United Islands Of Prague je tématicky rozčleněný na tři celky: na první dějství na Green Islandu v pondělí 19. června souběžně navázal Blue Island, který se na tři dny usídlil ve spojené ostrovní republice na blízkém Žofíně. Obě scény si večer prožily divoké zúčtování matky přírody, kdy se nad Prahou snesla docela hrozivě tvářící se průtrž a přívaly vody. Což hlavně pozměnilo program Modrého ostrova, Dan Bárta se přesunul se svým vystoupením až na středu a základní dění pondělního večera bylo přesunuto do Mánesa, kde se odehrávaly i pravidelné aftershow parties. Zdejší pódium bylo schováno pod altán, který slouží zdejší restauraci jako letní scéna a místo pro posezení. Prostor zde byl ještě menší než na sousedícím Střeláku, toto prostředí bylo záměrně a velmi dobře vybráno, aby k poklidným jazzovým vibracím pasovalo a aby zároveň vyhovovalo i bluesu nebo groovu, tedy stylům, které mají na tomto ostrově přednost a jsou nosnými pilíři programu. Jednotlivé performance byly podmanivé, ale to už se dočtete z následujících řádků. (Dan Hájek)

Pondělí znamenalo pro festival United Islands Of Prague překulení se do druhé třetiny. Do třetiny jazzové. Hned zkraje se ujala vlády kapela Open Sextet. Ve své hudbě použili piano, trubku, saxofon, bassklarinet, kytaru, kontrabas a bicí. Tahle mladá skupina sázela především na moderní pojetí jazzu. Příjemné prostředí Žofína (možná ještě o fous příjemnější než Střelák) je osobnější a skupinky na trávě polehávajících lidí a psů dávaly tušit, že jazz, blues & groove island bude nejrodinnější. Při Open Sextetu byl sice ostrov tristně prázdný, ale jak jsme si již zvykli, hlavní vlna lidí se valí okolo osmé večerní. Takže Open Sextet si dál brnkal svůj jazzíček se silným groovem. Jak sám Patrik Hlavenka poznamenal, všichni z Open Sextetu jsou zároveň skladatelé, tudíž jsme byli svědky několika zcela rozličných skladeb. V altánu se vystřídal s Open Sextetem Američan indického původu Vijay Iyer. Tento nesmírně chytrý člověk a absolvent několika vysokých škol usedl za klavír a spustil komplikovanou hru. Neštítil se elektroniky a sem tam si dodal nějaký počítačový podkres. V jeho hudbě byly znát indické prvky. Diváky bavil, nejvíce si ho asi užíval Miloš Dvořáček, který byl vůbec ve svém slamáku dost výraznou personou pondělního odpoledne. Vijay Iyer nezklamal, naopak všem směle dokázal, že jazz hranice prostě nemá. Azurově modrá obloha nedávala tušit, co se chystá dál, ani tvář nicoty ještě zdaleka neměla, ale to už bych předbíhal události. V tomto místě je, myslím, ta správná chvíle, aby si slovo převzal Radek Londin. (Tomáš Tenkrát)

Stihl už jsem jen závěr vystoupení Vijaye Iyera, ale jelikož rád holduji klavírním meditacím, mohu jenom litovat. Chyběla sice širší instrumentální základna slyšená na jeho kritikou velebených albech, ale zvuk rozhodně nebyl zahleděný pouze do minulosti - sbíral plody z roztodivných koutů planety. Po necelé půlhodině už na pódiu stála formace Kylea Eastwooda, která už nedávno v Praze prezentovala své kvality. Moderátor nezapomněl osvětlit rodinné vazby a kvintet spustil první nesmírně dramatickou kompozici. Vítr totiž začal nabíral na síle, během saxofonového sóla se přidaly první kapky a za pár momentů se ocitl Slovanský ostrov uprostřed tropické bouře. Lidé utíkali, někteří zoufalci ještě sledovali vytrvalost celého ansámblu. Větrem poletovalo listí a proudy vody mířily s jeho pomocí přímo pod střechu altánu, kde začalo být nebezpečno - i drahé koncertní křídlo dostalo sprchu. Posledním, už nedokončeným baskytarovým sólem zakončil krátký boj se živlem příznačně sám kapelník. Stačilo pár vteřin, než jsem přeběhl do cateringového stanu a byl jsem jako bych právě vylezl z řeky. Armagedon trval zhruba půl hodiny a všem muselo být jasné, že dnes už si venku nikdo nezahraje. Výsledkem byla jezerní plošina před pódiem, navíc reprodukční ani osvětlovací technika nebyla na něco takového připravena. Organizátoři zatím diváky poněkud neurčitě odkázaly do Mánesa, využil jsem tedy času, abych zhlédl největší hvězdu zeleného ostrova Khaleda a nelitoval jsem.

