Punkáči z New York City New York Dolls po dvaatřiceti letech vydali nové album! Co byste si asi řekli, kdyby vám někdy ve třiceti zavolala holka, kterou jste milovali přibližně v sedmnácti, v době z vašeho dnešního pohledu dost divoké a neklidné, jestli "třeba někdy nezajdete aspoň na kafe"? Většinou, pokud byste byli tzv. bez závazků, byste to asi zkusili. A kdybyste si rozuměli stejně jako před lety, nevěřili byste.

V březnu se mají s novinkou vrátit The Stooges a Iggy Pop, kterým se věří hlavně ze tří důvodů: a) Iggyho sólovky jsou pořád velice slušné, b) na letních koncertech se kapela předvedla v řádně zběsilé a téměř legendární formě, c) novou desku produkuje mladá a přitom hodně schopná hvězda Jack White - ten by ji měl zasadit do kontextu současné rockové muziky s tím, že nezabije historické prvky. Podobně se to má i s návratem New York Dolls. Kapely, díky které Sex Pistols zná víc lidí než jen pár ožralých punkáčů z Londýna z druhé poloviny 70. let. Nikdo tomu nevěřil a Dolls, pouze ve dvou, jsou zpátky s novou deskou doposud nezahraných riffů a skoro nových hitů, které nezkazí a v garážovém klimatu nepopře ani moderní a čistý zvuk.

Skupině se zadařilo už na živáku "Live From Royal Festivall Hall" z reunionu v roce 2004. Na albové novince "One Day It Will Please Us To Remember Even This" potvrzují, že nápady, energie ani charisma jim po více jak třiceti letech nechybí - řada současných kytarových kapel by se mohla pokorně učit, jak napsat rock'n'rollovou písničku se vším potřebným. New York Dolls se nepokouší o žádnou rebelii, divoké manévry rockových hvězd ani nekřísí staré kusy jako "Bad Girl" - to vše mají za sebou. Na to, aby se pustili do nejistých experimentů, jsou zase dostatečně opatrní. Drží si klasický zvuk newyorské punkové scény, který moderními přístupy posouvají do aktuální roviny.

V otvíráku "We're All In Love", jak od starých dobrých Rolling Stones z dob "Some Girls", to Johansen a kapela táhnou po vokální stránce na střídačku, přes oldies rock'n'rollovou diskotéku "Dance Like A Monkey", až k těžkým nočním baladám typu "Maimed Happines". Působí to, jako když jste v posledním americkém motelu vedle zaprášené silnice, holka nikde, poslední krabička cigaret na stole a rozpitý bourbon jakbysmet. Johansen je v hlasové formě, jakou měl v době prvních alb, stejně Sylvain: ten riffuje s vlasy do obličeje jako mladý Keith Richards, sóla hozená do blues fungují hlavně u pomalejších skladeb jako katalyzátor emocí. Když kapela spustí agresivní i poetický hit "Gimme Luv&Turn On The Light" s vypomáhajícím Iggy Popem, zmůžete se jen na uznalé a slepě zamilované nadšení: "No, ty vole!"

Z desky "One Day It Will Please Us To Remember Even This" není cítit nic víc než opravdová a nefalšovaná radost spolu s inteligentním připomínaním nezapomenutelných mladých let - bylo to divoké, užívali jsme si to a chybí nám to. Přesně tak nové věci působí. Přesahu skladeb ze 70. let nedosahují jen proto, že ho dosahovat nemohou; zde je oproti eponymnímu debutu znát produkce a jasný záměr. A tak je to dobře. Není nic trapnějšího než rebelování starých dědků. A jestli je něco horšího, pak už jenom rockové hvězdy, které se parodují v reality show. To je ale věc spíše LA než NY...

V zásadě mě nenapadá jediná cílová skupina, které by se novinka New York Dolls neměla líbit. Hitů je tu víc než na posledních zimních výběrech a kapela zní jako za mlada. Jen trochu s nadhledem a rozumem, ale ne zas, tak aby to nemělo koule jako dřív.