"Playing The Angel" je po čertech dobrá deska, která každým poslechem zraje. Je ale jasné, že se najdou i rýpalové, kteří by Depešákům nejraději pod nohy házeli samé zpropadené balvany, jen aby zabránili vydání další desky. Naštěstí je stále dostatek fandů, kteří je budou opěvovat a ochraňovat jako své drahocenné ovečky. Největší ochranu potřeboval i sám leader Dave Gahan, jehož životní kotrmelec připomíná divokou spirálu - od pozitiv do nejhlubších negativ okrajových zákrutí. Každé nové album s sebou přináší následné turné, které není zrovna snadná záležitost, protože Depeche Mode koncerty v rámci tour nešetří. Jen po desce "Ultra" tento kolotoč přerušili, ale už následným výběrem "Singles 86-98" navázali na úspěšnou sérii. Zatím poslední zastávka v chátrající T-Mobil Aréně se konala v rámci propagace desky "Exciter". V novém se poprvé (tedy v Sazka Aréně) Depeche Mode představili ve velmi chladném pondělním večeru, kdy sibiřské mrazy uhodily tvrdou pěstí a předskokany se jim stali newyorští The Bravery.

Nový hudební středobod Prahy byl během čtrnácti dnů vyprodán. V den koncertu se však ještě našla nějaká ta místečka na prodej, nejenom z rukou mazaných překupníků. Vyprodaná Sazka i přívětivě přijala návštěvu z New Yorku - kapelu The Bravery, která přijela do Prahy odprezentovat svoji bezejmennou prvotinu. Jejich melodický kytarový šmrnc zabalený trochou elektroniky s příchutí The Strokes nebo The Killers nezněl vůbec špatně. Prostě bylo vše vyslyšeno (necelá půlhodinka) a nikoho to neurazilo. Přesto většina čekala na hlavní hvězdu a uvítání bylo takové, jak se patří, a stále platí, že Depešáci mají jedny z nejvěrnějších fandů. Pódiu udávala ráz na levoboku zavěšená koule (možná planeta), která různě blikala a nabízela jednotlivá slova z textů songů Depeche Mode, nejčastěji se objevovala trojice "Láska", "Anděl" a "Bolest". Zajímavě byly ukryty klávesové nástroje, trochu to připomínalo barový pult s problikávajícími světly létajících neidentifikovatelných útvarů. Slušný světelný park na různě pohyblivých kruhových rámech a rozličně uskupená sešlost promítacích pláten pro projekce a snímání dění na pódiu, to vše dodávalo celé show ráz. A jelikož jsem již viděl třetí koncert Depeche Mode, mohl jsem si slušně zavzpomínat a porovnávat.

Několik málo minut po deváté se rozeznělo elektronicky peprné "Intro", které dalo všanc dravé úvodní takty singlu "A Pain That I'm Used To". Tento dramatický nášlap vystřídal song "John The Revelator" a bylo znát, že Dave Gahan důkladně nabil své hlasové baterky. Tohoto jsem se nejvíce bál, protože když jsem viděl záznam jeho sólové tour, scházel mi tam nějaký život a čekala mě jen velká porce nudy. Připadá mi, že když vyjede na koncerty a spojí síly s celým kompletem značky DM, srší mnohem větší energií a více se mu daří i ovládat publikum; stačí mu lusknutí prstů. V hroudě hitů se dokonale vytratila "Precious", po které dokonale vynikla úžasná "Walking In My Shoes". "Suffer Well" by měl být singl, protože ač je to novinka, Dave nechal refrén zpívat publikum a to se chytlo. Posléze prostor dostal Martin Gore a já si potvrdil jeden fakt: I když mě asi skalní Gahanovci zasypou rajčaty, tohoto večera si mě tento stydlivý chlapík získal na svou stranu. Vždy jsem měl tak trochu větší náklonnost k písním, které zpívá on. "Macro" byl jen začátek, "Home" pro mě znamená snad jednu z nejlepších věcí, které Martin a jeho společníci kdy natočili, a velkým finišem byla stará známá "Somebody", což byl první přídavek. Ať už Gore má školený hlas, nebo ne, tuhle baladu zapíval s takovým nasazením, až srdce puklo něžností krásy ukryté v jednotlivých střípcích a slovech této písně. Gahan živě už není, co býval, naštěstí žádný hrubý kiks neudělal a když už nemohl, taktně nechal zpívat své fandy.

Z "Playing The Angel" pak ještě odezněly "I Want It All" a vynikající "The Sinner In Me", na tu zcela trefně navázala vygradovaná "I Feel You". Potom už to byla jen a jen plejáda megahitů, které Depešáci točí ve velké permanenci. Musím uznat, že třeba zařazení dvojice "Behind The Wheel" a "World In My Eyes" rezolutně potěšilo. Pak již jen jasné nežhavené třešničky - "Personal Jesus" a "Enjoy The Silence". V přídavcích kromě "Somebody" byla připomenuta Clarkovská éra s "Just Can't Get Enough" nebo "Everything Counts", "Never Let Me Down Again" (tu by jim snad nikdo neodpustil, kdyby ji nezahráli) a na rozloučenou zazněla kráska "Goodnight Lovers". Fůra skvělých písní ale zůstala doma v záloze, bohužel Depeche Mode nejsou kapelou, která by nějak dramaticky měnila setlist během tour. Tentokráte se točily jen dvě alternativy z Martinova zpěvníku - "Damaged People" vs. "Macro" a "Somebody" vs. "A Question Of Lust".

Po mém třetím mejdanu s Depeche Mode jsem si uvědomil jednu skutečnost, a zpětně tak trochu musel dát za pravdu tetce Kománkové. Když jsem onehdá četl její report k "Singles 86-98 Tour" a ona to vesměs setřela svým typickým způsobem, ale bohužel v neprospěch DM, s jedním faktem jsem jaksi po letech našel souznění. Koncert byl super, měl jasné gradující prvky, které hltáte jako doušky vodky pro zahřátí v úděsných mrazech. Ale co je vám to naplat, když tu danou věc slyšíte již po několikáté ve vesměs stejné verzi s minimem zvukových úprav, které vás až tak zcela neuchvátí. Gahan se i bez vokalistek tentokráte obešel, ale těžko říct, která z posledních tří pražských koncertních zastávek byla tou nejlepší. Stále to však je fajn záležitost a je třeba si užívat ty nejlepší časy černooděnců v objetí všech milovníků jejich nových zvukových experimentů.

Setlist: Intro, A Pain That I'm Used To, John The Revelator, A Question Of Time, Policy Of Truth, Precious, Walking In My Shoes, Suffer Well, Macro, Home, I Want It All, The Sinner In Me, I Feel You, Behind The Wheel, World In My Eyes, Personal Jesus, Enjoy The Silence, Somebody, Just Can't Get Enough, Everything Counts, Never Let Me Down Again, Goodnight Lovers

Depeche Mode, The Bravery, Sazka Arena, Praha, 23.1.2006