Sledujte musicserver.cz také na Facebooku!

Makrorecenze '9' Damiena Rice

Vydáno: 05.02.2007 12:00 v sekci Makrorecenze - Redakce

Je to zkrátka chlapík, který ví, jak na věc, přesněji řečeno, jaké fanoušky mu úspěšný debut "O" vysloužil - ty, jež baví posmutnělá něžnost o zpěvu a kytaře. Druhou desku "9" udělal takřka totožnou jako tu první. Na koho z deseti vybraných redaktorů musicserveru to zabralo a na koho ne? Odpověď vám dá tato makrorecenze.

SDÍLET:     Sdílet na Facebook Sdílet na Twitter Odeslat mailem    
Damien Rice - 9
O mýtu druhé desky hudební publicisté napsali celé archy papíru. Je zkrátka rozdíl mezi prácí na debutu, na nějž interpret vybere to nejlepší z mnoha let příprav, a prácí na druhém albu, na nějž má třeba pouhý rok. Není pak kolikrát lehké uspokojit ty, kteří si na základě prvotiny slibují maximum, zvlášť je-li prvotina tak úspěšná jako "O" Damiena Rice. A v mnohých případech se také stane... Zkraťme to. Máme-li věřit recenzím, ty, které tento Ir oslnil na první nahrávce, oslní i nahrávkou číslo dvě - "9". A to i přesto, že móda melancholických písničkářů se nám v poslední době rozmáhá v míře, jež jejím zástupcům skoro škodí. Že se Rice za ty tři roky vůbec nezměnil, potvrzuje i musicerver.cz - po hlavní recenzi Lukáše Franze nazvané "Damien Rice 2003 = Damien Rice 2006" si to můžete přečíst také od většiny z dalších deseti redaktorů, kteří ukuli makrorecenzi a - stejně jako Franz sám - společnými silami vyřkli hodnocení 7/10.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Jiří Kubalík - 4/10

Zřejmě nemá smysl psát o náladě desky a kam míří. Přeskočím proto rozsáhlé popisy na téma melancholie, podzimní nálady atd. Není těžké zařadit Damiena Rice mezi ty, kteří chtějí hudbou vyprávět a dojmout. Navazuje na to, co uměl Jeff Buckley, veze se na stejné vlně jako Elliot Smith. Rice ví, kam sáhnout, kde brnknout, aby se vám hnaly hlavou vzpomínky na lásky a zakusili jste to jemné krasosmutnění. A když tohle pocítíte, je konec. V tu chvíli to začne být sentimentální, kýčovité a, bohužel, místy laciné. Už slyšíte, jak jeho hlas "křehce" smutní, jak přeskakuje, jak přesně ví, že tohle prostě funguje, že při dlouho drnčících strunách máte šanci si utřít slzu a nadechnout se pro finále, které nemá šanci přijít odjinud než od srdce. Damien Rice nabízí devět zločinů ("9 Crimes") v deseti písních, nabízí modrou pilulku melancholické iluze, nabízí smutek s jahodovou příchutí. Rice moc dobře ví, že jahody chutnají skoro všem, ale nemohu si odpustit varování, že jahody jsou i silný alergen a podléhají rychlé zkáze. Já nejsem alergik, ale snědl jsem pár shnilých, jejichž pachuť, bohužel, neodstraní ani ty čerstvé ("The Animals Were Gone","9 Crimes").

