Těžko říct, co bude dělat jeden z nejplodnějších umělců, až mu bude čtyřiašedesát, ovšem velmi pochybuji, že bude vysedávat v malém domku na ostrově Wight a houpat na kolenou vnoučata, jak o tom coby šestnáctiletý napsal písničku. Je mu totiž třiašedesát a energie má na rozdávání, jak jsme se ostatně mohli přesvědčit vloni v červnu na pražském koncertě. A nejen energie, ale evidentně i nápadů a chuti do další práce na nových písních.

Paul McCartney v posledních letech vydává většinou poklidné nahrávky. Poslední, která by se dala označit za rockovou, byla "Off The Ground" z roku 1993, nepočítáme-li samozřejmě živá alba a skvostnou poctu klasickému rock'n'rollu "Run Devil Run", na které Sira doprovodily takové persony jako David Gilmour či Ian Paice. Co se nových písní týče, však McCartney v posledních letech vytváří nahrávky spíše komorního charakteru a tato deska není v tomto směru výjimkou. Tentokráte se (prý na žádost producenta Nigela Godricha) rozhodl po nějaké době opět nahrát většinu nástrojů sám. Multiinstrumentalista Paul nejenže zpívá všechny hlasy, ale nahrál též veškeré kytary, baskytaru, klavír, klávesy, bicí a jiní muzikanti dostali jen několik málo příležitostí (smyčce, dechy). A z tohoto faktu vyplývá také jedna ze dvou výtek, které vůči desce mám: Paul McCartney je bezesporu vynikajícím hráčem na všechny uvedené nástroje vyjma jediného, a to jsou bicí. Argument, kterým prý Godrich McCartneyho přesvědčil, totiž že "... Abe (Paulův současný koncertní bubeník Abe Laboriel) by to sice zabubnoval stokrát lépe, ale nebyl by v tom ten anglický cit, co do toho vložíš ty..." opravdu neberu, dal bych jednoznačně přednost kvalitě. Tím samozřejmě nechci říct, že by Paul bubnoval snad s nějakými chybami, nicméně bicí jsou jednoznačně nejméně nápaditým nástrojem na desce, použité rytmy jsou si podobné jak vejce vejci a srovnání s tím, co hudebník předvádí na klavír, basu či kytary, vyznívá pro bubny žalostně.

To vše je ovšem možná dáno i tím, že ve všech ostatních ohledech je "Chaos And Creation In The Backyard" zkrátka a dobře nádherná nahrávka. Klidný, místy až folk-rockový projev tentokráte ani v nejmenším nesklouzává ke kýčovitosti či přeslazenosti, jak se to Paulovi občas stává (zde jistě patří velký dík producentovi), v posmutnělých či zasněných baladách převládá akustická kytara a když se tempo místy trochu rozjede (první singl "Fine Line" či skladba "Promise To You Girl"), přebírá hlavní slovo klavír, který velí i ve výtečné závěrečné skryté instrumentálce, jediné experimentální skladbě desky připomínající McCartneyho dávné koketování s psychedelií. Paul je známý tím, že jako skladatel sype krásné melodie z rukávu s lehkostí, které se málokdo může rovnat, a buďte si jistí, že i zde vás mnohokrát pohladí po romantické duši. Při "A Certain Softness", "Anyway" nebo "At The Mercy" zavřete oči, necháte se unášet po melodických vlnách a budete jenom nevěřícně kroutit hlavou, kam na ty nápady po těch letech ten chlapík z Liverpoolu pořád chodí. A jste-li znalci díla The Beatles a Paulovy rané tvorby, jistě vás potěší jeho (další v řadě) písňová hrdinka "Jenny Wren", hudební sestra dvojčat "Blackbird" a "Bluebird". Ovšem pokud bych měl volit píseň jedinou a nejlepší, neváhal bych ani vteřinu a ukázal na "English Tea", hudební pokračovatelku "Eleanor Rigby" či "Waterfall". "Would you care to sit with me / For a cup of English tea?" zpívá Paul za decentního doprovodu klavíru a smyčců a vy budete duchem na verandě anglického domku s šálkem čaje v ruce spokojeně pohlížet na to, co na svém dvorku tenhle šlechtic hudby z chaosu vytvořil.

A zbývá již jen slíbená druhá výtka: Nechápu, zda má Paul McCartney zapotřebí nechat si zničit skvělý obal desky (mladého Paula in the backyard, tedy na dvorku otcovského domu, vyfotil v padesátých letech jeho bratr Mike) obludným logem Copy Controlled vytištěným přímo na bookletu. Když už je nutno na tento poněkud zbytečný software upozorňovat na přední straně, nestačila by nálepka na krabičce? Ovšem tato piha na kráse nemění nic na faktu, že McCartney vydal další desku, která jistojistě nezbourá světové hitparády, ale u hudbymilovných posluchačů bude mít velice čestné místo v diskotéce.

P.S. Zmíněný první singl "Fine Line", který je možné u nás rovněž sehnat, obsahuje (jak jsou fanoušci u Paula zvyklí) další dvě písně na albu neuvedené. Zatímco "Comfort Of Love" jako by z tohoto alba vypadla (zařadila by se na něm po bok zmiňovaných dvou klavírních odpichovek), pomalá a valivá "Growing Up Falling Down" je další z řady McCartneyho lehce psychedelických experimentů. Trvat deset minut místo třech a půl, hezky by se vyjímala třeba na albu "Atom Heart Mother" od Pink Floyd (myšleno pochopitelně s nadsázkou). Ovšem představte si, že logem Copy Controlled je zprzněn i obal singlu...