Pondělí mělo uzavřít jam session českého miláčka Douga Wimbishe s parťáky z Little Axe. Přizvány byly všechny hvězdy pondělního line-upu, není tedy divu, že omšelá místnost pod úrovní nábřeží praskala ve švech. Začátek se trochu protáhl, nikdo nechtěl podcenit sílu dobrého nazvučení. První polovina jejich setu se nesla v duchu projektu, za nímž stojí hlavně kytarista Skip McDonald. Společně s Wimbishem tvořili skrze efekty dusné, Jamajkou poznamenané blues, které bylo svým způsobem soundtrackem k celému večeru. Asi kvůli možnému úniku zvuku totiž proudil do místnosti čerstvý vzduch jenom několika pootevřenými okny a obzvláště pod reflektory na minipódiu muselo být peklo. McDonald ve svém krátkém entré připomenul, že je dneska birthday party, což ale atmosféru moc nezvedlo. Představa tance v nedýchatelné atmosféře asi nikoho nelákala, navíc hudba měla daleko k bujarosti. Wimbish hobloval struny roztodivnými způsoby blížícími se jeho kouskům z Jungle Funku, v závěru se dostalo i na rychlejší groovy. Postupem večera se přidali i domácí muzikanti, žádná z hvězd ale nedorazila, přesto o povedené momenty nebyla nouze. (Radek Londin)

V úterý jako první rozezvučel Žofín Nuselský umělecký orchestr. Po včerejší smršti zůstali jen poslední kaluže a teploměr ukazoval úmorných třiadvacet stupňů. Početná skupinka muzikantů okolo frontmana Jakuba Zítka spustila svůj set okolo půl páté, kdy opět bylo přítomno pouze pár sedících nadšenců. Nuselský umělecký orchestr se snaží vybočovat ze zaběhnutých kolejí, takže jejich hudba není zrovna tou nejobvyklejší tváří jazzu. Hráli s velkým nasazením, ale odskákávali to malou účastí diváků. Jako druzí byli na řadě slovenští Longital. Kapela, jíž tvoří především Shina Lo, která na dámu trochu neobvykle drží basu, a kytarista Yatnolas. Jejich hudba už nebyla ani tolik jazz nebo blues. Tvorba Longitalu byla nejpísničkovější, jakou jsem na Blue Islandu měl možnost slyšet. Místy se dokonce otírali o pop-rock. Svou melancholií, ale samozřejmě i elektronickým podkresem a loopy trochu připomínali třeba Feist nebo Télépopmusik. Yatnolas se svěřil, že inspiraci ke svým textům čerpal třeba i v Rusku, takže ani texty nemají nikterak ojeté. Docela překvapení pro mne Longital znamenali, potěšili vyhraností stejně jako smyslem pro melodii. Hodinka v jejich příjemné společnosti utekla jako voda. (Tomáš Tenkrát)

Je už skoro klišé psát, že je u nás málo kapel, jež se mohou koncertně měřit s -123 min. Stačilo by suché konstatování "Uhájili svoji pozici!", jelikož na nic víc neměli ve svém krátkém intervalu čas. Pár písniček a zase někdy příště na ukázce, jak se třemi nástroji dokonale zaplnit posluchačovu mysl. Díky preciznímu zvuku mě asi nejvíce pobavila "In The Web". Došlo i na funk a klasické Bínovo "Shooba dooba, díky moc!" Jako libůstka večera byl na pódium uveden Jean Poul Bourelly, který se stejně jako předchozí den Vijay Iyer spolehnul sám na sebe a svou kytaru, přestože je známo, jak se dokáže rozbouřit. "Takhle ale hraju doma většinu času!" podotknul sympatický chlapík, jenž se může pochlubit mimo jiné spoluprácí s Milesem Davisem. Jeho set byl útulný, sám ho rozdělil na meditace a rytmické záležitosti. Zaslechl jsem dřevní blues a folk spolu s podmanivý hlasem vyprávějící vtipným postřehem příběhy o životě. Slušně zaplněná plocha před pódiem (naštěstí stihla od pondělí vyschnout)pozorně naslouchala - mě bavila "Ulala" o neopětovaném citu a ponížení, na závěr potom skladba nazvaná "Prague City Blues" - název napovídá, jak byla čerstvá.

