Legendární kapely opět hrající v tzv. nejslavnějších sestavách již samy o sobě nejsou nijak zvlášť zajímavé, protože se vyskytují poměrně běžně. Zajímavé mohou být pouze v případě, že je jejich nová tvorba, nebo alespoň prezentace tvorby staré, dostatečně kvalitní. Jak se taková prezentace vydařila hardrockovým otcům-zakladatelům Black Sabbath v pražské T-Mobile Aréně, o tom si můžete počíst v naší reportáži.
© www.black-sabbath.com Je to v podstatě takový druhý návratový poločas pro nejslavnější sestavu
Black Sabbath, kapely, která svého času (spolu s
Deep Purple a
Led Zeppelin)
založila žánr zvaný hardrock. Její čeští příznivci mají to štěstí, že oba poločasy měli možnost vidět přímo na stadionu, respektive v hale. A možná i proto, že před sedmi lety na atletickém stadionu pražské Slavie se ten první poločas (aneb vystoupení
Black Sabbath s Ozzy Osbournem za mikrofonem, byť bez tehdy nemocného bubeníka Billa Warda) velmi vydařil, na ten druhý v T-Mobile Aréně, nebo-li staré dobré Sportovní hale, dorazila oněch fanoušků pěkná řádka, a jestli nebylo vyprodáno, tak jistě zbylo jen několik málo lupenů.
Jak bylo v předstihu avizováno, přesně ve čtvrt na osm hala potemněla a spustil se pořádný rachot. Ortodoxní metalisti
Soulfly připomínali dobře promazaný parní válec, který nenechal v dosahu svých reprobeden ani jediné stéblo trávy stát. Burácivá, valivá kytarová stěna předváděla na odiv svoji mohutnost, podpíraná bezchybnými strojovými bicími. Zpěv (dá-li se to tak nazvat) připomínal něco mezi přátelským povykováním přerostlého hladového tygra na osamělou antilopu a ulevováním si v kleče na toaletě po zvláště náročné noci. Chápu, že to spolu s jistou ne nepřeslechnutelnou monotóností patří k věci, chápu také, že tato muzika má spoustu obdivovatelů, kteří byli ostatně dle neúnavně hrozících paží v hale snadno rozpoznatelní, ale pro mé melodii marně hledající ucho to nebyl nijak úchvatný zážitek.
© www.black-sabbath.com To
Velvet Revolver, na pódium přišedší po možná trochu zbytečně dlouhé (45 minut) pauze, byli jinou kávou. Tak nějak dochucenou, i s tím kofeinem a lógrem na dně hrnku, snad jen mléka v podobě kvalitního zpěvu se nedostávalo. Stručně řečeno: Na výtečné kytaře postavené hardrockové vypalovačky, kterým chyběl stejně dobrý zpěv. Ne že by zpěvák zpíval vysloveně špatně, spíš tak nějak bez výrazu, nezapamatovatelně, nepočítám-li jeho imitaci policejní sirény na konci dvou písní. A byla to vzhledem k výrazným melodiím, zajímavým rytmickým změnám a vůbec dobrým hudebním nápadům docela škoda. V hledišti sice ubylo hrozících rukou, za to však přibylo potlesku po jednotlivých skladbách.
© www.black-sabbath.com Hlavní hvězdy na sebe nenechaly zdaleka tak dlouho čekat a hned po asi dvacetiminutové přestavbě pódia se spustil čtvrt hodiny před desátou záznam, na kterém se rychlostí blesku střídaly snad všechny slavné riffy
Black Sabbath, a že jich skutečně není málo. Sestřih o délce jedné písně skončil, na pódium za obrovského aplausu vkročili pánové Adam Wakeman (klávesy), Bill Ward (bicí),
Geezer Butler (basa),
Tony Iommi (kytara) a
Ozzy Osbourne (zpěv) a začalo TO! Už ve třetí písni "Into The Void" bez potíží přiměl Ozzy halu, aby polovinu textu odzpívala za něj. Make-up tvořil jeho tvář ještě mrtvolnější než obvykle, cupital (jinak se ten pohyb nazvat nedá) z jedné strany pódia na druhou, povzbuzoval diváky tleskáním, a zpíval... no, prostě zpíval. Je zkrátka pravda, že jeho životní styl zanechal na hlasových možnostech jisté stopy, takže některé pasáže neudýchal, jiné nenápadně transponoval a občas prostě zapěl na férovku falešně. Naštěstí měl v zádech jak švýcarské hodinky šlapající kapelu, která hrála jako z partesu a která věděla spolu se svým zpěvákem, že nemá zapotřebí získávat publikum na svoji stranu, protože to tam je od začátku tak nějak samo od sebe. Obrovské charisma zejména Osbournea a Iommiho, výborný, i když možná příliš hlasitý zvuk a po dvojici "Electric Funeral" (moje nejoblíbenější) a "Ironman" mě zkrátka měli na lopatě. Co po tom, že zpěv není dokonalý, když se hala rozzáří světélky zapalovačů při hymnické "Black Sabbath", po níž vám pánové naservírují závěr v podobě dvojice "The Wizzard" a "Paranoid". Tohle je zkrátka klasika, o níž odmítám vést spory. A tak jsem po jednom přídavku, který zaokrouhlil vystoupení
Black Sabbath na hodinu a půl, odcházel spokojen.
Je možné, že uslyšíte nebo budete číst výtky typu
už to není ono, nestačí s plícema nebo
že se na to nevy... . Ale podle mě je lepší technicky ne úplně perfektní nářez, ze kterého čiší radost z hraní, než dnes poměrně častá dokonalá nuda. Tudíž na výtky kašlu a jsem rád, že jsem
Black Sabbath s Ozzym znovu viděl. I když musím přiznat, že před sedmi lety to bylo lepší.
Black Sabbath,
Velvet Revolver,
Soulfly, T-Mobile Aréna, Praha, 29.6.2005