Sedmnáct let je v pop music předlouhým obdobím zachyceným v desítkách encyklopedických kapitol. Za takovou dlouhou dobu se zapomnělo na desítky umělců, ale těm dobrým tisíce dnů bez nového alba nemohou ublížit. Michal Prokop se navíc v těch sedmnácti letech rozhodně neztratil ze scény, ať už tou scénou byla koncertní pódia, parlament nebo flek za barem v "Krásných ztrátách". Nová sólová deska se jmenuje příznačně "Poprvé naposledy", Prokop si ji nadělil k šedesátinám, ale stejně je tento název vypůjčen z písničky, která je spíše milostná než důchodcovská.

V rozhovorech se Michal Prokop netajil obdivem k Rayi Charlesovi a jeho bravurnímu pohybu v mnoha hudebních stylech. Často zmiňovaný Prokopův trojúhelník žánrů rock-soul-blues je i na "Poprvé naposledy" narýsován jasně, ale nevymezuje desku striktně, zpěvák se svou kapelou (Andršt, Hrubý, Skoumal a další) hranice ladně překračuje. Může si to díky svým zkušenostem a umění dovolit. Nejvíce potěšitelné je zjištění, že si Prokop nehraje na něco, co není a ani nemůže být. Tématicky i hudebně je "Poprvé naposledy" určeno pro dospělé, ne pro teenagery. Prokop občas vtipně zacituje ze svých prastarých písní a celé album se nese ve zkušeném a uvolněném nadhledu muže, který už má ledaco odžito a, jak sám řekl, tuhle desku se svými přáteli nahrál proto, aby si ověřil, že "na to pořád má".

Vyrovnaná kolekce písniček skýtá několik skladeb, které se mohou stát opravdovou klasikou srovnatelnou s "Kolejí Yesterday", "Bitvou o Karlův most" nebo "Blues o spolykaných slovech": "Popěvek" s chytlavým a pro únor 2006 památným sloganem "A zase prší déšť", titulní píseň "Poprvé naposledy" nebo možná klíčová a všeshrnující skladba celého alba "Láska je protijed". "Zloději času" posluchače uhranou smutnou, nostalgickou atmosférou, stejně jako "Loučení" hozené mírně do jazzu. Vůbec z převážně mírné nálady vybočují jen rychlejší "64" (neskrývaná inspirace beatlesáckou "When I'm 64"), kde Prokop dává pořádně zabrat svému hlasu, "Leteckej inženýr" s brilantním novotvarem utopír, "Vedro nad Prahou" se šťavnatými dechy a "Virtuální realita", hard rock a la Deep Purple.

To nejlepší nakonec. Pavel Šrut a jeho texty. Zde uvedené v knížečce, jež spíše než booklet připomíná básnickou sbírku, zcela po právu. Překrásná čeština, vtipná slovní spojení, originální obraty, to vše napsáno, jak se říká, zpěvákovi přímo do pusy a v rovnováze s náladou hudby. Moudré a citováníhodné!