Litoměřický kořen patří bezpochyby ke špičce domácích letních festivalů. Stylově zde převažují alternativní žánry, ale skutečnost, že zde hrají i rockeři, etnické soubory či folkoví písničkáři, dává jasně na vědomí, že se nejedná o žádné intelektuálské rochnění. Faktem ovšem je, že metalové skupiny či klasická etablovaná jména typu Olympic zde v programu rozhodně nenajdete. Letos jsem měl dost ojedinělou možnost posoudit tento "letní festiválek" (jak ho pořadatelé skromně označují) hned z  několika pohledů – nejen očima běžného návštěvníka a očima toho, čemu se říká honosně "publicista na volné noze", ale shodou okolností i očima účinkujícího. A stálo to v každém případě za to.

Festival pořádá agentura Modrý z nebe, a to jednak v amfiteátru letního kina (=hlavní scéna), a jednak v hned před jeho branami umístěné Hospodě u letního kina. V amfiteátru se konají i větší koncerty v průběhu léta, v hospodě se hraje po celý zbytek roku, takže svou agilností předčí i mnohé zavedené kluby. Na "Kořen" letos přijelo o něco méně lidí než v minulých letech, což se bohužel stává znakem většiny letošních festivalů, ale rozhodně to s návštěvností nebyla žádná katastrofa a několik set lidí letní kino docela slušně zaplnilo. Na druhou stranu zde zase nebyl vidět odpudivý obrázek z jiných festivalů v podobě povalujících se opilců těsně před deliriem , sem se prostě jezdí hlavně poslouchat muzika (čímž rozhodně nechci říci, že hlavně v  noci se zde pouze abstinuje…). Takže co vlastně všechno bylo letos ke slyšení?

Jedním z prvních vrcholů byli čím dál známější Pod Černý vrch. Bohužel jim zkolaboval a těsně před festivalem je opustil baskytarista, takže čtyř strun se chopil jako záskok jeho předchůdce. Skupina tak nezahrála žádnou ze svých novějších skladeb a přednost dostal repertoár z druhého alba "Měchožilovy písně lásky". Zajímavé je, že psychické zhroucení bylo i důvodem nevystoupení "českých Residents" O.Z.W. a v neúplné sestavě vystupující pardubické "Vypsané fiXy" – ale to předbíhám. Tradiční jistotou byl blok M.CH. Bandu, který se po půl roce docela zabydlel v aktuální sestavě. Ledová, temná hudba a ostré, sociálně laděné texty už patří k věci. Temný byl i Phil Shöenfelt & Southern Cross , který hrál před nimi. Jenomže jeho temnota je spíš melancholická, nostalgická, plná smutných a krásných houslových melodií. A nezapře vlivy Nicka Cavea nebo Leonarda Cohena. Jestliže Phil je sice Angličan, který ovšem žije už několik let v Praze, následující hosté byli z Francie. A.Č.E. jsou to, čemu já říkám s oblibou "těžká alternativa" – tedy skupina pro nepřipravené posluchače těžko vydýchatelná. Bicí, melodickou linku držící baskytara, skřípající kontrabas a vazbící, efekty silně zkreslená kytara. Skupina, která když hraje, tak máte pocit totální improvizace a žádné struktury, aby muzikanti vzápětí udělali nějaký stop-time či jinou finesu, ze které vám s hrůzou dojde, že ten zběsilý rytmus, často jdoucí u jednotlivých nástrojů proti sobě, je naprosto přesně připravený a propracovaný, a že oni to takhle klidně zahrají několikrát za sebou…

To další zahraniční host, Číňan Wu Wei, doprovázený perkusistou Tomášem Ondrůškem, byl úplně z jiné škatulky. Lahůdka pro všechny milovníky world music. Postupně obsluhoval spoustu nejroztodivnějších orientálních nástrojů a lovil v orientálních melodiích. The Plastic People Of The Universe nahradila nakonec Cimbálová muzika Radegast čili word music po našem. Ti , kterým se ještě nechtělo spát, se mohli jít podívat do naprosto přecpané hospůdky na vystoupení jemné, jazzem i šansony prodchnuté kapely Činna, po které vystoupily severočeské hvězdy – stále se lepšící ústečtí Houpací koně. K ránu první den uzavřela znovuobnovená, též severočeská kapela, temní Hanuman. To však už jsem byl ve spacáku nejen já.

V sobotu zahájil dopoledne Vlasta Třešňák. Oproti dřívějšku mi připadl více vyrovnaný, zklidněný a méně expresívní ("Hraju teďka sám, protože Kormani mi odjeli do Anglie…. Však oni se zase vrátí…) Hrál jen za doprovodu své dvanáctistrunky a foukací harmoniky písně staré i novější. Znovu rozpadlé Nšo Či na poslední chvíli nahradila Vypsaná fiXa. Jenže problémy se nevyhnuly ani jim, a tak nakonec přijeli jen s poloviční sestavou, kytara + zpěv a bicí. Neohroženě vylezli před publikum bez baskytary i druhé kytary, zasypali ho smrští pohybující se někde mezi Pixies a Nirvanou a sklidili uznání a potlesk. Mimo program vystoupili i Monty Pičusův létající pes, kteří vyplnili pauzu čekání na novou skupinu brněnského "fyzického básníka" Petra Váši Ty syčáci, ve které ho doplňují dva členové ze skupiny Pluto. Jejich skoroakustický rock bez bicích slavil také úspěch – ostatně s negativní reakcí se snad letos nesetkal z vystupujících nikdo, což ovšem svědčí o tolerantním publiku a výtečné dramaturgii.

Židovským folklórem bylo ovlivněno vystoupení Trabandu, irským a českohospodským Echtu, balkánským Neočekávaného dýchánku. Osvědčenou nejen festivalovou jistotou byly melodické, punkem líznuté písničky Znouzecnosti či klavírní underground Psích vojáků. Zcela neuvěřitelné bylo vystoupení francouzského one-man-bandu Fredovitch – jeden jediný člověk obsluhující zároveň sampler, sequencer, bicí, kytaru, klávesy a baskytaru. Hodně nářezový blok nenechal nikoho v klidu. To mezinárodní sestava Sing Sing byla mnohem poklidnější. Alternativa muzikantů jinak činných i v Metamorphosis a momentálně nečinných v Deep Sweden, však příjemně naladila na večer. Závěr sobotního večera totiž pak patřil opět world music, nejprve výtečnými vokály disponujícím Maďarům Erzsi Kiss s výbornou rytmikou, kteří všechny roztančili, a závěrečnému izraelsko-ukrajinskému duu Poza, složenému jen z kytary a akordeonu, které způsobilo, že s nočním lijákem někteří diváci zmokli, jen aby je mohli doposlouchat do konce.

V Hospůdce odehrál skvělé vystoupení Rudovous. Zmožen únavou a počasím, nechali jsme si s přáteli třetí den ujít a odjeli ještě v noci domů. Přišli jsme tak sice o skvělého Vaška Koubka, veselého a výjimečného písničkáře Jiřího Konvrzka, šanson Té Jany z Velké Ohrady i naprosto výjimečné vystoupení Máma Bubo, jenže i tak to bylo zážitků na celý rok. Tak nezapomeňte – první červencový víkend 2001 v Litoměřicích.