Detroit, ohromná průmyslová megalopole, motorové srdce Spojených států a také sídlo slavného labelu, který výrazně ovlivnil vývoj populární hudby. Motown, založený roku 1959, přinesl černou hudbu masám a právě interpreti z jeho řad se podíleli na výrazných úspěších černých žánrů v hitparádách v době, kdy si tato země řešila základní rasové problémy. Byli to například Smokey Robinson, Berry Gordy, The Temptations, Eddie Holland, kteří svým uhlazeným projevem proráželi ledy. Skutečný průlom ale znamenali až zázračné děti Dianna Ross (součást The Supremes), The Jackson 5 a hlavně Stevie Wonder. Ten se stal stejně jako mladý Michael Jackson obětí svého talentu. Slepý v podstatě od narození (oslepl v inkubátoru), podepsal už v jedenácti profesionální smlouvu právě s Motownem, kde mu jako první album vyšla nahrávka coververzí další nevidomé americké ikony Raye Charlese. Jeho album "The 12 Year Old Genius" s hitem "Fingertips, Pt. 2" se stalo prvním elpíčkem, s nímž Motown ovládl žebříčky, a Wonder postupně přebral otěže své kariéry až k mistrovským sedmdesátým letům, kdy byl jedním z umělců, kteří redefinovali zvuk Motownu jako takový.

Vybrat si jakékoliv Wonderovo album ze sedmdesátých let znamená okouzlení precizně vybroušeným diamantem. Vyjmenovávat je zbytečné, stačí nahlédnout do všemožných žebříčků o nej nahrávku minulého století. Sám nevím, kterou desku mám radši, jestli "Talking Book", "Innervisions", "Songs In The Key Of Life" nebo snad "Where I'm Coming From". Léta osmdesátá už znamenala jistý ústup ze slávy, který doposud trvá. Stevie Wonder je chodícím pomníkem r'n'b, o tom není pochyb, ale už neurčuje směr, není kormidelníkem. A musím konstatovat, že se nic nemění ani s "A Time To Love".

Chyba není v tom, že by snad Wonder ve své hudbě úplně ignoroval dobu (vzpomínám si, jak jsem si jako jeho první LP přinesl domů na vinylu soundtrack k filmu "Jungle Fever", kde tehdy dost koketoval s hip hopem), ale možná by mu neuškodila spolupráce s jiným producentem, který by dokázal oživit mírně ošuntělý zvuk jeho nahrávek. Ta nová začíná slibně - úvodní "If Your Love Cannot Be Moved", duet s Kim Burrell, je pecka se vším všudy a navazuje na ta nejlepší Wonderova zpíváná poselství, navíc nepůsobí prošle. To s druhou "Sweetest Somebody I Know" už je to horší, ta reprezentuje převážnou část alba, při jejímž poslechu mám pocit deja vú: zdvojená syntezátorová basová linka, plošky, spousta perkusivních zvuků a samozřejmě lahodné sólo na foukací harmoniku - tedy vše v pořádku, v tomto případě ještě doplněno křupavou kompozicí, ale pocit už jednou slyšeného se nevytrácí. Stejně je na tom baladička "Blue Moon" - příjemné, ale co dál? Na programu je vůbec slušná porce přeslazených balad, které jsou produkčně tak někde v první polovině devadesátek. Ale abych jenom nehaněl, skoro v každé je pár libůstek, kterými Wonder připomene svůj skladatelský status, nemluvě o tom, že kde měl Wonder odvahu trošku zariskovat, to vždy vyšlo. Na mysli mám přímočarou funkovost "So What The Fuss" s neodolatelným groovem a kytarou by Prince nebo závěrečný vzkaz světu a jeho vládcům "A Time To Love" s hostující India.Arie a Paulem McCartneym.

Sofistikovaná a uvědomělá hra na jistotu - to je, co mě napadá při poslechu tohoto současností dozdobeného retra. Stejně tak paralela s posledním Princem (ten je ale ve svém chameleonství současnější), jež mimochodem svou dobou umně adaptoval právě zvuk Motownu. Fanoušky nezklame, potěší svojí přívětivostí a zahřeje pozitivitou poselství, ale mladí už někde za rohem sjíždějí něco více cool. Každému, co jeho jest.