Osmdesátková pop star Nik Kershaw tehdy a teď, tedy "Then & Now". To je název výběru, na němž se dnes sedmačtyřicetiletý interpret z britského Bristolu ohlíží za svou kariérou. Nutno říct, že se neohlíží poprvé. Už v devadesátých letech vyšlo několik kompilací, ale tato může Nikovy příznivce (ať už dávné, či potenciální) přitáhnout tím, že obsahuje hned čtyři nové skladby a další dvě na předchozích výběrech neobsáhlé věci z povedených řadovek ("15 Minutes" a "To Be Frank"), které vyšly na přelomu tisíciletí. Bohužel, právě pouze dvě. Deska se přece jen více soustřeďuje na starší tracky, což je podle mne docela škoda.

Nik původně jako šestnáctiletý výrostek začínal v polovině sedmdesátých let v heavymetalové kapele, pak přešel na jazz-funk, až objevil pop a syntezátory, čímž započala jeho úspěšná sólová kariéra. A odsud (tedy nijak překvapivě) je také spuštěn aktuální výběr. Písně na desce jsou seřazeny chronologicky. Poloznalec by tedy mohl namítnout, proč je vůbec první Nikův singl "I Won't Let The Sun Go Down On Me" až na trojce. Je to jednoduše proto, že byl vydán dvakrát, a až podruhé, kdy už měl za sebou Nik úspěšné antré do ostrovních hitparád s "Wouldn't It Be Good", dosáhl výraznějšího úspěchu. Na albu najdeme vedle sebe jak nestárnoucí hity ("Wouldn't It Be Good", "The Riddle"), tak třeba úsměvné popiny typu "Dancing Girls", při nichž si člověk zase jednou uvědomí, jak byly celé ty osmdesátky jednoduše dekadentní. Taková skladba "Nobody Knows" dokonce v úvodních tónech připomíná několik nechvalně proslulých interpretů domácí provenience té doby, ale naštěstí Nikův cit pro melodii, ovládání syntezátorů i celé palety jiných nástrojů a jistý hlasový projev dávají tušit, že jsme opravdu na ostrovech a ne v okolí Slušovic.

Právě zmíněná "Nobody Knows" vyšla však na desce "Radio Musicola" z šestaosmdesátého, která znamenala tak trochu ústup z komerční slávy. O tři roky později se to vše ještě zvýraznilo, když Nik nahrál album "The Works", které v duchu časté nepřímé úměry ještě lepší hudba - ještě méně peněz přineslo skladby jako "One Step Ahead", mainstreamovou workholickou zpověď, která však nedobyla ani první britskou padesátku.

Nika už nebaví být pop ikonou a dělat bezobsažnou muziku z dob hitu "The Riddle", který splácal z nudy za dvacet minut. Opouští tak pop mašinérii a věnuje se rodině, ale při tom čas od času někomu něco složí. Takovému dvacetiletému benjamínkovi Chesney Hawkesovi dokonce jeden z nejprodávanějších singlů devadesátých let, pecku "The One And Only". Škoda že Nik nenazpíval i svou verzi a nedal ji bonusově na výběr. Takhle se dočkáváme vedle duetu s Eltonem Johnem nazvaného "Old Friend" až věcí z let 1999 - 2001 a čtyř novinek. K těm nemám výhrad, třeba "Cloud Nine" je jasná hitovka, v níž prim hrají příjemná melodie, bezchybné vokály a akustické kytary.

Vytknout výběru "Then & Now" musím však dominanci starších skladeb nad novými. Několikráte zvýběrované písničky typu "Dancing Girls" či "Wide Boy", jimž už čas přidal notný počet vrásčitých zářezů do hudební tváře, mohly být nahrazeny některými z aktuálnějších věcí. Ačkoli jsou poslední dvě řadovky Nika kritiky hodnoceny výborně a i ty ne-právě-houfy fanoušků, kteří si přes nulovou promotion našli k daným deskám cestu, jsou z nich nadšeny, výběr jako by tak trochu dával minimálním zastoupením prodejním výsledkům za pravdu. Proč tu není třeba některá z povedených písní "Your Brave Face", "Find Me An Angel" či "What Do You Think Of It So Far"? A proč je tak odbytý booklet (spíš se to sluší nazvat leták)? Nedočkáme se textů, fotek ani příběhů, jak jednotlivé písně vznikaly. Jen stručné poděkování, několik letopočtů a jmen... To je trochu málo na jedenadvacet let života nezaměnitelného popového multiinstrumentalisty. Ačkoli je to tak deska moc dobrá, mohla být mnohem lepší. Proto sedmička. Za jasnou kvalitu, ale i částečně promarněnou šanci.