Tonda Kocábek - 6/10

Vždycky, když jsem z poslechu jakékoliv desky napoprvé nadšený, beru to skoro jako varovný signál. Druhé Damienovo album je přesně ten případ. V jednu minutu se přesvědčuju, že je to skvělé, úžasné, výjimečné, o pár chvil později už zaháním vlezlý pocit, že je to vlastně jen hodně dobře vymyšlená kulisa. Třídní boj je proti tomuhle dilematu nevinné kočkování. Po nějakém pátém šestém poslechu jsem to řešení vzdal, už mě ty písničky samotné vlastně ani tak moc nezajímaly. A o to víc jsem se zabral do geniální produkce, která je tím hlavním, co "9" posouvá nad průměr. Odpověď na otázku, kde by byl bez ní a citlivé doprovodné kapely, radši ani nechtějte slyšet. Aby nedošlo k omylu - poslouchá se to celé velmi dobře. A nejen to. Rice se jako Ir sotva zbaví srovnávání s Glenem Hansardem, ale právě onou domyšleností, při jejíž realizaci se mi moc nechce věřit, že by nepadlo slovní spojení "cílová skupina", ho tady podle mého nechává za sebou o několik koňských délek. Je v tom křehkost i útok na emoce, naléhavost a melancholie, co mi byly vždycky blízké. No a tu občasnou ubrečenou pózu i balanc s kýčem přežiju, protože prostě k tomuhle světu patří.

David Věžník - 7/10

"Taky slyšíš to hučení ve svým pokoji? To je jak... já nevím... z venku něco," doběhl jsem s bolestí hlavy ke spolubydlícímu do pokoje. Pak se ukázalo, že to je v mých reprácích. Když jsem je zeslabil, přestalo to. A úplně nakonec se ukázalo, že v přehrávači pořád jede "9" Damiena Rice a poslední skladba. Sklenice od vína. Pěknej vopruz. Nedá se závidět tomu, kdo to musel po masteringu poslouchat pozorně, jestli tam není kaz. Jinak je to ale milá deska. Někomu může vadit příliš vytažený Riceův vokál, který ještě naneštěstí připomíná Dukea z filmu "Moulin Rouge". Taky někomu můžou vadit jeho příšerné afektované sykavé nádechy skrz zuby a fakt, že střed desky (stopy 5 - 8) je takový nijaký, a pokud je nějaký, hraničí s psychedelií ("Me, My Yoke + I"), která zbytečně narušuje intimní atmosféru alba. Vyloženě štvát Rice ale asi nikoho nebude. Nechce být pouhým písničkářem, takže své písně doplňuje celou kapelou nebo třeba netradičními sbory ("The Animals Were Gone"). A "Elephant" je největší hitovkou a samotný úvod a závěr alba je takový, jaký má být. Křehký. Jako kdekterý jiný kučeravý zrzek z Irska s kytarou přes rameno. Ani horší, ani lepší. Další.

Eva Balaštíková - 7/10

V posledních několika letech se flanelové košile spolu se sepranými džínsy a vázankou ve tvaru koně staly populárním synonymem pro upřímné zpytování svědomí, převedené do hudební roviny. Právě kvůli stále se zvyšujícímu počtu neofolkařů na metr čtvereční se znovuobjevený žánr písničkářství stal určitým druhem klišé a na takové desky se pak často pohlíží už předem s jistou dávkou despektu. O to více ale příjemně překvapí album, které dokáže posluchače zaujmout a on mu jeho intimnost a upřímné emoce uvěří ihned a bez rozmýšlení. Damien Rice se vrátil po třech letech s nahrávkou "9", a splnil tak v rámci možností všechna očekávání. Jemné melodie, hlas Lisy Hannigan, po dlouhé době booklet, který skutečně odpovídá svým ztvárněním atmosféře desky, Damienova dobře známá uvěřitelnost a jistota, že na vás jeho zpověď ukrytá v textech působí přesně tak, jak má. To jsou důvody, proč investovat do rozšíření své audiotéky právě o tenhle kus. Pokud chcete kvalitní hudbu pro lednové nedělní odpoledne, pak jste ji právě našli.

Ondřej Michal - 7/10

Jste-li z těch, kteří své podzimní chmury zahánějí veselou písní, pak druhá deska Damiena Rice není určena vám. To rozhodně není muzika do vašeho kapesního přehrávače na cestu sychravou ranní mlhou. Patříte-li však mezi ty, co si svoje deprese chtějí jaksepatří užít a do rozšklebené tváře nespravedlivého světa vykřičet svůj srdcebol, potom si "Devítku" zcela jistě vychutnáte. Zvlášť v tomhle ročním období. Tento irský rodák právě pro vás a vám podobné bolestýny připravil album plné křehkých intimních skladeb, které předkládá za doprovodu klavíru, kytary nebo violoncella, s občasným přispěním vokalistky Lisy Hannigan. Ačkoliv mě tahle deska mile překvapila, přesto při svých blbých náladách sáhnu spíš po jiných interpretech a při sestavování své osobní "depkařské" hitparády by Damien obsadil maximálně čtvrté místo.

Radek Antl - 7/10

"Pitomá práce," odhekl si. Začalo se mu hnusit to, co měl za poslání. Těch lidí, co si za ním chodí stěžovat, že je trápí ten a tenhle problémek! Nejdřív ho to bavilo, vedl řeči o něčem, co ho taky tíží, takže pomohl i sám sobě. Pak to bavit přestalo. "Proč já vůl šel na psychologii?" Tahle podivná doba přecitlivělých mužských mu do ordinace sází jednoho tragéda za druhým a vrhá negativní vlny. "Role se otočily, brzo začnem' nosit sukně." Třeba ten včera, James Blunt. Přijde z vojny a brečí tady jak... No nic. Je půl třetí, další sezení. S chlápkem jménem... Damien Rice. S tím ještě nemluvil. "Dále?" No jo, už ten výraz, to zas bude. Úchyláka, magora, kohokoli, co mu ten den trochu ozvláštní, kdyby mu Asklepios seslal! Místo toho Rice. Nó, a už to na něj chrlí - hlavně zase neusnout... Ale jo, nevypráví sice nic extra, ale aspoň to není blb. Umí se vyjadřovat, mluví srozumitelně a pocity nazývá docela - zajímavě. "Pokračujte, pokračujte..." He, to se teď chlapeček usmál? Znovu! Ne, vážně, on je docela v pohodě. Vlastně ho i zaujal. Dojal. A pobavil. Příští schůzku si s ním ale dá nejdřív za týden. "Máte čas patnáctého?" Padla. "Musím koupit toaleťák, ten leták ráno trochu bolel."

Pavel Parikrupa - 8/10

Líbí se mi David Gray, James Blunt a Damien Rice. Tedy jejich hudba, abych to uvedl na pravou míru. I když je jasné, že každý má něco osobitého a možná je spojuje mnohem méně, než se zdá (a mezi námi, dnes asi už málokdo u nás přizná oblibu Blunta), mám je v jedné množině. Dokážu si dost dobře představit, jak někomu leze na nervy přesně to, co mám na Damienu Riceovi rád (ty obnažené emoce, naléhavost, přepjatost etc.), a to je v pořádku. Kupodivu mi ani nevadí, jak strašně je druhá deska "9" podobná své předchůdkyni "O" a jak Rice nejednou balancuje na hraně, kde hrozí přepad do patosu a dramatického přehrávání. "Devítka" je opět album, jež obsahuje písničky, co jsou předurčeny figurovat na nejednom soundtracku. Je to taková "filmová" hudba, jestli mi rozumíte, a jasně, nebude to doprovod k rozverné komedii. Toto je neveselý film o ztracené lásce, rozchodech, smutku. Přesto, nebo právě proto, je pro mne Riceova "9" krásná, velmi krásná deska, protože mu to prostě věřím. Jen doufám, že v soukromí je Damien veselejší než jeho muzika.

Honza Průša - 8/10

Bez mučení se přiznám, že jsem Damiena Rice neznal. Úspěšně se mi vyhýbal, jeho debut jsem nezaznamenal. O to víc jsem byl albem "9" překvapen. Rice se tu představuje jako skvělý písničkář s velmi příjemným hlasem. Občas připomíná Jamese Blunta ("Rootless Tree"), občas Simona s Garfunkelem ("Coconut Skins"). Duety s Lisou Hannigan mi zas evokují Conwaye Savage s Vivienne Gay. Přesto je Rice svůj. Originální a hlavně pořádně charismatický. Na albu převažují poklidné melancholické písně. Ale Damien není jen sladce zamyšlený. Pěkně od plic si dokáže zařvat a všechny své emoce pustit ven. Za "Me, My Yoke & I", pro mne vrchol celé desky, by se nemusel stydět ani Kurt Cobain. Tolik energie v jedné skladbě jsem nenašel dlouho. Zde by pro mne mohla celá deska skončit. Poslední tři písně totiž silný emotivní zážitek nepřebijí a závěrečná "Sleep Don't Weep" už mne opravdu uspává. Navíc ten více než patnáct minut protahovaný konec je příšerná nuda. Celou dobu jsem očekával nějaký fórek. Marně. O to víc pak potěší, když jsem jako 0. track našel syrovou verzi úvodní, mimochodem překrásné "9 Crimes". K desce "9" se budu vracet velmi často, i když ji určitě již nikdy nedoposlouchám až do konce.

