Kapela Roe-Deer si ke své smůle vysloužila pověst jakési přestupní stanice pro mladé a talentované muzikanty. I po té řádce příchodů nových a odchodů jen tak tak ohřátých členů tou nejzásadnější změnou v sestavě zůstává odštěp zpěvačky Emy Brabcové a kytaristy Filipa Míška, kteří se později našli v dnes poněkud schované skupině Khoiba. Tento malý třesk znamenal poměrně zásadní přeměnu ve zvuku, jenž se vlastně ještě nestačil definitivně ustálit. Jaký momentálně je? Úspěšný pilotní singl "2nd Floor Boy" napovídal špatně. Novinková, v pořadí druhá deska kapely natočená se zpěvákem Andrzejem, v sobě má více melancholie a co do celkového vyznění je více "ulízaná". Anebo není? Po hlavní recenzi Benjamina Slavíka, na jejímž konci číhá hodnocení 7/10, vám přinášíme dalších deset názorů z naší redakce. V průměru činí 6/10.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Michal Koch - 3/10

"Roe-Deer. Seznamte se, prosím. Jedna z předních kytarových kapel na české scéně." Ano, mám kytary rád. Tož jsem se chtěl seznámit. Sice mi tento citát, pocházející z webových stránek skupiny samotné, připadá poněkud velkohubý, ale co. John Lennon taky v šedesátém v Hamburku prohlašoval, že chce hrát v nejslavnější kapele na světě, a celkem mu to nakonec vyšlo, tak proč ne trocha toho sebevědomí. A tak jsem si pustil "Take", abych se tedy seznámil. Představeni jsme byli, copak o to. Trochu jsme pokecali, já hodně poslouchal, "Take" hodně hrálo. "No a dál?" řekl by obr Koloděj. Nic než nuda. Tak obrovská a příšerná nuda, že v mém soukromém žebříčku o nejnudnější nahrávku tohoto roku je možná trochu předčasně rozhodnuto o vítězi. Kromě závěrečné čtvrthodinové "Alpha Eye", která se snaží o velké umění a nemá na to (zaujala mě spíš tou marnou snahou), si po několikerém poslechu nejsem s to vybavit jedinou písničku. Obdivuji Roe-Deer: Vydat desku o dvanácti písničkách bez jediného nápadu je fakt úctyhodný výkon.

David Věžník - 4/10

"Vypadáš jako kokot." (Vystřižený fiktivní dialog z filmu "Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště" odehrávající se mezi postavou Jana Budaře a postavou Šmityho.) Takový prolog... Prosím, prosím, ukažte mi pořádnou českou kytarovku! Roe-Deer? Podle kolegy Slavíka jsou strašně zásadní tím, o co se v Česku snaží. Jenže snaha nestačí. Když už je to několikátá taková kapela, jejíž zpěvák má zcela nezpěvný vokál, může to být totiž národní ostuda. Jakože my se tady teda fakt o něco snažíme, koukej, hele, Británie, akorát na to nemáme lidi. Ať už se tenkrát stalo cokoliv, jedno ční jako fakt: Roe-Deer pořád skládají v tóninách, jako by jim zpívala Brabcová. Jenže ten boreček Andrzej má hlas tak o kvartu níž, samozřejmě. Takže se škrtí jako chudáček Kraus a vůbec, ale vůbec se to nedá poslouchat. Taky ty melodie nejsou ani z kategorie rozverných, ani z kategorie melancholických, nejvíc je tam takových nic moc zpívánek. Někdy sice nějaká uvízne za boltcem ("2nd Floor Boy", "KooKee", "My Room My Dream"), občas kapela i překvapí (vyhrávka "Heebie-Jeebies"), konec je ale personifikovaná apokalypsa. Patnáctiminutová "Alpha Eye" je prostě výlet na Saturn s Andrem 3000 v jednom podpaží a Janou Kratochvílovou ve druhém. "Take Off And Get Off". Tak co teda sakra? Je v Česku kytarovka s pořádným zpěvákem a pořádnými písněmi?

