Psát tuhle recenzi někdo ze starších kolegů, začne s pravděpodobností větší než velkou slovy: "Ivu Bittovou či Javase není třeba čtenářům nijak zvlášť představovat." S ohledem na fakt, že s informacemi o kterémkoliv z této dvojice se člověk nerodí a že někdy je tedy potřeba je do hlavy dostat, začne tato recenze nastíněním životů obou hlavních hrdinů. Velmi hrubým nastíněním, je třeba podotknout, neb oba toho stíhají poměrně dost, takže to (zvláště u dámy) vydává klidně na celou knihu. Kdo to nepotřebuje, může tento odstavec vynechat. Nicméně: Rodilá Bruntálanka Iva Bittová má hudbu v krvi, neb pochází z hudební rodiny. Je to herečka, zpěvačka a houslistka, vzdělaným okolím (přesahujícím hranice Česka) ve všech třech směrech velmi uznávaná. Soudě dle webu a bookletu CD "Classics" žije minimálně osm let kousek od Brna. Bejvalka Pavla Fajta je známá charakteristickou prací s hlasem, kterou ne každý dokáže vydýchat (lze se setkat s pojmem ňačení), a hudebními výlety do takřka všech žánrů. Javas začínal jako brněnský DJ, i jeho však postupné budování kariéry vyhnalo se svým housem dál než za Prahu. Zahrál si po boku mnoha bardů elektronické hudby na mnoha místech světa. Předvádí vše od acid funky až po electro.

Asi před osmi lety se jejich cesty potkaly. Společné setkání v jednom brněnském klubu vyústilo v první společné vystoupení: Javas pouštěl desky, Bittová do jeho setu popěvovala. Osm let takhle brázdili kluby a háje, až své spolusnažení převedli na desku "The Party", která je dle Javasových slov spíše DJskou kompilací než albem. Nejen v tom je vyjádřena hodnota tohoto počinu. Též kupříkladu v tom, že sehnat práva na vydání některých skladeb se nezadařilo. Jeff Bennett může být sebeuznávanější DJ, ale to, že má na desce hned čtyři skladby, z něj dělá v podstatě dalšího člena týmu. Anebo také v tom, a to je v podstatě zásadní věc, že tech-house obecně patří mezi nejnenápaditější a nejnudnější odnože taneční hudby. Už ten název dává tušit - pro technaře měkké, pro housaře tvrdé, pro nikoho zábavné. V druhé polovině mixu se sice najede na tu měkčí vlnu, v závěru se dokonce beat zlomí, nic to nemění na pocitu, že nebýt vokálu Bittové, je "The Party" kompilace plná nudných instrumentálních tracků.

Dalším šokem je Bittová sama. Její charakteristické (ňačení) vokální projevy se omezují jen na popěvky, které by při troše fantazie a umu mohla na desku naflákat jakákoliv vokalistka. Pomohlo by, kdyby se vzácné náznaky textů proměnily v texty plnohodnotné? Bittová s hlasem pracovat umí, o tom žádná, ctí atmosféru skladby, do všeho však nakonec zásadně zasáhne Dup. Ten její vokál znásobuje, reverbuje, reversuje, klade přes sebe, vytváří roztodivné plochy, a celému počinu tak dává punc umění. Umění, které se těžko převádí do živé podoby. Což vyznívá jako paradox nechtěného.

Na "The Party" je špatně všechno a zároveň nic. Spíše než živoucí vzpomínka na společnou práci jde o uměleckou konzervu. Každý ze tří zainteresovaných dává do kompilace to nejlepší ze sebe - Javas přesné mixy, Bittová vokální proudy, Dup nápaditou produkci. Takhle to ale v žádném klubu stoprocentně neznělo. Deska tak najde své využití jako kulisa k soukromým pařbám, k uklízení nebo jakékoliv jiné nenáročné činnosti. Soustředěnější poslech celkem nudí.