Základní problém celý druhý desky Damiena Rice tkví v otázce, co od toho Ira vlastně čekáte. Debutová "O" byla neskutečně emotivní nahrávkou, která před třemi lety zbourala nejednoho posluchače. Když si ji pak navíc vybrali filmoví tvůrci jako titulní skladbu pro chladný drama o mezilidských vztazích "Na dotek", rozjel se fenomén upřímnýho, opravdovýho a citlivýho folkaře naplno. Celkově to Riceovi vyneslo čtyři miliony prodaných kopií od strýčka Sama po vycházející Slunce. Jeho kombinace akustický kytary, violoncella, klavíru, naléhavýho (nikoliv však afektovanýho!) projevu, něžně krutých textů a sametovýho příspěvku Lisy Hannigan člověka přikovala a pokud si s ním nikdy jeho vlastní pocity nehrály, teď přišla ta pravá chvíle. V Riceově podání je to o uvěřitelnosti, a kdyby se za několik let náhodou objevil někdo s tím, že má oficiální důkazy o tom, že "O" a "9" byly dva skvěle dotažený vykalkulovaný projekty sázející na citlivej vnitřek každýho jedince, s největší pravděpodobností by ho neminulo veřejný lynčování.

Po třech oběhnutích planety Země kolem Slunce se Damien Rice takřka nezměnil, což je vlastně dobře i špatně zároveň. Plus je třeba v tom, že je tu zase ta pravá podzimní deska, která bude fungovat i o štědrovečerní procházce po rozblikaným městě, s křupajícím sněhem pod nohama a melancholií v hlavě. Nic, co by nutilo vázat si oprátku nebo napouštět vanu horkou vodou a na okraj si podle blyštivosti řadit žiletky, spíš taková ta příjemně nepříjemná nálada, díky který si občas kdekdo něco uvědomí. Starej známej Damien Rice, co jedním trackem připomíná, kde se co posralo, a dalším plácá po zádech, že existujou i horší věci. Plus je třeba v tom, že "9" je kamarádská deska.

Jenže kamarádi (v dnešní době zvlášť) přicházejí a odcházejí a stejně tak je na tom i nový album Damiena Rice. Sázet podruhý na stejnou kartu, kór když je to ta s obrázkem slzy, je risk, protože balancovat dalších padesát minut (natažení poslední "Sleep Don't Weep" na skoro dvacet minut se nepočítá!) na tenký hranici mezi uměním a kýčem, mezi minimalismem a nudou, je hodně těžkej souboj. A přestože během utkání Rice zasadí několik povedených úderů, přičemž je doplní standardem, dojde taky na okamžiky, kdy nestačí s dechem. Operní úlety (který ale korespondovaly s koncepcí) debutu nahrazují na "9" překvapivě rozmáchlý pasáže, který navíc znějí až moc poplatně brit-pop-rockový vlně. Nebo když po výborném otvíráku "9 Crimes" zazní úplně hluchá "The Animals Were Gone", z níž upoutá snad jen pasáž "The window's open and the winter settles in / We'll call it Christmas when adverts begin".

Nedivil bych se, kdyby někomu přišla druhá deska Damiena Rice nudná, protože když se nesejde většina důležitých faktorů, tahle hudba prostě nefunguje. Na druhý straně je tu několik momentů, které dokazují, že tenhle chlapík, co v dětství rád maloval, dokáže napsat skvělou a silnou skladbu. A taky kolik rezignovanosti se dá promítnout do slovního spojení "fuck you", aniž by to ve finále působilo jako směšná sebelítost. Deska "9" je vlastně přesně takovej Damien, jakýho veřejnost čekala, přesto je tu ale cejtit nějaký to ALE.

P.S.: Uvidíme, co na desku řekne desítka redaktorů v makrorecenzi.