Kapela, co si na nic nehraje a ani na nic hrát neumí. Přesně takovým způsobem bývá často těmi uvědomělejšími charakterizována kapela Divokej Bill. Kapela na naše poměry nesmírně populární. Proč zrovna oni jsou tak oblíbení, mi nikdy moc nedocházelo. Parta až po uši zarostlých jonáků z Úval je, jak by se logicky nabízelo, tím posledním, co by mohlo vzbuzovat zájem dospívajících slečen. Opak je pravdou. Bohužel. Koncerty Divokýho Billa jsou podobně jako vystoupení jejich malátných kolegů doprovázeny nebývalým nadšením a jekotem zhypnotizovaných fanoušků.

Ti soudnější z bohaté fanouškovské základny kapely odmítali již poslední desku "Mezi nima". Prý komerce. Hity jako "Znamení" nemohly minout nikoho, kdo hudbu alespoň trochu sleduje. Možná i proto se skupina po poslední vyčpělé desce opět pokouší být rockovou skupinou, jak napovídá již otvírák "Prase". Hudebně se, až na to že Billové částečně přitvrdili, vůbec nic neděje. Nudná fúze hospodských odrhovaček typu fanánkových Tří Sester a lidového Čechomoru. Texty, psané podle stále stejného vzorce, který se vyučuje již na druhém stupni každé základní školy, nepostrádají klasickou billovskou "poetiku". Někdy poměrně vtipné obraty jsou střídány i na české poměry nezvykle hloupými verši. Kapela pro všechny. Sám frontman Vašek Bláha se honosí tím, že on je ten zpěvák, který byl s každým svým třetím fanouškem na panáku. Pohodovej kluk, co nezkazí žádnou legraci. Tato image může být fajn, ale když Bláhova angličtina, kterou udivuje ve skladbě "Vesničani", dosahuje úrovně průměrného žáka každé základní školy, zdá se, že něco není v pořádku - na image hudba prostě nestojí.

Kapela zřejmě při přípravách novinky zažívala tvůrčí krizi, což by zrovna u Divokýho Billa neměl být problém, když se většina písniček, co se týče hudební stránky, opírá o téměř totožné postupy. Ze streotypu kapela vyvádí posluchače při písni "O Ferdovi a Mravenci", která by jistě mohla najít místo i na té nejlepší kompilaci pro nejmenší. Poslední dvě skladby jsou však příkladem naprosté bezmoci a skladatelské bezradnosti - pokus o nevímco ve skladbě "Voda" a závěrečná hymna všech alkoholiků prozaicky nazvaná "Alkohol" - tím kapela uzavírá novou jedenáctipísničkovou sbírku. Zajímavé je i to, že kapela na poslední chvíli zaměnila pořadí písní na desce, což je vidět i podle přilepené etikety s tracklistem alba.

Na novince Divokýho Billa je plno jednoduchých optimistických skladeb. Rádia zase, než kapela připraví novou desku, budou mít co hrát, fanynky zase na co pařit na koncertech. Jednou z mála povedených věcí, co se kapele musí nechat, je pěkně zpracovaný digipack s přiloženou stolní hrou. Jaká je, bohužel nevím. Nehrál sem ji.