Marie Malechová - 5/10

V souvislosti s deskou "Take" se ještě více než dřív začalo skloňovat jméno Ema (Brabcová samozřejmě). Skoro v každém periodiku, ve kterém psali o Roe-Deer, se opět řešilo, jestli kapela zní lépe s ní nebo bez. Po poslechu nové desky pražských srnek jsem nabyla dojmu, že Andrzej Palec zřejmě došel k názoru, že by v kapele Ema rozhodně neměla chybět. S touto skutečností se bohužel pokouší vyrovnat tak, že se snaží za každou cenu zpívat jako ona (narážím pochopitelně na výšku zpěvu). A zoufale mu to nejde. Pravda, celá deska není poznamenaná příšerným vokálem, nicméně najde se na ní poměrně velké množství záporů. Například podivný otvírák "Violence (Breath Control)" a ještě podivnější patnáctiminutový zavírák "Alpha Eye", který jsem nikdy nedoposlouchala do konce. Příjemným překvapením je nová verze "KooKee", která je podle mého názoru nejlepším trackem desky a spolu se "2nd Floor Boyem" tvoří to nejlepší, co se dá na "Take" najít. Tudíž mě napadá, jestli by nebylo lepší zůstat jen u vydání singlu, na kterém se obě podařené skladby nacházejí.

Dan Hájek - 6/10

A je to tu, velcí kluci vyfešákovaní jako ti z obálek trendy indie magazínů se ujali slova. Ale místy to jsou hodně prázdné myšlenky, které byly skoro vykřičeny šepotem bez sebemenšího důsledku a zaujmutí. "Take" není špatné, ale má zásadní problém v tom, že nejlepší střelivo bylo již odpáleno na singlu "2nd Floor Boy", jehož béčko "KooKee" bylo natolik dobré, že je i na desce. Zbytek snažení balancuje na dvou hranách. Jedna je vcelku průměrná, ale příjemná, ta druhá je naopak zcela zbytečná. Pseudo intro "Heebie Jeebies" část první a závěrečná natáhnutá psycho vata "Alpha Eye" ke zbytku nesedí a v budoucnu si je již s největší pravděpodobností nepustím. Začátek s "Violence (Breath Control)" a "Karma" dávají naděje, které se již při "Pinhead Pirouette" začínají rozpouštět, tj. velmi záhy. Následná singlová dvojice je tedy vrcholem a náhlý úpadek s docela textově ubohým "Stupid Songem" definitivně navazuje rozladění a borcení vystavěných návnad na hradbách imaginárního hradu ze sypkého materiálu. Kluci se vrátili do dětských let a hrají si jako na pískovišti, kam je odvedli jejich maminky. Ty jim pro jistotu zabavily i rozlízaná lízátka, aby jim v zápalu hraní a plnění kyblíků nedejbože nevypadla s úst a neobalila se pískem, to je strategicky dobrý tah před vlnou jekotu a pláče. Nevím, jestli Roe-Deer zaplakají nad vydanou deskou nebo si ji uhájí dobroušením na koncertech. Ale tahle tichá a skromná parta má na víc, zatím to je jen takové plácaní nad povedenou čtvrtou bábovičkou v jedné řadě.

