Jerry Lee Lewis (ročník 1935!) už by neměl natočit žádnou další desku. "Last Man Standing" by jednak jen těžko něčím překonal a za druhé je to svým pojetím ideální album pro rozloučení se s nahrávacím průmyslem ve smyslu "podívejte se, jaký jsem stále pašák a kdo všechno si se mnou zahrál". Pozvat si na pomoc tolik velkých hvězd si nemůže dovolit jen tak někdo (však v bookletu je také poděkování manažerům) a taky to dotyčný umělec musí umět ustát, aby ho galaktická tíha hostů nerozmačkala. A to se Zabijákovi (stará to Lewisova přezdívka) s přehledem podařilo.

Není pochyb, že Lewis je hlavní hvězdou alba, svou roli si náležitě užívá a spolupráce s kolegy z branže (jež tu působí jako mudrci z východu, co se přišli poklonit Mesiáši) je plná radosti a oboustranného potěšení. Je zvláštní poslouchat písně, které kdysi vznikly jako pocta pionýrům rokenrolu v jejich vlastní interpretaci (zeppelinovská "Rock And Roll" a Springsteenova "Pink Cadillac") nebo slavné klasické kusy typu "Honky Tonk Woman", skvěle předělanou ve zdánlivě nesourodém tandemu Lewis & Kid Rock.

Některé superhvězdy byste možná ani nepoznali, nebýt toho, že jsou uvedeny v bookletu nebo jejich jméno Lewis nevysloví přímo v písničce. Ten výčet hostů a přátel se čte jako encyklopedie Who Is Who. A jasně, je to soupiska, co potěší zejména pamětníky a ty, co mají rádi starou muziku. Samo sebou, není to jen rokenrol, ale i dřevní country a blues (právě bluesový duet s Neilem Youngem "You Don't Have To Go" patří k úplně nejlepším na desce).

Hořící piano na obalu alba tam není pro nic za nic. Jerry Lee, poslední z těch velkých postav ze Sun Record, co začali psát dějiny rock and rollu, se sice mohl spálit, místo toho s povděkem konstatujme v další ohnivé metafoře, že z Lewise neustále sálá žár a energie, kterou mu leckdo může závidět. A moc rád bych se zase podíval na skvělý životopisný film "Great Balls Of Fire!" s Dennisem Quaidem.