Následovala přestávka před headlinery festivalu Medeski Martin & Wood. Najednou bylo všude plno lidí a sezení jaksi přestalo být in. Na tištěném programu byli do očí písmem dvakrát větším než všichni ostatní, oni si ale před vystoupením v klidu vyjeli na loďce po Vltavě, zatímco na pódiu se všechno chystalo k očekávanému vrcholu. Řazení skladeb jakoby prezentovalo jejich hudební vývoj v čase. Začali tedy v říši abstrakce, jaká je slyšet především z jejich prvních dvou alb, a dosud nepříliš znalé části publika moc neulehčili seznámení. Kdo čekal po přečtení propagačních textů jednoduché groovy, dočkal se spíše avantgardních jazzových hrátek. Postupně pánové přešli přes něco, co bych nazval už spíše free-jazzem, k lince vedené klasickým kráčivým kontrabasem, Chris Wood se stal spojovacím článkem mezi rozvolněnou hrou svých kolegů. John Medeski seděl stále především za koncertním pianem (nakonec prý oproti požadavkům nedostal Steinwaye), Billy Martin zase často sahal do krabice za sebou, kde měl připravena různá udělátka pro zpestření rytmů.

Jestli má být jazz také o hledání hranic zvuků a nástrojů jako takových, potom mohu pány do této škatulky bez obav zařadit. Martinovi posloužily svazky kamínků na provázcích, rozhodcovská píšťalka, dětské pískací hračky a to se exkurze do jeho rytmického arzenalu zdaleka neblíží ke konci. Rytmus podporoval často i Wood, jemuž tělo jeho basy rozhodně nebylo svaté a dal mu co proto. John Medeski prokázal, že je skutečně klávesový fetišista - mezi klaviaturami se přesouval jako lasička a pokaždé z nich vyloudil originální zvuk - chvíli hrál perkusivně, pak nechal téct plochy. Nedostalo se snad jen na foukací Melodiku - z jeho pomůcek jsem rozeznal MiniMooga (pouze podle čela), Hammondy (asi A-100, ne které většinou hrává), Mellotron a něco z dílen pana Wurlitzera. Klávesový zasvěcenec možná odhalil více, každopádně nemalou úlohu na hypnotickém výsledku Medeskiho hry měly použité efektové krabičky. Každý, kdo byl na místě, si mohl sám osvědčit, že žádná umělá simulace nenahradí zvuk originálních nástrojů. Spolu s efekty působily jako hodně mystický lektvar. Produkce s ubíhajícím časem směřovala více směrem k tanečním groovům, zazněla dokonce Charlesova "What'd I Say" v celkem přímočaré interpretaci, během níž Medeski asi nejvíce připomínal Jimmyho Smithe. Párty, pro případ konce světa (jak pojmenovali svou poslední řadovku) se ale nekonala. Lidé se pohupovali, ale většina často spíše nevěřícně zírala. Můj první live zážitek s tímto triem (škoda, že nezavítal ještě DJ Logic) trval bohužel jen do úderu desáté hodiny. Pár minut po jejím uplynutí se skupina za řevu publika decentně rozloučila - noční klid si nevybírá. Zamávat mohli klidně i na druhou stranu pódia. Z balkónu Žofína totiž celý večer naslouchala také smetánka, nezjišťoval jsem, zdali šlo o úmysl či náhodu, jejich raut však působil jako zajímavá vizuální kulisa.

