Vašek Havelka je strůjcem projektu Selfbrush. Vaška, který rád cestuje, jeho záliba v rámci natáčení zmíněné desky totiž dovedla až do Itálie. Tento muž mnoha tváří už netrpělivě sedí v kavárně Dejvického divadla. Je fandou snad všech písničkářů a hudba se dávno stala součástí jeho těla, skoro se chce říct, že dýchá i za ni. Řeč se nakonec stočila od Selfbrush i k nově založenému labelu Absent Hour. Tento rozhovor můžete zároveň brát jako pozvánku na jeden z chystaných koncertů.

"Three Names" se natáčelo v Itálii, proč zrovna tam a jak se to vše vlastně sešlo?

Ono se to seběhlo čistě náhodou. Minulou desku Selfbrush jsem dělal s Maťo Mišíkem ("Ghost Of A Handshake", pozn. autora) a po jejím vydání jsme pak koncertovali jako regulérní kapela. Nějak jsem ale cítil, že z toho neleze to, co bych chtěl, a byl jsem víc a víc nespokojenej, až jsem se rozhodl kapelu rozpustit a vrátit se ke kořenům, tedy k hraní sám. V té době jsem už měl hotový materiál na novou desku a přemýšlel jsem, kde to nahrát. Načež přišel kamarád Petr Bergman s nápadem jet nahrávat do Itálie k jakémusi Massimo Sartorovi.

To jméno mi nic neříká, kdo to vlastně je?

Massimo je producent, který má studio ve stodole v jedné vesničce u Benátek, a Petr mi vyprávěl, jak to tam vypadá, nějaký historky a co všechno tenhle člověk vytvořil. Mě to dost zaimponovalo a odpovídalo to tomu, co bych chtěl udělat a jak třeba pracují lidi jako Tom Waits, Devendra Banhart nebo Bill Callahan, který mám hrozně rád.

Měl jsi tedy tip, kam se vydat, ale to asi byla ještě dlouhá cesta k cíli, ne?

To máš pravdu, problém byl v tom, že Petr na něj neměl žádný kontakt a neviděl se s ním nějakých pět let. První úkol tedy byl na něj sehnat telefon. Tak sem si sednul k internetu a kontaktoval nějaký italský rádia. Z jednoho se mi ozvali a my jsme mu pak z Dlouhý ulice v Praze zavolali. Petr mu řek, že má vedle sebe člověka, který by chtěl s ním natočit desku a předal mi mobil. On se tomu zprvu zasmál, ale rozhovor skončil tak, že mu mám poslat nějaký dema a uvidí se. Zaslal jsem mu něco málo písniček a on mi napsal, že se mu to líbí, ať přijedu, tak jsem jel. Pro mě se tím v tento moment otevřel nový obsah věcí a otázky, jak vlastně ta moje muzika zapůsobí v pro mě neznámé oblasti se zcela jinou kulturou a jak bude fungovat spolupráce s pro mě cizími lidmi.

Do Itálie, do vesničky Groce Di Piave, ses vypravil nadvakrát. Jak samotné natáčení probíhalo?

Poprvé jsem se tam vydal v listopadu 2005, přijel jsem a hned jsme zamířili do té stodoly uprostřed polí. V podkroví nad garážemi traktorů bylo studio. Všude tam ležely staré aparáty, nástroje a mezi tím rozebrané klávesy a kytary, prostě krása. Massimo mě posadil na stoličku a řekl: "Tak hraj!" V duchu jsem si říkal, tak to je dobrý, kvůli tomu jsem sem jel? Ale ono to ve finále bylo skvělý, vlastně mi nic nediktoval, jak to mám hrát, nechával tomu volný průběh.

Vzniklo mezi vámi nějaké hudební pouto během těch několika dnů, které jsi tam strávil?

Určitě. Během prvního dne a půl jsme natočili dvanáct věcí, které jsem hrál do zblbnutí, až to tam bylo, a pak jsme vybrali ten take, který se nám líbil nejvíc. Chtěli jsme hlavně, aby to dejchalo. Postupně se začala vytvářet určitá atmosféra a začalo nám docházet, jak by ta deska měla vypadat a jak by měly jít skladby za sebou. Celé se to vyvrbilo dobře a myslím si, že kdyby tam to pouto nebo nějaké oboustranné sympatie a motivace nevznikly, asi bychom tu desku nedodělali.

