Coldplay, Keane, Pet Shop Boys, Sarah Brightman, Adam Clayton, Graham Nash, Leonard Cohen. To všechno jsou fanoušci A-ha, tedy máme-li věřit Wikipedii. Brightmanovou bych oželel, ale jinak docela zajímavá směska lidí, co říkáte? Došlo to dokonce tak daleko, že Graham Nash, byvší předák The Hollies a součást bájného tria Crosby, Stills, Nash, na novém albu norského tria pod názvem "Analogue" ve dvou písních zpívá back vocal. Další zajímavou osobou ve věci "Analogue" je Flood, člověk, který spolupracoval jako producent s Depeche Mode a U2 a jenž se zde postaral o mixáž desky. Album rozhodně není láskou na první pohled/poslech, ale když se vám dostane po pár posleších pod kůži, má ambice aspirovat na nejlepší desku A-ha.

Na minulém počinu "Lifelines" dospěli A-ha k vrcholné podobě svého melancholického popu naplněného podivným smutkem - a na "Analogue" jdou ještě dál. Od minula se skupina opět vyvinula a její zvuk se mnohdy blíží ke kapelám, jež sami inspirovali, třeba právě Coldplay (poslední skladba "The Summers Of Our Youth" jakoby vypadla z "X&Y"). Autorským lídrem, nutno říci že výtečným, je Magne Furuholmen ("Cosy Prisons" se hned stala favoritem fanoušků A-ha na celém světě, soudě dle internetových fór) a hlavním nástrojem je živý klavír. Vůbec A-ha tentokrát téměř ustoupili od syntetických nástrojů. Výjimkou jsou písně, u nichž v pozadí jemně ševelí jakési kosmické zvuky, třeba u překrásné, jakoby ukolébavkové písně "White Dwarf". Trio ovšem dokáže i přitvrdit, jako v Harketově "Make It Soon", kde je ostrá kytarová pasáž.

Paul Waaktar-Savoy, kdysi hlavní autorská síla, se nyní ve svých kompozicích hodně obrací do minulosti: "Over The Treetops" s výborně aranžovanými vícehlasy (zde právě slyšíme Nashe) jasně odkazuje na šedesátá léta a hned následující "Halfway Through The Tour" se ohlíží za léty sedmdesátými. Tato sedmiminutová skladba je zvláštní, protože je rozdělená na dvě zcela rozdílné části - po první rychlé následuje přechod do dlouhé instrumentální dohry ve stylu Badalamentiho ústřední melodie k seriálu "Twin Peaks". "Celice", jedna ze tří rychlých věcí na jinak vesměs pomalém albu, je rozporuplně přijatá píseň (dlouho jsem jí přicházel na chuť) a asi nepříliš šťastně vybraný první singl s vynikajícím videoklipem, co podráždil mravokárce.

Na "Analogue" jsou vyloženě zimní písně, je v nich něco severského, což v tomto případě znamená posmutnělou zadumanost, dobrým příkladem je píseň "Birthright". Milovníci melancholických nálad si přijdou na své. Je úžasné, jak Mortenův hlas zní mladě a svěže (jako by v něm bylo něco z Arta Garfunkela), jeho falzet je jistý a krásný jako před dvaceti lety. A-ha, tato podceňovaná a nedoceněná norská kapelka, opětovně vybrousila zářivý klenot. Je to jen pop, ale svůj příměr z minulé recenze "Lifelines", že A-ha jsou jako doušek pramenité, křišťálově čisté vody, bych bez uzardění podepsal znovu.