Po romskou lidovkou ovlivněné desce "Normale" byl na ostravskou partu okolo Radka Pastrňáka zaostřen jeden veliký zvídavý pohled. Samotní Buty zavrhovali jakékoli doměnky o experimentování sliby návratu ke svému typickému stylu. Že by však měli na věc ujasněný názor, tak trochu vyvracely jejich řeči o opakovaném mazání již natočeného i vlastní pochyby o zaslouženém místě kapely na dnešní hudební scéně. Odpovědi na otázky se fanoušci dočkali po čtyřleté tvůrčí odmlce, v pořadí sedmé album "Votom" rovná se třinácti žánrově pestrým písním a šesti básnickým výlevům nazvaným "Chvilkami poezie". Jde o nahrávku, jež přímo ideálně splňuje kritéria pro vhodného adepta na makrorecenzi - je dílem populární, uznávané kapely a svojí povahou vzbuzuje ty nejrůznější reakce. Michal Koch, který se ujal hlavní recenze, se hodnocením 8/10 zařadil ke spokojeným posluchačům. S o hodně menším nadšením přijalo "Votom" dalších deset redaktorů.

Benjamin Slavík - 3/10

Když si dáte s paní bejvalou schůzku (rozuměj rande) po letech, tak většinou ani nevíte, co od onoho setkání čekat. Někdy to po letech může být i po pár měsících či týdnech. Dříve jste si byli tak blízcí. Věděli o sobě úplně všechno. Byli jste jako nerozluční kamarádi. Jako bratr a sestra. Pak se všechno z jakéhokoliv důvodu pokazilo. Prostě konec. Konec lásky i konec kamarádství. Ta schůzka (rande) může vše vrátit do stejných kolejí - vše zase může být skvělé. Může to fungovat dlouho nebo taky jednu, dvě, tři noci. Nebo to může být úplný propadák - zjistíte, že už si nemáte co říct. Že už nemáte vůbec nic společného. Že si v klidu můžete její číslo vymazat z telefonu a nebude vám scházet, protože už jí prostě nezavoláte. Ne proto, že byste nevěděl, jak se na vás bude tvářit, ale protože už není nejmenší důvod se scházet a o něco se pokoušet. Tou horší variantou by mohl být přístup fanoušků But k jejich nové desce. Já tohle uskupení neměl rád nikdy, ale nová deska je prostě poslední výstřel do prázdna, kterým se Buty připravili o vše, co kdy vybudovali.

Hynek Just - 4/10

Největší chybou je poslouchat novou desku But hned poté, co z přehrávače vysunete "Armádu špásu" J.A.R. Ta souvislost není náhodná - Roman Holý nedávno pojmenoval Buty jako součást svého "klanu". Obě kapely toho mají také hodně společného - větší než malé množství absurdit v textech, fascinace klišé všech druhů a pohrávání si s nimi, výborné muzikanty odkojené především jazzem... Každá z nich s tímhle potenciálem ale zachází trochu jinak. Zatímco u J.A.R. máte pocit lehkosti a nekompromisního tahu na bránu v rytmech a tempech, Buty nudí. Proklatě nudí. A flákají to, proklatě flákají. Písně budí dojem narychlo spíchnutých a do tu méně tu více důsledků dovedených vtípků, postrádají svěžest, chybí koncept, který by album spojoval (jakože "Normale" stojí v tomto směru o několik tříd výš), více než citelná je nachmelená únava a znuděnost muzikantů při skládání a nahrávání. Pár záchvěvů zbytků butovské poetiky, připomínajících nejvíce doby "Jízdy" a "Ppoommaalluu" (třeba singlová "Kočka"), se tu objeví, ale všechny takové momenty jsou obklopené tunami odpadků a odfláknutých nedodělků. A vo tom to přeci u But nikdy nebylo!

