Když tady měl před dvěma lety James Brown své první vystoupení, mluvilo se téměř o historické události, která už se nebude opakovat. Avšak opak se stal pravdou a The Godfather Of Soul se rozhodl Prahu poctít ještě jednou svou návštěvou. Jako první mu tentokrát rozehřáli pódium Francois Pignon už byli přijati mnohem vlídněji. Jejich energické a zběsilou rychlostí odsýpající funky se v T-Mobile Aréně chytilo. Především hitovky jako "So Te Kerel", "Parno Jiv" nebo "Manuša" konečně rozpumpovaly promrzlou krev v žilách. Byla tam opravdu zima, a tak jedinou záchranou bylo, že se očekával večer plný funku (ale i soulu), který nutil k tanci. Gulo čar byli živí jako vždy, a bylo vidět, že jsou čím dál tím víc sehraní, dovolují si delší instrumentální vložky v písních a prostě jim to šlape snad pořád rychleji a lépe, což už místy není ani možné.

Zhruba v devět večer pódium osiřelo a narvanou arénou se neslo mírně nervózní očekávání jestli vůbec James Brown vystoupí, zda bude schopen odzpívat regulérní koncert a jestli už náhodou není karikaturou sebe sama. Když hala téměř celá pohasla (zdůrazňuji téměř, protože z nepochopitelných důvodů svítila celé vystoupení horní světla na podlouhlých stranách haly a to působilo mírně rušivým dojmem), přispěchala kapela, která spustila funky úvod, poté již přišel tradiční konferenciér, naznačil, na co všechno se můžeme těšit, a poté pozval na pódium čtyři soulové zpěvačky, známé pod jménem The Bittersweets. Krátce představil kapelu, donutil celou arénu povstat a nyní již mohl přijít samotný Soul Brother Number One. Přišel. Měl opět o nějakou tu vrásku více, ale to nikomu nevadilo. Když promluvil, jeho hlas byl již značně stařecký, když však spustila kapela hned z kraje jeden z největších hitů "Make It Funky", Brown se opřel do mikrofonu a jeho hlas zněl ještě pořád nezaměnitelně. Kdo si myslel, že bude rád, že celé vystoupení ustojí, byl na omylu. Hned na začátku předvedl jeho klasický výskok (který byl dříve zakončován provazem), nohy donutil ke svému typickému tanečnímu goodfootu a zpíval stylem, jakým onoho času nedokázal nikdo na světě. Elánu mu na jeho úctyhodný věk rozhodně nechybělo. Sice je pravda, že musel se zpěvem občas pomoci buď konferenciér, nebo někdo z kapely, pořád však značnou část zvládal sám. Předváděl show ve starém stylu blyštivých lasvegaských klubů a kasin, přesně tak, jak to dělal odjakživa. Při následující roztančené "Living In America" se nechal obklopit dvěma nádhernými tanečnicemi a bylo jasné, že Brownova vystoupení ze své jedinečnosti neztratila zhola nic.

Mr. Please Please Please i tentokrát vzpomínal. Když se haly asi desetkrát za sebou zeptal, jestli je tady někdo, kdo má rád Janis Joplin, bylo jasné, co se bude dít. Přišla jeho manželka Tomi Rae a spolu si střihli jedinečný duet. Tomi Rae zpívala nádherně čistým altem a s chraplákem Brownem se nacvičeně doplňovali. Bylo jasné, že na řadu přijde i ona soulová část. Tu téměř celou strávil Mr. Dynamite u kláves v pozadí. Nechal excelovat The Bittersweets a kapelu dostatečně vysólovat, o zpěv se v tuto chvíli starala především Tomi Rae. Tento pomalý soulový blok ukázal jeho druhou uhlazenou stranu, která však není o nic míň cennější a důležitá než ta funková. Soulová část byla zakončena megahitem "It's A Man's World". V tu chvíli muselo být každému jasné, že tenhle člověk to v sobě pořád má a dokáže stejně dobře z fleku roztančit, jako dojmout svým drásavě procítěným pěveckým projevem. České publikum (včetně mě), vědomé si toho, koho že to má před sebou, mu všechno zobalo z ruky a praotec funku si výbornou atmosféru užíval. Nechal se unášet nekonečnými rytmy, napodoboval svůj legendární tanec, objímal a tančil se zpěvačkami a gesty pobízel kapelu. Když se rozezněly první tóny "I Got You (I Feel Good)", proběhlo v zádech příjemné mrazení. James Brown předvedl zrychlenou verzi, ve které hrály prim The Bittersweets a samozřejmě on.

Na řadu přišla i představovačka ve velkém stylu, konferenciér na nikoho nezapomněl, Brown se s každou zpěvačkou prošel po pódiu (na mladých tanečnicích si dával obzvlášť záležet), a do toho kapela hrála sehrané melodie a útržky z několika jeho písní. Vše působilo opravdu jedinečným a těžko popsatelným dojmem. Když bylo představení dokončeno, rozezněl se Prahou poslední velký hit, kterým ji sám velký Mr. Dynamite obdařil - "Sex Machine". Bylo to zhruba desetiminutové loučení, kapela se evidentně snažila ze sebe vytlačit všechno, i Brown, vědom si, že už se blíží konec vystoupení, se naposledy rozparádil a dokončil tuto téměř dvouhodinovou show s hlavou nahoře, jako vítěz. A nevyhrál jen díky tomu, že ukázal, proč je králem funku, ale i díky výbornému zvuku, který rozhodně není v T-Mobile Aréně pravidlem. Byl to jedinečný zážitek, kterým se určitě budou všichni ti, co měli tu možnost tam být, chlubit. Neříkejme nikdy, ale s největší pravděpodobností se James Brown v Praze již neukáže, i proto to byl večer s nádechem výjimečnosti. Ono se v takovýchto chvílích těžko šetří superlativy, navíc to asi ani není na místě, vždyť kdo by si to zasloužil víc. Nezbývá mi totiž jinak, než podobně jako kolega Veselý před dvěma lety poděkovat. Díky, byli jsme poctěni, mistře a tleskáme vestoje.

James Brown, Gulo Čar, Francois Pignon, T-Mobile Aréna, Praha, 4.11.2006

Fotogalerie: