Vltava je příklad kapely, která mísí čistě profesionální praktiky a přístupy (uznejme, že co do čistoty výrazu a zvuku na řadových deskách tvoří špičku naší domácí scény) s jistou dávkou hravosti, nadhledu a živelnosti a tím je mezi ostatními současnými českými kapelami výjimečná a alespoň pro mne přitažlivá. Záleží však na tom, při jaké příležitosti má člověk možnost vidět Vltavu živě. Je ohromný rozdíl mezi čtyřicetiminutovým vystoupením na festivalech a dvouhodinovém koncertu v klubu. Zúžený repertoár, který předvádí na festivalech, je logicky výběrem toho nejlepšího, co může kapela nabídnout, s (rovněž logickým) akcentem na skladby z nejaktuálnější desky, které chtě nechtě na takovýchto akcích dělá reklamu. Tudíž se velmi lehce stane, že na krátkém koncertě předvedou jen to nejčerstvější zboží, které (postrádaje patřičnou uzrálost) má stejný tvar a podobu jako na desce a pro poctivého fanouška, který má desku naposlouchanou, se na pódiu neděje nic neobvyklého. Ten se může cítit saturován teprve při sólovém koncertě, kde kapela nabídne většinu toho, co si ve své kuchyni pod různými pokličkami připravila - jakože stravu umí připravit velmi pestrou a bohatou. A jedné takové syté večeře, kdy pánové na pódiu rozhodně nešetřili surovinami, jsem se měl možnost účastnit v pondělí v paláci Akropolis.

Začátek koncertu vypadal poměrně standardně, tvořily jej tři skladby z poslední desky "Když bozi zestárnou" ("Šíp a kohout", "Když bozi zestárnou", "Zídky a koleje") a dvě z předchozí "Marx, Engels, Beatles" ("Noční výprava", "Blanokřídlý výtah") v takřka identických verzích jako originály. To sice potěší, ale člověk by očekával, že na samostatném koncertě uslyší i něco navíc. A jakoby pánové vycítili přání divákovo, vjel do nich elán, který pamatujeme ještě z koncertů dob před Marxem, Engelsem i Beatles. Krom toho, že hráli písně z posledních dvou desek s mnohem větším nasazením, pustili se (se zvukem a značně přitvrzelým stylem, ke kterému se v poslední době dopracovali) do řekl bych až cover-verzí archivních písniček z první ("Mládí i tak velkou lásku bere s humorem") a druhé ("Šťastný jako trám") oficiální desky. Abych byl konkrétní. Totálně předělanou aranž zažila skladba "Kdybych já byl kovářem" (mimochodem, je teď mnohem podobnější té původní od Petra Spáleného) nebo "Kapitán pejsek" (jazz-rockové několikaminutové intro mohlo pěkně zmást diváka, který si myslí, že vše, co Vltava složila, zná). Do nebývalého varu, který často znásobil původní minutáž, dostali skladby "Dívce" (pan Martin Vajgl se za bicími bohudík přestal tolik hlídat a šetřit), "Ona má oči těžké", "Konečně volnej" (piánové sólo pana Františka Svačiny se protáhlo nejméně na dvojnásobek a jeho vrchol s sebou strhl zbytek kapely), či "Prasátko" (kytarové sólo Roberta Nebřenského zaskočilo i ostatní muzikanty), o náznak bubnového sóla ("Orloj viděl chlapec") či textových obměn ("Smutný příběh Váni") byly obohaceny i relativně nové skladby.

O tom, že se jednalo o koncert na poslední dobu (tedy dobu, kdy Vltava hraje mnohem častěji a více než dříve, tudíž pak některá vystoupení mohou být poměrně „odehraná") netradiční, svědčí i výběr skladeb, které na tento večer zařadili - z celkových 27 písní vybrali 10 z posledního, 9 z předposledního, 4 z prvního a 4 z druhého alba. Za poslední půlrok jsem viděl Vltavu tuším třikrát (včetně křtu nové desky na stejném místě) a mohu s jistotou prohlásit, že tento koncert byl co do náboje a celkové atmosféry zdaleka nejvýživnější. Člověk by měl skoro chuť sdělit, že spatřil

místo kam tajná je cesta
kam vede tunel kanál nebo oboje
kde bude v kameni nápis a obrazy
lidí co dřív někdy s bohy se znali

Doufejme, že na příštím koncertě budeme mít štěstí a zachytneme pány v podobné náladě, koneckonců, vždyť i pro ně musí být vystoupení tohoto druhu osvěžením.

Vltava, Palác Akropolis, 31.7.2000