Tomáš Tenkrát - 8/10

"Devítka" je stejná melancholie jako "Nula". Rozhodně je od sebe nedělí pomyslných osm míst. Za prvé by to ani nešlo, to by byla jinak devítka nejlepší deskou světa, a za druhé v tomto případě můžeme s klidem říct, že nula rovná se devět. Obě desky jsou si hodně podobné. Jsou to stejné nálady, stejná vnitřní rozervanost, stejná schopnost být ticho a přitom tak křičet. Damien Rice dokáže v pravou chvíli otevřít okno vkusným elektronickým pasážím, stejně jako ho umí rychle zavřít zařazením symfonického orchestru nebo svojí brnkačkou na kytaru. Na jeho okno do desky "9" občas horkým dechem dýchne Lisa Hannigan a sám Damien do čmouhy ze sraženého dechu už sám dokáže vmalovat potřebné emotivní obrazce a vtisknout jim důležitou tvář, ani ne tak smutnosti, jako spíš určité nostalgie. Pořád to umí. A přes tohle okno se, zvlášť na podzim a v zimě (zima v Praze = podzim), dívá pořád moc hezky. I když pozor, jedna tabulka skla už praskla, a není to díky emotivnímu projevu, ale díky tomu, že opakovaný vtip není vtipem. Ale pravda, v tomto případě ještě pořád je. Devítka bude za osm, ale fakt o fous.

Miroslav Böhm - 9/10

Od úvodní "9 Crimes" až po závěrečnou "Sleep Don't Weep" je druhé sólové album Damiena Rice naplněno neuvěřitelnou upřímností. Stále nechápu, jak se právě jeho píseň "The Blower's Daughter" z přechozího alba "O" mohla dostat do filmu plného tak neupřímných citů, jakým byl snímek "Closer", ale dala Damienovi příležitost. A on ji využil. Druhé album totiž předčilo i svého předchůdce. Každý nádech, každé slovo, každý tón na něm je zcela jedinečný. Damien zpívá potichu, ale křičí, nevtíravě, ale naléhá, s naprostou samozřejmostí, ale přesto s každým tónem ještě procítěněji. Ač vypouští jedny a ty stejné teskné melodie pořád dokola, budete mu je věřit. Je truvérem současného postmoderního světa, vyrážkou na zadku celé konzumní společnosti. Drnká si na kytaru, jak chce on sám, ignoruje trendy současné hudební produkce. Klade otázky, nedává odpovědi. Navazuje na odkaz Boba Dylana, Woodie Guthrieho či Petea Seegera, jako by minulých padesát let vůbec nebylo. Je blázen? Možná ano, ale držím mu pěsti. A smekám.

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán. Přihlášeným se tato otázka nezobrazuje.

  • F. (F., 06.02.2007 12:55) Reagovat

    Souhlas s prvními třemi :-)
    Vůbec nechápu, co na něm kdo vidí výjimečného. Póza na druhou. Dobře vyprodukovaná nuda.

  • ne-přístupné z homepage? (P., 11.02.2007 16:18) Reagovat

    Makrorecenze nemáte přístupné přímo z homepage?

