Můj vztah k hudbě Raye Charlese se dá vysledovat do dávné minulosti. Byl to jeden z prvních vinylů, které jsem objevil v otcově diskotéce. Výběr největších pecek už je dnes tak sjetý, že se jehla stěží udrží v drážce. Přiznám, že nakonec u mne sice zvítězila obdobná kompilace Jamese Browna společně s Jazzrockovými syntézami, ale každopádně byl tenhle člověk mým prvním dětským králem groovu a já jsem mohl v klidu stírat spolužáky, kteří na mě útočili nahrávkami Šmoulů či pecek Dalibora Jandy (no, měl jsem taky Jitku Molavcovou, a co?). Jeho diskografie připomíná horskou dráhu, v níž postupně ubývalo zajímavých výkrutů, své ale dokázal na pódiu před lidmi, o možnosti spatřit ho naživo už lze pouze snít. Připomínkou sály a stadiony plnícího charismatu je i záznam koncertu z roku 1991, kterým oslavil 50 let v hudebním byznysu. Na začátek devadesátých let se divák přenese hned po zhlédnutí prvního jinglu. Také seznam hostů odpovídá době - kde je dneska třeba takový MC Hammer?

Technická kvalita obrazu je pouze slušná, nikdo se také neobtěžoval s komplikovaným přemícháním zvuku do prostoru, musí stačit stereo. Ani střihač nezasahoval, na diváka čekají krátké skeče komiků, mezi písněmi potom pohled do zákulisí s umělci vyznávajícími se svému vzoru. Pěkné, ale koncert by byl možná ucelenější, kdyby stál dokument zvlášť jako bonus. S hudebními dévédéčky se zkrátka vydavatelé většinou moc nemažou.

Uncle Ray oslavoval ve velkém stylu, s orchestrem a v dobré formě, ostatní výstupy už mají rozporuplnou kvalitu a jsou spíše studií světa amerických estrád. Kouzlo mistrovy uvolněné interpretace je cítit hned na klasické "What'd I Say", skvělý je také duet s žákem Steviem Wonderem. Zatímco taťka sází v "Livin' For The City" hlavně na bluesové cítění, Stevie si užívá v typických vyšších rejstřících - magické souznění plné dynamiky a emocí, na nejž navazuje "Busted" s Williem Nelsonem. Kamarádi si popovídali a vyšla z toho nejlepší verze, jakou jsem kdy slyšel. Michaela Boltona, který osladil "Georgia On My Mind", lze obdivovat za skvělou, ale trochu samoúčelnou, techniku. Prostor nedostaly jenom hity - "Just For A Thrill" a "Can't Keep Good Man Down" rozehrají orchestr i oslavencovy mrštné prsty. Tam, kde odpočíval, obstála dobře Gladys Knight a Michael McDonald, odšťavňovačem asi před vystoupením prošli Randy Travis a James Ingram, jelikož předvedli suchou profesionalitu, dostalo se i na sterilitu v podání Brand New Heavies a Tevina Campbella - v obou případech jsou na vině umělé spodky a křečovitá snaha o show, navíc Campbell, malý Jackson z ulice aneb další objev Velkého Q, je největší připomínkou doby vzniku nahrávky.

Otázkou zůstává, zda má smysl pořídit si DVD kvůli několika úžasným interpretacím dnes již klasických standardů a zbylý čas pozorovat vcelku nezáživnou a časem ohlodanou sbírku umělců, z nichž už nemalé části prošla lhůta trvanlivosti. Fanouškům napovídám ano, tedy pokud už mají ostatní nahrávky, kde si mistr nechodí tak často převlékat sako.