František Matějíček - 4/10

Nová deska skupiny Buty přichází po opravdu dlouhé době. Čtyři roky čekání, ale naplnění očekávaného nepřinášejí. Otázka na členy kapely by mohla znít: "Hej, Buty, co to je? Folklór, popík, recese nebo odvar z let plných invence?" Deska "Votom" je prostě zvláštní. To se sice dá říct skoro o každém novém kompletu téhle svérázné party, ale tady se nastíněné vize tak trochu míjejí účinkem. Album koncipované jako básnická sbírka osobitých stylů přináší vlastně jedinou normální skladbu. Do rádií vyslaná "Kočka" vychází z prověřených postupů, které Buty už několikrát odprezentovali v letech minulých. Posluchačsky velmi příjemná záležitost ale na komplet snad ani nepatří, vymyká se totiž syrovosti zvuku i nápadů. Těžko sdělit, jestli je taková syrovost k dobru, či nikoliv. A hlavně si to chce na poněkud netradiční kolekci vycházející s tradičních kořenů tvorby ostravské kapely zvyknout. K čoudícím fabrikám na severu, fárajícím horníkům, nočnímu životu na Stodolní a každodenním starostem normálního obyvatele severní části Moravy album "Votom" patří určitě víc než k životu půměrného obyvatele Prahy. A diference je teď opravdu výrazná, proto těžko jednoznačně hodnotit. Mám jenom pocit, že předchozí řadová deska plná nářků na spolužití s rómskými spoluobčany byla nejenom originálnější, ale také uživatelsky příjemnější. Takže se těšme zase na příště!

Honza Balušek - 5/10

Některá alba vznikají lehce, kapela ve studiu během pár dnů napráská několik skladeb a je vymalováno, aniž by to na výsledné kvalitě nahrávky bylo poznat. Jiní se s deskou mažou několik let a na výsledku (zvuk, aranže, celková propracovanost skladeb) to sice poznat je, ale možná kdyby to radši ve studiu napráskali během těch několika dnů. Přesně tohle je případ nové desky kapely Buty. Dlouho nahrávaná, mazaná a zase nahrávaná novinka "Votom" je ve velké části své stopáže "vo ničem". Veškerá lehkost jejich humoru i aranží je najednou ta tam a místy jsem se dokonce musel přemlouvat, abych tu či jinou skladbu doposlouchal poněkolikáté do konce. Jakoby si kapela najednou myslela, že jsou vlastně Pink Floyd, ale pořád se snažila dělat něco jako obyčejné písničky. Možná je třeba té desce dát čas, možná že se prostě Buty jako kapela už vyčerpali a měli by to zabalit. Možná ty roky od poslední desky "Normale", která se mi velmi líbila, změnily můj pohled na hudbu. Čert ví, ale "Votom" mě moc nebaví.

Ondřej Ručka - 5/10

Z téhle desky mám pocit úplné jalovosti. Nejsem schopen zapamatovat si jednu jedinou melodii, která na ní zazněla. Po prvním poslechu jsem ji odložil a teprve to, že uplynul čas na odevzdání příspěvku do redakční makrorecenze a já stále neměl ani čárku, mě přimělo pustit si ji znovu. Tak jsem si ji pustil, pak ji zase pustil a znovu pustil, ale nic jiného než potřebu vyndat ji a dát zpět do obalu mi ty poslechy nepřinesly. Uchem dovnitř, uchem ven. Buty sem měl rád, ale mám pocit, že ta pauza, kterou si dali, byla buďto až příliš dlouhá, nebo příliš krátká, protože jinak si bezduchost tohoto alba nedokážu vysvětlit. Anebo jsem se Butům od těch dob, kdy jsem si coby malý klouček nadšeně prozpěvoval "Františka", příliš vzdálil, možná, že "Votom" to je.