Na desce jsou ale přidané zvuky, další nástroje a nějaké vokály. Kdy přišla tato "změna"?

No, já jsem v ten moment začal pociťovat, že by z toho mohla být hodně dobrá deska a začali mě napadat věci, ať už zvuky nebo dotočení některých nástrojů. Dokonce jsem v jedné skladbě chtěl mít dívčí vokály. Zavolal jsem jedné kamarádce z Verony, že jsem v Itálii a jestli by nechtěla přijet a trochu si zazpívat. Nejprve nevěřícně koukala, co tam dělám a pak se vymlouvala, že nikdy ve studiu nezpívala atd. Nakonec přijela a bylo to fantastický.

A jaké bylo pokračování?

Vrátil jsem se do Prahy, vzal jsem si s sebou demo, abych si mohl domýšlet další věci, co bychom s tím mohli udělat. Říkal jsem si, že se tam vrátním v lednu nebo únoru s tím, že tam ty špagety něco vymyslí a dohrají, jak jsme byli domluveni. Massimo je multiinstrumentalista, což je o to lepší, a k ruce byl ještě nesmírně sympatickej, báječnej klávesista a Massimův pomocník Giulio Manzetto, který se v závěru postaral o master desky. Přijel jsem tam, ale oni s tím neudělali vůbec nic. Opět jsem si potvrdil věci o italským naturelu a strávil tam další týden, kdy jsme celý dny a noci natáčeli různý dohrávky. S Davidem Babkou jsme pak ještě ve studiu Martina Ledviny nahráli pedal steel a bylo. Pak už jsem jen čekal a čekal na konečnou verzi skladeb, ze kterých jsem opět vybral těch deset věcí, které jsou na desce.

Měl jsi natočeno brzy, deska ale vyšla až v listopadu. Kde vzniklo takové zpoždění?

Do května jsem čekal na master a největší prodleva vznikla u obalu. Chtěl jsem, aby to dělal Jakub Hošek, ale ten měl v té době dost své práce. Obal měl být jeho autorská práce a nechtěl jsem na něho spěchat. Dal jsem mu jen cédéčko a nechal to na něm, měl mou plnou důvěru a těšil jsem se, co z něj vyleze. Čekání se protáhlo až do konce září, ale vyplatilo se.

Deska vyšla u labelu Absent Hour - proč zrovna na něm a kdo byl u jeho vzniku?

Já jsem měl v tom mezidobí nějaký nabídky, kde to vydat. Když jsem ale nad tím přemýšlel, tak jsem si čím dál tím více uvědomoval, že si to chci vydat sám, že to bude prostě nejlepší. Pokud ta deska měla vyjít tady v Česku, chtěl jsem, aby měla svý specifikum a pozici. Zajímaly mě všechny ty kontexty a taky to, u který společnosti by to mělo vyjít. Nakonec mi s tím výrazně pomohl Pavel Ovesný z Freemusic, společně jsme založili nový label, na kterém "Three Names" vyšlo a do budoucna plánujeme další věci.

Album by mělo vyjít i v Itálii... Nebo již vyšlo?

Zatím ještě ne, stále je to ve stádiu dojednávání. Nevím ani termín, kdy by to přesně mělo vyjít. Uvidíme.

Já bych se teď vrátil na úplný začátek. Dřív jsi měl kapelu, placku jsi zase natáčel s partou Italů a nyní na pódiích vystupuješ opět s někým jiným. Proč tak výrazné změny?

Já cítím Selfbrush jako hodně impulsivní záležitost. Na jednu stranu mi nic nebrání v tom vzít kytaru a vyrazit do světa, to mám hodně rád. Tím jsem flexibilní, ale díky tomu, že to je hlavně písničkářský projekt, nemám zábran ty skladby kompozičně přetvářet dál podle lidí, kteří mě nějak osloví. Nechci se již vázat nějakým sestavováním pevné kapely a naopak si chci užívat ty impulsy a proměny hávu mých písniček.

Kdes natrefil na Bethany Lacktorin?