Tomáš Tenkrát - 6/10

Po prvním poslechu bych dal "Take" tak dva, možná tři body. Jenže věci se mají tak, že tohle album patří k těm deskám, které rostou s dalšími poslechy. Nedá se sice říct, že by bylo nějaké zlomové, že bysme měli skákat do stropu z toho, jak kluci nahráli úžasnou desku, to ne. Je to poctivé, líbivě písničkové, středněproudé album a nic víc. Možná bych se ani nebál skladby jako "KooKee" nebo "Helium" přirovnat k posledním Support Lesbiens. Žádná hloubka v textech, nic náročného na poslech. Tam, kde byli Toneless křečovití a ukníkaní, jsou proti nim Roe-Deer suverénní a nepodbíziví. Z "Take" je totiž cítit určitá pohoda a uvolněnost. Andrzej se vyzpíval, tedy alespoň mně to tak přijde. Ano, pro mě je to celkově uvěřitelná deska, bez nějakých přetvářek. Rozumějte, nedočkáte se žádné nálože něčeho dech beroucího, to fakt ne, ale je to album, které neurazí. Má pár velmi slušných refrénů, hodně příjemných kytarových brnkaček a špetku originality, ale opravdu jen špetku. Závěrečná megalomanská "Alpha Eye" je však tak ubohá, až jsem se díky ní pousmál. To když dohrála a já si uvědomil, že to začátečnické basové kolečko trvalo čtvrt hodiny. Tohle tam být fak nemuselo, pouhé bezúčelné natahování desky. Sorry Šmity, máte na víc. Snad příště. Pár písní naznačuje, že vykračujete (po kolikáté, už?!) docela slušně.

Radek Antl - 7/10

Ale tak jo. Ta česká hra na britsky nezávislou scénu mě sice už nějaký ten pátek tolik nebaví a taky nechápu, na koho tady ti klučinové chtějí dělat dojem superhvězd (viz promo fotky), ale rozhodně je fér ponechat jim minimálně jedno: Věřím tomu, že věří tomu, co dělají. A uznávám, dělají to fakt na úrovni, v rámci žánru asi průměrné, v rámci Česka určitě nadprůměrné. Onen poctivě (byť místy až nápadně podbízivě) ošetřený zvuk mě baví, hlavně u baladických kytar. A ten sladký (pro mnohé jistě protivně sladký) zpěv mě, úchyláka jednoho, tak nějak podivně uklidňuje. Ač jsem tomu po několika zcela chladných koncertech kapely rozhodně nevěřil, studiové já současné verze Roe-Deer mě asi opravdu dokáže rozveselit, rozesmutnit, rozněžnit i nakopnout (na několika místech dokonce současně), a to ve srovnatelném poměru. Pobavit z většiny, ponudit z minima. A jestli je to všechno jen neosobní vyjetina počítačového programu na dobře stravitelný pop-rock, pak ten program nainstalujte dalším českým partám. Třeba hochům z Toneless.

Eva Balaštíková - 7/10

Jednou to bude kapela, se kterou jsme vyrůstali. Alespoň ta mladší generace, která se už striktně řídí západními trendy a nemá viditelná traumata z dob komunismu. Při otevření školní ročenky bude ležet na místě záložky letáček zvoucí na koncert pražských srnek a najednou se objeví nostalgie. Vzpomínky časem mění svůj obsah i tvar, a tak bude desce "Take" odpuštěno mnohé, od nekončícího srovnávání s minulostí až po infantilní názvy písniček a skutečně plážové melodie ("u u uuuuuu" - "2nd Floor Boy") i texty, u kterých byste se v některých okamžicích nejraději zastřelili (+ to doprovodné vzdychání! - "Stupid Song"). Možná, že kdyby si do studia pozvali duo žižkovských striptérek, znělo by to víc opravdově a dirty, takhle se nejde nic víc než pousmát. Stepování mezi popem a indie-rockem (protože slovo indie už nemá dávno nic společného s nezávislou scénou) získalo příchuť bonboniéry s višňovou náplní, kde se první vrstva rozplývá na jazyku, ale u třetí kostičky se nebezpečně zvedá hladina cukru v krvi a přichází kolaps. Náplň se sama připomene nahořklým likérem, a částečně tak vynahradí předchozí sacharidové opojení. "Chutná dobře," tak nějak se to, myslím, říká. Pokud by se někdo měl stát barometrem způsobu trávení volného času pražské mládeže, pak to je skupina Roe-Deer. A album "Take" je tím nejvhodnějším soundtrackem.