  • homepage... (R. Antl / musicserver.cz, 12.02.2007 14:27) Reagovat

    Makrorecenze jsme spustili jako občasnou rubriku, v níž podrobně rozebereme desku, které jsou nějakým způsobem zásadní. Záměr byl takový, že takových desek nebudeme "makru" podrobovat tolik, čili nedošlo ke "zřízení" speciální rubriky a makrorecenze jsme "házeli" pod hlavičku "Články". Čtenáři, vydavatelé a v neposlední řadě i redakce však chtěli tomu, aby se z tohoto formátu stala pravidelná rubrika, která by, pravda, zváštní chlíveček potřebovala. Pokud se nemýlím, tato rubrika v budoucnu na musicserveru bude, stejně jako se dočkáte celé řady dalších změn k lepšímu. Zatím lze "makra" dohledat tak, že do vyhledávacího okénka napíšete slovo "makrorecenze".

  • Makrorecenze '9' Damiena Rice (Mort, 16.02.2007 23:47) Reagovat

    Když jsem začínala číst recenzi pana Antla, ptala jsem se sama sebe: 'Co to sakra je?' a u konce jsem se pořád ptala na stejnou otázku. Nemůžu souhlasit na 100% ani s jedním z vás a na rozdíl od většiny Damienovi aspoň ty křehký smutnění věřím a nemůžu se dočkat a to uslyším živě.

  • 4Mort (R. Antl / musicserver.cz, 17.02.2007 13:07) Reagovat

    Recenze pana Antla je vyústěním snahy napsat jinak to, co napsalo mnoho před ním: Že depkoidních, o svých smutcích referujících písničkářů typu Damien Rice je dnes celá řada (viz zmínka o J. Bluntovi), ale i tak je po menší záplavičce těchto hudebníků pro pusluchače, na něhož jsou ony smutky směřovány, zábavný, zábavnější než mnozí jiní. K rozhodnutí napsat recenzi jako exkurz do ordinace psychiatra pak pana Antla vedl prostý dojem toho, že on jako recenzent si při poslechu "9" přišel právě jako psycholog, co poslouchá to samé od svého "pacienta" (Damiena) již posté a nemá radost z toho, že do papírů musí napísat zase tu stejnou diagnózu. Čili to napsal jinak, aby sám sebe nenudil. Tak asi tak:)

DOPORUČENÉ ČLÁNKY
Billie Eilish, O2 arena, Praha, 20.8.2019
Naživo: Vřískot v O2 areně: Minimalistická Billie Eilish zhypnotizovala davy teenagerů Svět nejopěvovanější teenagerky současnosti Billie Eilish je temný a úzkostný. A podobný byl i její pražský koncert, který se odehrál ve vyprodané O2 areně, i když se původně měl konat ve Foru Karlín. Fanoušci ale lístky... čtěte zde
Vydáno: 21.08.2019 09:56 v sekci Naživo
10
Pohled do českých hitparád - 32. týden 2019
Ed Sheeran a Justin Bieber s "I Don't Care" opanují český éter, Viktor Sheen se vrací na jedničku v albech Ed Sheeran sice prvenství v albové hitparádě po třech týdnech přepustil Viktorovi Sheenovi, urval ale zlato v singlovém žebříčku. Nejhranější písní v českém éteru se stal jeho duet s Justinem Bieberem "I Don't Care". Na novinky... čtěte zde
Vydáno: 20.08.2019 19:00 v sekci Novinky | České hitparády
1
Nové desky 33-34/2019 - od Slipknot přes The Regrettes po Lionela Richieho
Nové desky 33-34/2019 - od Slipknot přes The Regrettes po Lionela Richieho Před tím, než se opět otevřou stavidla přívalu hudebních novinek velkých hvězd, se nám s novými alby představí Slipknot, stále populárnější The Regrettes, irský objev The Murder Capital, dívčí industriální duo Bones UK či... čtěte zde
Vydáno: 20.08.2019 17:00 v sekci Novinky | Nové desky
0
Jen - Z angličtiny jsem se vrátil k češtině a moc mě to baví
Rozhovory: Jen - Z angličtiny jsem se vrátil k češtině a moc mě to baví "Konečně jsem našel svoji cestu, vím přesně, co chci dělat a co pro to musím obětovat," shrnuje posledních několik let zpěvák Jen. Kapelu Bek Ofis vyměnil za sólovou tvorbu, angličtinu za češtinu. Proč by si ho lidi měli... čtěte zde
Vydáno: 20.08.2019 08:01 v sekci Publicistika | Rozhovory
1
Metallica, Letiště Letňany, Praha, 18.8.2019
Naživo: Nedotknutelné riffy Metallicy působily v Letňanech poněkud včerejším dojmem Americká skupina Metallica, globální kolos a jedna z nejsilnějších hudebních značek na světě, se v neděli večer vrátila do Prahy. Potvrdila status heavymetalové jedničky a nestárnoucí žánrové klasiky. A pokud vás to zajímá, tak... čtěte zde
Vydáno: 19.08.2019 12:05 v sekci Naživo
62
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
- Naživo: Skandujte s Damienem Rice, když umírá láska (07.08.2016 10:40)
- Recenze: Znovu na vrchol s Damienem Ricem a jeho magnetem pro zamilované (02.02.2015 12:00)
- Video: Damien Rice se ostříhal a pak si střihl "I Don't Want To Change You" u Lettermana (20.11.2014 18:07)
- Nové desky pro 45. týden (03.11.2014 09:49)
- Video: Damien Rice je ve videu k "I Don't Want To Change You" celý mokrý a modrý (18.10.2014 10:18)
- Koncertní fotky z musicserveru jsou k vidění v kavárně v Thomayerově nemocnici (07.10.2014 14:18)
- Audio: Damien Rice se podělil o první smuténku z nové desky a je smutná (16.09.2014 18:58)
- Po osmi letech vydává Damien Rice nové album "My Favourite Faded Fantasy" (10.09.2014 08:05)
- Naživo: Česko-irské spojení v barvách (21.07.2013 09:21)
- Fotogalerie: Druhý den ostravských Colours ve fotkách (20.07.2013 11:15)

