Lacuna Coil si potrpí na přímou rytmickou linku bez zbytečného zdržování. "Karmacode" s tajuplným přebalem se tváří, že by mohlo ukrývat i hlubší význam, než je jen nějaká muzika s vyřklými texty. Díky tomu, že se o vokály skupiny stará žena i muž, by se dalo očekávat, že skladby budou jako časované nálože s uhrančivým výbuchem a bezkonkurenčním dopadem na široké okolí. Cristina Scabbia se pyšní líbivým, ale upřímně klasickým vokálem. Její parťák Andrea Ferro ji doplňuje a kytaristé Cristiano Migliore a Marco Biazzi se snaží ze všech sil, aby jejich projev měl pořádnou šťávu. Těžké bicí a rytmickou basu mají na starost pánové Cristiano Mozzati a Marco Coti Zelati. Karmický kód se rozjíždí křehkými melodiemi úvodní skladby. Tak vzhůru do vzdušného víru a zpěněných mořských vln.

Šlapavým rytmem a temnou kytarovou melodií se loď řítí až na okraj vodopádů. Všechno je na spadnutí, vlny nemilosrdně buší do lodní paluby a zmatená posádka zbrkle ovládá plachty, aby alespoň nějaký vánek uvízl mezi napnutými plátny. Zpěvaččin zemitý projev propletený lehkými výškami káže obecenstvu o "Our Truth". Celkově to šlape pěkně, ale chtělo by to trošku změnu. Ačkoliv je v hudbě plno odlišných prvků, vše vyzní prapodivně stejně. Nápaditost zaniká mezi táhlými tóny, chybí tomu temperament, je to moc klidné. Není zde metalová dravost, i když kytary dokážou pěkně řezat.

"Within Me" je něco jako balada, ale díky permanentní přítomnosti bubenických činelů skupina nedosáhla potřebné působivosti a celkového efektu. Po klidnějším ploužáčku je potřeba něčeho ostřejšího, peprnějšího, něčeho konečně říznějšího. Pátá "Devoted" začíná opravdu slibně, ale přestože je o něco rychlejší a sem tam tmu prořízne originální výkřik, ještě to stále není to pravé ořechové. Už jsme ale blízko... Další svižnější peckou je "What I See". Přírazový rytmus sem nesmírně sedne i zpěvaččin projev je ucházející, ale přijde mi, že je zde (jako na celém albu) absence práce s dynamikou. Kdyby Cristina nebo Andrea Ferro trošku víc zařvali, nebylo by možná ani co vytýkat.

Desátá skladba "In Visible Light" určitě zaujme srozumitelnou doomovou pokrývkou. Na začátku je zvláště překvapivý projev vokalistky. Holčina má pěkně vytrénovaný hlásek, ale bez toho nosového podtónu by to bylo lepší. Jde sice jen o pár tónů, co jsou poněkud jinak zbarveny než ostatní hlasové polohy. Možná právě na toto je zpěvačka hrdá, ale prostě to sem nesedí. Na konec desky skupina nasázela "Without Fear" a "Enjoy The Silence" - ta je poslední a, jak si určitě posluchač všimne, jde o depešáckou coververzi. Obě jmenované nejsou nejrychlejší, zase tu máme ten střední proud.

Co naplat, je to škoda. Tolik humbuku kolem nahrávky bylo, a tak by člověk čekal něco bombastického. Neustálé držení se v jednom pásmu bez pořádného vychýlení dělá album trochu nudným. Ale nesmím to brát tak skepticky, na originální nápady se zapomenout nesmí. Jenže je jich málo, opravdu malá hrstka na to, aby deska byla pro široké publikum něčím nezapomenutelným, úžasným a originálním. Lacuna Coil mají potenciál, ale řádně ho nevyužívají.