Kateřina Červenková - 7/10

Kapela Roe-Deer nepatří zrovna mezi moje oblíbené a s tímhle názorem jsem přistupovala i k nové desce "Take". Po prvním, letmém poslechu jsem ji málem odepsala. Vynikly hlavně ty neumělé, líbivé pasáže, které chtějí zaujmout a chytnout, jen na to ve skutečnosti nemají potenciál. Tak trochu se mi potvrdilo, že Roe-Deer jsou citlivá kapela pro slečny a jejich patřičně vyšperkovaná image je na nich to nejzajímavější. Kdyby takovou pozornost, jakou věnují právě své image, věnovali i svojí hudbě, možná by "Take" neznělo tak obyčejně a nevyrovnaně. Předesílaný stylový rozptyl spíš nakonec působí jako takové nejisté a kusé nakousnutí jinačích stylů. Nicméně, další poslechy nebyly vůbec tak zlé jako ten první, spíš naopak. Roe-Deer mě vlastně příjemně překvapili, hrají překvapivě čistě. Omlouvám se Andrzejovi, o kterém jsem vždycky tvrdila, že neumí zpívat. Tentokrát mě jeho zpěv dokonce i zaujal. A co kvituji úplně nejvíce, je závěrečná, bezmála čtvrthodinová skladba "Alpha Eye". Jsem odkojená na klasickém, sedmdesátkovém rocku, který se neobejde bez dlouhých vyhrávek, takže jsem tímhle, v dnešní době odvážným instrumentálním pokusem nadšená. Roe-Deer si mě tak trochu získali a přesvědčili mě, že nejsou jen konvenční kapela, která chce být za každou cenu absolutně trendy. Asi si trochu protiřečím, ale z desky mám ten rozporuplný dojem.

Honza Balušek - 7/10

Roe-Deer jsem naživo zažil jako hosty na jarním turné Southpaw a dost mě překvapilo, že ač v té době měli čerstvě venku (ultra)popový singl "2nd Floor Boy", v ostravském Boomerangu přes kytarové stěny mnohdy nešlo slyšet, jestli ještě hrají písničku, nebo už jen vazbí u konce. Proto mě dost překvapilo, jak moc je nové album měkké. Nemít na sobě nálepku kytarovka, místy by to znělo jak popík od McFly. Jenže pro mě to není mínus, já mám pop rád. Proto mě baví všechny ty hitovky jako "Violence", "Stupid Song", "Helium" a podobně. Jenže pak se kapela rozhodne, že vlastně není obyčejný kytarový pop a zařadí na konec zbytečnou zrůdnost "Alpha Eye". Nevadí mi dlouhé instrumetálky, ale na popové desce nemají co dělat. Navíc když konkrétně v téhle není hudebních nápadů ani na třímínutový flák. Jinak zní "Take" jako příjemná odpočinková kytarovka, plná nenáročných písniček. Mně se to docela líbí. Otázka je, zda tohle byl i cíl kapely.

Ondřej Michal - 7/10

Znal jsem je vždycky hlavně z koncertů. Když jsem na ně někdy v klubu narazil, byli pro mě milé zpestření, respektive důstojná předkapela hvězdy, před kterou ten večer hráli a na kterou jsem přišel především. Na květnové narozeninové oslavě musicserveru v Paláci Akropolis byl jejich akustický set asi to nejzajímavější, co se ten večer na pódiu objevilo. Ačkoliv nějaký čas před vydáním Šmity hlásil, že nová deska bude mít velký stylový rozptyl, zase tak horké to nakonec není. Pořád jde hlavně o kytary s kapkou té elektroniky. I nějaká ta hitovka se tady najde. "Take" může na první pohled budit dojem docela veselé desky. Při pozorném poslechu je ale jasné, že všechno není úplně happy. A pakliže si to po celou dobu odmítáte připustit, závěrečná téměř patnáctiminutová "Alpha Eye" vás o tom přesvědčí spolehlivě. Pomalu mě začínají unavovat debaty o původnosti a originalitě současných kapel. To jsou řeči, které prostě nikam nevedou. V poslední době jsem se omezil pouze na dvě polohy: baví nebo nebaví. V případě "Take" volím první variantu.