Asi nebylo zas takovým překvapením, že frontman ex-Blink 182 Tom DeLonge zakládá novou kapelu. Prý superskupinu se svými kamarády a spřízněnými dušemi, konkrétně mu kývli Atom Willardi, David Kennedy a Ryan Sinn. Hrát chtěli pop-punk pro odrostlé, jakousi jeho odnož, která by měla zaujmout jejich vrstevníky. Čili zvolnit tempo, vykašlat se na vyřvávané refrény a začít nahrávat skladby s delší stopáží, větší výpovědní hodnotou, přitom ale nezapomenout na výrazné melodie, na kterých to celé stojí a padá. A pokud možno neztratit pop-punkovou přímost a tah na bránu. Jakkoli se tento popis může zdát absurdní, dohromady to vcelku funguje. Až na jeden malý detail, všechny písničky mne něčím zaujaly až po delší době a celé album "We Don't Need To Whisper" mi splývá ve velké moře sice líbivých, ale nesnadno zapamatovatelných kousků. Na druhou stranu je tu velké pozitivum: je to sice divné, ale nenapadá mě jediná kapela, ke které Angels & Airwaves přirovnat. Že by se opravdu DeLongovi povedlo to, o co se snažil?

Dost možná, určitě totiž zasáhnou starší generace. Rozhodně spíše než pobeďarované výrostky na skejtech. Celé album je jeden velký prales uchu lahodících kytarových melodií. Melodií zvonivých a klenutých, skladby jsou stavěny jako velké vrstevnaté kytarové plochy. Nikoli však kytarové plochy typu Davida Gilmoura, to zase pozor. Tady jste jinde, tahle hudba je o relaxu. Prostě posloucháte středně rychlé písničky se vcelku vyspělými texty, které se neštítí ani tak ožehavého tématu, jakým je válka, avšak nejsou stupidní. Ale i kdyby stupidní byly, tak je to jedno, tento projekt je jednoznačně o instrumentální stránce. Nezapomínejme ale ani na zpěv, přesvědčíte se, že Tom DeLonge umí zpívat, že jeho barva hlasu je příjemná, zajímavá a především nerušící. Ovšem když si představím, že by tohle nazpíval třeba Seal, mohlo by to být ještě o několik kategorií dál.

Je třeba si ujasnit, že tady jde především o to, že ač to celé zní monstrózně, je to ve své podstatě jednoduchá hudba, co je jen ověnčená závojem komplexnosti, vy to sice víte, ale žerete jim to. Vždyť se to poslouchá dobře. Něco tomu ještě chybí, aby to bylo dotaženo do dokonalosti, chtělo by to jen více odvahy a narvat tam klidně víc elektroniky. Neštítit se ještě trochu si s tím pohrát ve studiu. Například v "It Hurts" je vynikající efekt - hlas mizí, opět se přibližuje a lítá ze strany na stranu. Takovýmto jednoduchým vychytávkám jsem nakloněn. Ač to takhle na papíře vypadá banálně, v kontrastu s rozkvetlými kytarovými stráněmi to zní skvěle. Všichni jedou ty svoje lehce posmutnělé party a výsledek je prostě slušný. To je také podstatný prvek. "We Don't Need To Whisper" zní jako celek tak nějak smutně a lehce nostalgicky. Jako soundtrack při cestě autem, kdy naposled odjíždíte od své přítelkyně, která se s vámi právě rozešla. V hlavě máte změť vzpomínek ve formě melodií & obrázků, které se objevují samy.

Můžu vám říct, že jsem čekal větší hrůzu. Opak se stal pravdou a po několikátém poslechu se mi tahle placka docela dostala pod kůži. Je to návykové album, nenáročné, ale originální. Baví mě díky své hravosti a lehkosti, kterou se klukům podařilo ve studiu vytvořit a přenést na disk. Samozřejmě má své mouchy, to jest především to, že vám žádná skladba nejspíš nezůstane v hlavě a v některých chvílích může svou monotónností i nudit. Je ale čeho se chytit, alespoň já jsem si vždy něco našel, ty kytarové vybrnkávačky nejsou přespříliš dlouhé. Není to pro všechny, ale mně to sedlo.