ALBUM TÝDNE 33/2019

Charlie Cunningham
Permanent Way

V soukromí je tento týpek spíše tichý a plachý, na koncertech však v plné míře předvádí své emoce z příběhů, které ve svých skladbách vypráví. Jeho druhé album "Permanent Way" je nečekaně velký grower, který má ten dar vás zcela pohltit. S každým poslechem Cunninghamovi čím dál více věříte vše, co do něj vložil.

8/10

NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY (za poslední týden)

FILMSERVER.CZ PÍŠE

FULLMOONZINE.CZ PÍŠE

SPARK PÍŠE

CO, KDY, KDE   (doporučujeme)

Čt 22.08.
Paul Kalkbrenner (DE) (Žluté lázně, Praha)
So 24.08.
JMSN (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)
Út 27.08.
Hozier (IRL) (Forum Karlín, Praha)
Út 03.09.
Helmet (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)
St 04.09.
Ariana Grande (USA) (O2 Arena, Praha)
Čt 05.09.
Zebrahead (USA) (MeetFactory, Praha)
Čt 05.09.
Courtney Barnett (AUS) (Lucerna Music Bar, Praha)
Po 09.09.
Cassia (UK) (Cross Club, Praha)
Út 10.09.
Sean Koch (RSA) (Café V lese, Praha)
Út 17.09.
Michael Bublé (CAN) (O2 Arena, Praha)

» zobrazit všechny akce «

OBLÍBENÍ INTERPRETI (za poslední týden)

Lady Gaga The Cure Kryštof Rihanna Coldplay Adele Sia Madonna Ewa Farna Beyoncé AC/DC Ed Sheeran Ghost Rammstein Britney Spears Linkin Park Avicii Kylie Minogue Metallica Taylor Swift
filmserver.cz na Facebooku filmserver.cz na Twitteru filmserver.cz na LinkedIn filmserver.cz na YouTube
musicserver.cz - hudba od začátku do konce
©2010-2019 IMEG s.r.o.
Kontaktní informace | Informace o inzerci | Redakce | Volná místa | Zásady ochrany o.ú. | Mobilní verze | ISSN 1803-6309
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu IMEG s.r.o. zakázáno.
smile music: spark | fakker | czech blade | musicserver | full moon | xplaylist | day after | filmserver