Po patnácti letech existence mít čtyři řadové desky a jeden koncertní polovýběr není zas tolik. To je dáno určitou hibernací činnosti kapely v druhé půlce 90. let, jinak Houpací koně patřili/patří(?) k těm "věčně" nadějným regionálním kapelám, od kterých se čekal celostátní průlom, a ono k němu z různých důvodů nedošlo. Přitom z hlediska jejich hudby je to překvapivé, dříve rockovější projev, kterým se mohli řadit někam k Priessnitz, zklidnili, a tak je v dobrém slova smyslu přístupný masám. Přitom melancholická atmosféra zachycující severský genius loci zůstala.

To zklidnění se týká hlavně nové desky "Tiché dny na Klíši", takže i pro hudebně natvrdlejší dostává větší smysl, proč mají tak oblíbené kapely dEUS a Sonic Youth (v novější podobě). Ale možná že to se zklidněním není tak horké, vlastní názor na posun tvorby si můžete udělat na jejich webu, kde jsou ke stažení starší kousky. Designově strohý web je vůbec slušný, plný užitečných dat. Díky zklidnění ale víc vynikne umění kapely napsat příjemnou skladbu, "obyčejnou" písničku, kterou máte chuť poslouchat znovu a objevovat v ní drobné detaily.

Hned na úvod by vás měla dostat chytlavá rockovější vypalovačka "* 666 #". Další jasnou hitovkou je "Klíčová píseň" - s jednoduchým vybrnkáváním piána ve slokách, které je nahrazeno výraznějšími kytarami v refrénu. Obě skladby jsou na desce také jako klipy, vůbec nevadí, že v "levném" studiovém provedení, i když si při jejich poslechu není problém přiřadit vhodnější exteriérové provedení. Kdyby vám náhodou přišlo kytar málo, v "El. story" je přibarví hostujícím akordeonem a rytmem tanga, takže starší si možná vzpomenou na Ivana Hlase, když ještě nepadal na kolena. V další skladbě zazní saxofon a piáno, v poslední se přidá i trubka. Místy by mohlo být kytar i víc, zklidnění jim producent Ježek možná "povolil" až moc, ale pořád jde o hodně slušný český nadstandard, který by leckterá známější kapela mohla závidět.

Co je ale u tvorby kapely klíčové, je atmosféra. Ta neuchopitelná věc, která chybí tolika současným nahrávkám. Hudba je totiž v případě Koní "jen" rovnocenným doprovodem k textům, které zaujmou neobvyklými obraty, obrazy, hrátkami s češtinou, nečekejte je tak dada jako dřív u Tata (Bojs). Celek tak vnímavého posluchače zatáhne do čtvrti v Ústí nad Labem, kterou ale ve své představivosti snadno zamění za tu "svou", která je mu vzdálenostně bližší. To díky příběhům obyčejných lidí letmo a přitom trefně poodkrytých pozorovatelem Imlaufem, zpěvákem a kytaristou. Mimochodem, slogan na webu "hudba ke svádění rozvedených servírek" mi přijde docela pod/mimo úroveň/atmosféru, ve které Koně vnímám, ale každý to máme jinak.

Dosud skoro samá pochvala, proč přesto nejde o desku roku, i když je to blízko (k hodnocení si přidejte ještě půlbodík)? Je to věc hodně subjektivní, ale tak zkušený producent zklamal v ukočírování délky skladeb (a zvuk by mohl být také výraznější). I hezké písničky mohou částečně ztratit svoje kouzlo, když trvají déle než 4,5 minuty, na to se v nich aranžérsky nebo jinak přece jen tolik neděje. Samozřejmě nejde o nějaké podbízení se rádiím, tomu "správnému formátu". Ale opakovaním refrénu, byť textově zajímavého, se kvality písničky nezvýší. Takže zhutnění všech o půl minuty až minutu a půl by desce prospělo hodně. Ale to je vlastně vše, co by se dalo vytknout. Vlastně ne, ještě jedna nehudební věc - obal. Na rozdíl od předchozího koncertního je tak mimo atmosféru, kterou se kapela deskou úspěšně snaží budovat, že je s podivem, že uspěl. Škoda, Houpací koně by za svou hudbu zasloužili pozornost, a takhle ji nepodpoří, v tomhle základním marketingu se mohli "masám" snížit.