Já se s ní seznámil v hospodě. Kamarád Jeremiah Paleček (aka King Vitamin), se kterým jsem též svého času hrával, nás představil a mimo řečí dodal, že dělá elektroniku hraje i na housle. Dali jsme se do řeči a já jí dal cédéčko. Ona mi potom asi za týden volala, že k tomu něco vymyslela, já z toho měl radost, a tak jsme začali spolu vystupovat. Plánujeme natáčení EP, které by snad mohlo vyjít do konce tohoto roku. Mimo to jsme se během turné s Priessnitz sblížili s Petrem Kružíkem, kterého bych také rád angažoval do zmiňovaného nahrávání.

Když by ses teď podíval zpět do dob, kdy si mezi kachličkami v koupelně kdesi v Harrachově začínal hrát své první akordy na kytaře, a porovnal to s dneškem, cítíš na sobě nějaké rozdíly?

V tom kontextu té osobní historie, která nějakým způsobem je, mě to ani nepřekvapuje, ale spíš baví. Na tu kytaru jsem začal hrát dost pozdě a přistupoval jsem k tomu dost intuitivně a nezištně. Hned z kraje jsem začal skládat písničky a do dneška nejsem nějaký převratný kytarista. Furt se to rozvíjí, nemám žádných zábran a netuším, kam se třeba za týden pohrnu, nebo co se změní. Jak jsem již říkal, užívám si tu flexibilitu a to cestování.

Kus života jsi strávil v Londýně, že?

Já tam hlavně studoval angličtinu a pracoval. Přitom jsem stíhal chodit na koncerty a kupovat muziku. Ale prožil jsem tam asi tu nejzákladnější transformaci svojí hudební identity, tedy že chci psát anglicky. Nic proti češtině, ta je ohledně muzikálnosti úžasná, ale já nikdy moc neposlouchal český kapely. V tom mém přístupu a vnímání prostě vyplynulo, že bych chtěl být univerzálnější a komunikovat s lidmi obecněji. Ta inspirace přicházela odjinud.

Po vydaní "Ghost Of A Handshake" se často objevovaly názory, že tě uhranula seattleská scéna...

Mě v jednu dobu tahle scéna hodně zasáhla. Přišlo to v tu pravou chvíli. Strhlo mě to, to ano, ale dnes bych řekl, že to byl pro mě spíš odrazový bod. Časem jsem přišel na chuť písničkářům a zjistil, že to vše není jen o kapele, tu jsem vždycky moc chtěl, ale že to může fungovat i bez ní. Ta individualita mě na tom láká dodnes, je to přirozená věc, ale ne, že bych zas nějak bazíroval jen na poslouchání písničkářů. Baví mě kde co...

Všiml jsem si, že na koncerty s sebou vláčíš poznámkový blok. Píšeš si deník?

To zas ne, ale blok je pro mě důležitý. Určitě to znáš, že když jdeš spát, tak tě napadají ty nejlepší věci, o kterých máš tušení, že to je přesně ono, co potřebuješ. Ale už se ti nechce vstávat z postele a v duchu si říkáš, jak si to do rána budu pamatovat, pak se probudíš a je to v čudu. Proto ho mám skoro furt u sebe a během dne si tam píšu různý poznámky, hesla nebo verše. Když pak píšu nějaký text, tak z něj často čerpám a většinou nelpím na jednotlivých slovech, cílem je vždy obsah celku. Ten mi pak třeba vyplave na povrch až po stém přehrání, texty zásadně nepíšu prvoplánovitě.

Co tě čeká v nejbližší budoucnosti?

V únoru Selfbrush vyráží na turné, na kterém budu mít jako hosta italského písničkáře Mattiu Colettiho. Jsem na to hodně zvědav, protože on je takovej mladičkej týpek, který více experimentuje se zvukem než já, a myslím, že by to mohl být zajímavý kontrast. Pak mě s ním na výměnu čeká turné po Itálii, to by mělo proběhnout v březnu nebo dubnu, a potom je v jednání koncertování ve Francii. S kapelou Please The Trees (společný projekt s táborskými Some Other Place, pozn. autora) točíme desku a pokud to půjde, rád bych s Bethany a Petrem Kružíkem natočil zmiňované épéčko. Bude však záležet, jak to vše budu stíhat. A v neposlední řadě bych měl doprovázet Jaromíra Švejdíka a Jaroslava Rudiše po galeriích Evropy s putovní výstavou ke komiksu "Alois Nebel".