžkopádné a energií přecpané psychobilly vypalovačky ve stylu The Cramps nebo prvních alb Bad Seeds.

NME v posledních měsících pro kytarovou scénu v zásadě udělalo dvě skupiny a obě pro příznivce indie hudby rozhodně zajímavé a navíc stojící na opačných pólech. I když v tomto případě jde tak jako tak o parties skupiny. Každá je však ze zcela jiné společnosti. Klaxons jdou do chemie, pískající elektroniky, kytar a divokého sexu. The Horrors, to jsou naopak přepálená komba, hlasité riffy, do kterých zpěvák Faris Badwan neuroticky vykřikuje tak úžasné slogany jako "Sheena je parazit," kde okamžitě naskakují asociace na ten jiný a dost dávný newyorský popěvek "Sheena je punkrockerka". Ve svém projevu působí jako mladý Nick Cave, při úvahách o autentičnosti možná ve svůj neprospěch až moc. V celkové atmosféře může kapela připomínat Joy Division v hlasitější modifikaci. Společné s Klaxons však The Horrors mají to, že jde o kapely, co si nejlépe užijete ve stavu lehkého bezvědomí. Je jedno, jestli na acid party, punkovém koncertu či na domácím věčírku. Riot jako riot.

Otvírací "Jack The Ripper" je na rozjezd opravdu skutečná šoková rána - větší než se v noci probudit z noční můry, praštit se hlavou o roh police nad sebou a běžet se podívat k oknu, jestli je tu pořád realita. Od začátku do konce temná až dekadentní muzika, vyřvaná do sklepa bez světla a vzduchu, kde baskytara funguje jako sbíječka na silnici a bicí mlátí do hlavy víc než nejsilnější migréna. Track, aby bylo hned od začátku jasno, o co tady půjde. V dalších deseti skladbách se mírně obrousí hrany, nebo se spíše začne více sázet na kytary a jede se přes hity, až k (skoro) závěrečné vatě "Gil Sleeping". Ta se snaží působit jako nezdravě uchopená psychedelie, při které si posluchač řekne, že ti hoši asi mají nějaký problém.

Síla The Horrors je v atmosféře a zejména v tom, že taková hudba až na dřeň tu už dlouho nebyla. "Strange House" trhá lak, tapety a nastřeluje čerstvou krev do žil naprosto zničených existencí. Co je ale u těchhle kluků nejtěžší? Poznat, jestli to myslejí vážně, nebo to je celé řádně ujetá sranda. Zatím bych to viděl na první možnost.