Édith Piaf je pojem v celosvětovém měřítku. Francouzské národní zlato. Něco jako Galský kohout, Eiffelovka nebo Louvre... A Édith Piaf a šanson pro mnohé jedno jest. Personifikace, cizím slovem, chcete-li. Pro jiné zas tato dáma dala zmiňovanému pojmu formu a obsah. Jistě, nebyla v tom úplně sama, ale základy byly položeny a spousta dalších pak měla na čem stavět. Gilbert Bécaud, Charles Aznavour a Yves Montand jí vděčí za mnohé a i Hana Hegerová by vám o tom mohla leccos vyprávět. Naprosto nadčasová záležitost. Má-li vaše babička alespoň trochu vkusu, můžete tenhle výběr klidně poslouchat spolu s ní. Praktická ukázka, že vrátit se občas ke kořenům evropské popmusic může být velmi milé, aniž byste byli bytostnými nostalgiky. A přiznejte si - kolik z vás zná jen ten pojem, ale už nikdy neslyšelo ty písně?

Samotného mě zaskočilo, do jaké historie tahle deska zasahuje. Přiznám se, že jsem měl tuhle paní zasazenou hlavně do padesátých let. Jenomže na téhle desce je nejstarší kousek už z roku 1937, většina pak z doby, kdy u nás zvítězila dělnická třída nad zlými kapitalisty a všichni se pak měli tak dobře, že tu byly potraviny na lístky a státní ekonomika se řešila tzv. měnovou reformou. Nejmladší skladba je pak z roku 1954, což je, mimochodem, rok, kdy si tatínek bral moji mladičkou maminku a Paulovi McCartneymu bylo dvanáct. A Édith Giovanně Gassion, jak se ve skutečnosti jmenovala, zbývalo už jen devět let do konce života, během kterých ještě stihla zkonzumovat nějakou tu chemii a vypít hezkých pár procent. Život rozervaného umělce není žádná procházka růžovým sadem, víme?

Dvacet milostných písní je určitě o mnoho zajímavějších, vládnete-li francouzštinou (což se mě bohužel netýká), protože, jak známo, texty bývají u šansonu na prvním místě. Takže mohu "jen" ocenit úžasné hlasové nasazení, procítěnost projevu a nestárnoucí geniální melodie, při kterých běhá mráz po zádech. I přes to, že mnohé mi bez příběhového obsahu splývají. Nicméně jsem si jistý, že když se kterékoliv z popových ikon dneška podaří nějaký podobně silný melodický nápad, má úspěch předem zaručen. I když zajímavé je bezesporu i to, když se na chvíli právě od zpěvu a melodie oprostíte a soustředíte se jen na hudební složku, sahající od úsporného doprovodu až po rozmáchlé plochy smyčcového orchestru, vždy přesně v takové síle, jaká je potřeba. Což svědčí o tom, že geniální zpěvačka měla nejen úžasný hlas a schopnost s ním pracovat, ale také i nos na dobré spolupracovníky.

I přes zajisté důkladný remastering dýchá z téhle placky hluboká historie, kdy jako bychom zas poslouchali ony staré ohrané desky na sedmdesát osm otáček, otírali z nich prach a užívali si to praskání. A chtěl bych přát každému ze současných hvězdných jmen, aby jeho nahrávky po šedesáti letech působily stejně tak skvěle, jako působí tyhle. Spíše než návrat je to vlastně takové milé odpočinutí, zastavení, kdy čas přestává hrát roli. A je to zastavení moc příjemné.