Radek Antl - 6/10

To je průser. Nejdeme radši na pivo? - Musíme to dodělat. - Dneska už ne. Dáme pivo, proberem to. - Probírali jsme to stokrát, musíme konečně něco vydat. Ženskou taky můžeš oslnit sebevíc, ale když měsíc nezavoláš, už nevolej. - Jak dlouho jsme se srali jenom s tím "Karlem"! Šestiminutová píseň! - Podívej, už jsem to vysvětloval, my prostě musíme přijít s něčím už složitějším. Dát lidem pocítit, že umíme i šestiminutový song a nenudíme. - "Litr" nudit bude. Je hrozně utahaný, zbytečně dlouhý. - Ho mám taky smazat nebo jak už, kurva? - Nech ho, stejně nemáme skoro nic. - Když co přinesu, nechcete! - Ten fór s tím sebezastupováním mě zajímal! - K tomu furt nemám melodii. Mě napadlo, neuděláme pár textů z šuplíku jako recitativ? Bez kapely, jen tak. - To bude nudit. - Co zas nudit? Máš tam "Vodopád". A "Hymnu". A "Trtlijádu", jen ji promakat. - To je tak všechno, za co se postavím. - "Kočku" sis chválil! - Tam to pro tu kočku chce zpěvačku. Když to je rozhovor. - Vnitřní, kokote! Přece si nebudem na desky zvát hosty. "Hlad" je taky rozhovor a zmákli jsme ho. - Taky je hrozný. Jak intro z té desky od Kabátu. - Já už nevím, ty jo, by jsi chtěl pořád blbnout jak před lety. Máme tam nádherné vyhrávky, tyjo, sólíčka jak prase, aranžmá jak Peter Gabriel a tobě to va. - Nejsme Peter Gabriel. Jsme Buty. - Tam přidám "hovna", sraní, prdění, ať tam máš srandu, no. - Tak co teda s tou "Pusinkou"? - Nechme ji tak. "Co bych ještě chtěl, pusinku na prdel." Basta. - Pivo? - Jo. - To je průser.

Jakub König - 6/10

Buty poslouchám svědomitě už od alba "Ppoommaalluu", které mne v době, kdy vyšlo, chytlo za flígr a nemilosrdně vláčelo z jednoho žánru do druhého. Rychle jsem si doplnil "Pískej si pískej", pak dostal k vánocům "Dřevo". Hravost, smysl pro humor a fenomenální instrumentální schopnosti všech členů souboru katapultovaly Buty na přední místa v mém osobním žebříčku. Na vrcholu blaha jsem byl, když vyšla "Rastakaykwanna". I když tahle deska už se leckomu zdála příliš roztříštěná, já ji poslouchal pořád dokola a dodnes patří k těm nejmilejším. Zlom u mě nastal až u "Normale". Nějak jsem se do těch parádně zahraných písniček nemohl dostat. Najednou mi ten nadhled a humor nepřišel tak přirozený a zábavný jako dřív. Smířil jsem se s tím, že se prostě s pány z But rozcházím v tom, co nás v hudbě baví a zajímá. Bylo to trochu smutné loučení, ale říkal jsem si, že starší desky mi zůstanou, a tak na sebe nebudeme vzpomínat ve zlém. Půjdem si zkrátka každý svou cestou. A můžeme zůstat dál dobrými přáteli. Deska "Votom" měla být takový testovací lakmusový papírek. Jestli se od "Normale" něco změnilo. A výsledek? V podstatě se něco od "Normale" příliš nezměnilo. Občas mě nějaká skladba mile rozhýbe, občas se musím opravdu upřímně zasmát. "Kočka" je fajn, "Karel spí" daleko lépe než nosí čaj. "Ahoj, máš hlad?" je skvěle vypointovaná. Všechno parádně zahrané. Ale už mě to prostě za srdce nebere. Vtipy mi přijdou příliš interní, kompozice dost často poměrně rozvláčné a roztahané. Buty se pravděpodobně vydávají komplikovanějšími cestami, než bylo zvykem, což je z hlediska vývoje kapely určitě důležité a přínosné. Ale protože jdou trošku jiným směrem než já, popřeju jim pěknou cestu, pošlu "Pusinku na prdel" a škrábat se za nimi nebudu.

