Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker jsou tři muži, kteří v druhé polovině šedesátých let vytvořili první tzv. superskupinu. Jak se píše v kronikách (neboť Cream jsou legendou, jež má čestné místo v análech populární hudby), Cream vytvořili vzorec uskupení tří vynikajících hudebníků (čili koncepce silného tria - kytara, basa, bicí), který v dalších letech mnozí s větším či menším úspěchem napodobovali. Všichni tři přišli do Cream jako renomovaní muzikanti: Rytmika Bruce/Baker sebe sama dodnes považuje za jazzmany a Clapton do kapely přišel z Mayallových Bluesbreakers. Cream hráli bluesové skladby s rozsáhlými improvizovanými sóly. Jestli se jim historicky něco vytýká, pak asi jen právě nesnesitelně dlouhá sóla na koncertech.

Krátká, ani ne tříletá existence Cream byla oficiálně ukončena koncertem v londýnské Royal Albert Hall na podzim roku 1968 (ačkoli pak vyšlo ještě čtvrté studiové album tria "Goodbye"). Celá desetiletí trvající dohady o možném znovusjednocení trojice, z níž zdaleka největšího úspěchu na sólové dráze dosáhl Eric Clapton, vzaly za své až po třiceti sedmi letech, kdy na témže místě proběhla série čtyř koncertů Cream. Z vystoupení vznikl záznam (samozřejmě, vždyť to byla jedna z hudebních událostí desetiletí!) a sestřih nejlepších kusů ze všech večerů nyní můžeme poslouchat na dvojCD "Royal Albert Hall, London May 2-3-5-6 2005".

V úvodní "I'm So Glad" se ještě hlasy Bruce a Claptona hledají, což se v průběhu času zlepší, ovšem právě zpěv Jacka Bruce je slabší stránkou nahrávky - je slyšet jeho léta (všichni z tria mají přes šedesát), bohužel... V překrásné písni "White Room", kde se vokály Claptona a Bruce střídají, zvládá Jack svůj part s maximálním vypětím. Jinak ale, vážení přátelé, je slyšet v hudbě Cream i po těch dlouhých letech brilantní souhra a umění improvizace a milovníci dlouhých kytarových sól si vskutku přijdou na své - Clapton se zde předvádí v ohromné formě. Musí, protože se nemůže schovat za další kytary a klávesy, jeho hra je obnažená, syrová a úžasná. Znalci v setlistu ocení rarity: Bakerem zpívanou (tedy spíše odmluvenou) "Pressed Rat & Warthog" nebo skvělou "Badge", dílo autorského dua Clapton/Harrison. A netřeba dodávat, že kytarový riff "Sunshine Of Your Love" patří do učebnic.

Můžeme prozradit, že na musicserveru si zakrátko budete moci přečíst i recenzi na stejnojmenné DVD, jež v hodnocení dopadlo o chlup lépe. Přeci jen, je s obrazem (vynikajícím!), bonusy a další skladbou navrch (na CD nenajdete báječné blues "Sitting On Top Of The World"). Navíc poslouchat z CD několikakilometrové Bakerovo sólo na bicí v "Toad" je docela otrava, kdežto z DVD je to úplně jiný zážitek. Audio dvojalbum je hezkým suvenýrem k pravdě historické události (vstupenky do Albert Hall se na černém trhu vyvažovaly zlatem), ale DVD, pokud si můžete vybrat, je ještě lepší.