O úvod posledního dne na modrém ostrově se postarali pražští Madfinger. Ačkoli mladí, něco už si odehráli, což bylo i tentokrát znát na suverénním a uvolněném výkonu. Přistihl jsem se, že už ho beru jako samozřejmost (to má být lichotka). Tanečnější věci, kterých byla převaha, ale mohly oslovit jen hrstku lidí, takže hecování zpěvačky Markéty Foukalové působilo trochu nepatřičně - chyběl klub a long drink. Ještě daleko protřelejší je formace Blueswieser kolem zásadní postavy slovenského blues Juraje "Ďuro" Turteva. Vystoupili poklidně a elektroakusticky, míchali vlastní i převzaté věci a zabarvili ostrov ještě více do modra. V hlavní roli exceloval feeling, jemuž se obdivovali i členové kapely Luckyho Petersona. Než ale stačila atmosféra zhoustnout, už je vystřídala uskupení hlavního dramaturga ostrova Ondřeje Konráda. Gumbo označuje v neworleanské gastronomii hustou polévku z několika druhů masa, uzenin a zeleniny, specifickou vůní místních bylin, četnými chutěmi a ostrostí. Má cenu něco dodávat? Snad jen, že základním bujónem byl blues. Pan Konrád se obklopil kvalitním mládím - jeho sóla na foukací harmoniku tak nebyla o nic méně působivá než výkon kohokoli z kapely. Standardy byly fajn, ještě zajímavější vlastní věci, které se textově držely žánru a přitom z něj kulišácky unikaly. Šlo u můj první dojem (když nepočítám televizi). Teď už doufám, že ne poslední. (Radek Londin)

Závěr hlavního programu obstarala dvě velká esa, která diametrálně zapůsobila na natěšené diváky. Dan Bárta je ve spojení s Illustratosphere silným lákadlem, které nikoho nemůže nechat na pochybách, že půjde o stoprocentní pohodu. Mistrné spojení jeho hlasu a skvěle sehrané party ani v tomto dusném a skoro nedýchatelném večeru nezaklopýtlo. Jen Dan byl po každé skladbě hodně zadýchaný, ale toho vůbec neodradilo od toho, aby své na trávě sedící ovečky nepotěšil nějakými vtípky a připravil na další nášup vrcholných výkonů. Tenhle chlapík prostě umí, trestuhodně nechápu úlet na letošních Andělech, ale čert je vem. "Městem", "Introduction Of Happiness" nebo "Some People" se vznešeně nesly prostorem a byla to paráda, i když do bluesového ladění večera úplně nezapadaly.

To jsem však netušil, co si pro nás připraví Lucky Peterson. Tenhle mág již v pěti letech vydal své první album, je vynikajícím hráčem na varhany, kytaru a každého uhrane svých dravým vokálem. Jeho doprovodná kapela nemohla vykolejit, protože přesně sledovala každé jeho gesto a mejdan to byl, pánové a dámy, prvotřídní. Člověk musel až žasnout, kolik energie Lucky dává do vystoupení, zpíval bez mikrofonu a stále stíhal hecovat osazenstvo pod pódiem. Blues křížené s funky, soulem-jazzem a kytarovými skoro rockovými orgiemi dokonale rozžhavilo snad každého. Altán mu byl brzy malý, a tak s kytarou vyrazil do publika (ochranka z toho byla docela vedle). Od jednoho fandy si půjčil kšiltovku a jako správný bard byl in - měl kšilt dozadu a drtil struny kytary, jak se patří. Na závěrečnou část si pozval zpěvačku a manželku v jedné osobě Tamaru - finále to bylo strhující. I když převážně zazněly klasické bluesové flákoty v jednom bloku skoro bez přestávek, tak gradace silných momentů stále přibírala na intenzitě. Skoro mi přišlo, že nás chce Lucky zničit a fyzicky odrovnat. Desátá hodina tu byla coby dup a přišlo náhlé loučení. Lucky se však ještě na chvilku vrátil, aby odehrál krátké sólo s varhanami. Byla to znamenitá tečka.

Blue Island je tedy již minulostí. Festival vstoupil do závěru, kdy se celé dějství přesune na Bránickou louku, kde vznikne imaginární Červený ostrov. Tři dny v pohodovém prostředí Žofína byly balzámem pro vznešené duše, které vyhledávají tyto hudební vody. Počasí občas stávkovalo, ale jinak tu byla fajn atmosféra, perfektní zvuk a hudební jiskření bylo neohraničené, každý si zde něco našel a ve vzpomínkách odnesl domů. Za rok se bude opět na co těšit, ale letošní United Islands ještě pokračují, tak vyražte! (Dan Hájek)

United Islands Of Prague - Blue Island, Žofín, Praha, 19.-21.6.2006

Fotogalerie:

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Tomáš Břínek / musicserver.cz

© Vladimír Komjati / musicserver.cz

© Vladimír Komjati / musicserver.cz