Pavel Parikrupa - 6/10

Předchozí výtečnou desku Butů "Normale" si soukromě nazývám "Black Album". Těžko říci, jaký přídomek dát albu "Votom". Divná? Nepochopitelná? Záblesky génia se střídají s nehezkým šklebem, lehkost a hravost zápasí s tíhou a zlobou. Trojice skvělých písní za sebou, "Kočka", "Myšlénky" (po hudební stránce, totiž latina smíchaná jakože s moravskou lidovou, něco úžasného) a "Tisíc korun" (znepokojivá a bohužel velmi pravdivá, možná nejlepší píseň na descem). Zbytečné "Chvilky poezie", co pobaví jednou, dvakrát, jestli vůbec. Rozmarně krásná "Pusinka na prdel" a k tomu (kanibalská?) "Ahoj, máš hlad?". Pastrňák dokáže být na jedné desce zábavný a marnotratný v muzikantských nápadech, což mnohonásobně znásobují výteční spoluhráči svými výkony ("Milan" vede), ale také jedovatě protivný, až se to skoro nedá poslouchat. Je to jako opilost: Do jisté míry sranda, ale pak už otrava. Tohle je určitě nejrozporuplnější deska kapely Buty.

Luboš Svoboda - 6/10

Po několika mizerných festivalových vystoupeních, při nichž jsem byl svědkem Pastrňákova stage divingu do alkoholického moře trapnosti, jsem se toho trošku bál... Bál jsem se, že Buty jednoho ošklivého dne ztratí svou lehkost, hravost a poetiku. Na "Normale" nedostatek nápadů zachránili výborným romským outsourcingem, při nahrávání své sedmé desky se už ale při parodování zakousli hluboko do vlastního masa. Aby přehlušili jeho nežádoucí chuť, marinují ho kořením arabským, trampským, romským, hospodským i lidovým, co právě padne pod ruku. A já se jim v ohryzaných ranách hnusně rýpám, asi abych si léčil šrámy vlastní, které mi způsobilo album, na které jsem se i přes onen strach celé čtyři roky tolik těšil. To pak musí poslat "Kočku", aby mě chlácholila "Pusinkou na prdel", nebo napínat dlouho zamlčovanou děsivou pravdou, že "Karel spí". Ale ani s pomocí butovsky šílených aranží, fajne poezie a klasicky výborného muzikantství mě ale nedokáží úplně zbavit dojmu, že stejně jako v celém Polsku po zpřístupnění pracovních trhů EU nezbyla ani noha, tak i kouzlo Buty nazulo buty turystyczne a nechalo po sobě jen ten pracovní název - "Pytel hoven".

David Věžník - 6/10

Co ještě k Butám? Kapele, která si dala název dle slova v místním dialektu, aby tak všem ukázala, že se nebere vážně, což o několik let později dotáhla na vrchol s playbackovým estrádním výstupem na píseň "Normale" postavenou na vokodéru, kterýmžto trapasem tehdy zazdila všechny ty opravdu silné skladby jako "Trumpeta" i odrhnuté (byť stejně silné) "Nad stádem koní", "Mám jednu ruku dlouhou" či "Jednou ráno"? Kapele, o které s deskou "Votom" už ani posluchač sám neví, co si má myslet? Snad nebrat vážně. Buty ukazují několik svých tváří, z nichž nejvýraznější jsou tvář trhlá ("Myšlénky", "Nevyhýbací stroj") a posmutněle patetická ("Tisíc korun", "Karel spí"). Netříští se to, neb takoví prostě Buty jsou. Šraml, folk, nebo nekompromisní rock, prostě se to dá, neb je to udělané tak, aby se vlastně každá skladba dala hrát v průměrném českém rádiu. A to je možná vono. Přísně epické texty ("Chvilky poezie" included) zaujmou (jak to jen s tím Karlem dopadne?) a lze je považovat za vysoce kvalitní, ale rozpaky nezachrání ani "Pusinka na prdel". Prostě pestré, přisprostlé, ale žádný extrém. Usedlost v mezích mainstreamu. "Votom" potvrzuje butí talent muzikantský i textařský, ale výsledný pocit skončí v soudu, že tohle album člověk ocení, až mu bude třicet plus. Zatím nebrat vážně. Nebrat. Vážně.