U Kelly Osbourne, respektive její druhé desky "Sleeping In The Nothing", můžete mít kvanta předsudků. Je tlustá a škaredá, bez výrazných zásahů profesionálních vizážistů by se na ni nedalo dívat. Není nijak skvělá zpěvačka. Kdyby nebyla dcerou Ozzyho a neúčinkovala v reality show "The Osbournes", desku by asi nikdy nevydala. Sama určitě nesloží ani notu, s pomocí ostatních snad občas nějaký fragment textu, ale to už musí jó být. Nezmůže se na nic jiného než na jednoduché poprockové vypalovačky, a aby se někam hudebně posunula, musela určitě vypláznout mraky peněz, aby jí celé druhé album napsala a produkovala Linda Perry. Poznáváte se? Jsou to vaše názory? Tak bacha, "Sleeping In The Nothing" by se přes vás i tak mohla přehnat jako uragán a zanechat vás s doširoka otevřenou pusou a nechápavým výrazem. Jako mne.

Její debutová deska "Shut Up" bezprostředně těžila z nečekaně nabyté slávy, takže nejjednodušší bylo jít částečně v otcových šlépějích a nasekat na ni rockové vypalovačky s popovými refrény. V podstatě nic unikátního, ale i tak album patřilo mezi nadprůměrné a zábavné. Novinka ale může klidně vyvolávat zcela protichůdné reakce. Po prvním poslechu jsem desku znechuceně vytáhl z přehrávače, protože se na mě linul jakýsi nudný osmdesátkový sound bez nápadu. Ach, jaký omyl! O pár dnů později jsem se dostal do situace, kdy se u mě nahrávka točila stále dokola.

Totální změna stylu jsou slova, která "Sleeping In The Nothing" vůbec nevystihují. V podstatě celou desku napsala, produkovala a nahrála Linda Perry. Společně s Kelly vsadily divokou kartu na popové hitovky silně ovlivněné stále módním electroclashem, aniž by se místy vzdaly kytar. Pilotní singl "One Word" třeba na první (i druhý) poslech zní jako z osmdesátých let, obsahuje i sexy francouzské věty a vůbec je celý hodně retro. Nařčení z okopírování "Fade To Grey" od Visage sice může mít nějaký základ, ale jádro skladby je spíš v podobné atmosféře, než v ukradené melodii. Pokud podobný sound považujete stejně jako já za hodně zábavný, pak není jiná možnost, než že si desku zamilujete. Chemické bicí, občas rejstříky kláves, které už nikdo spousty let nepoužívá, v pravou chvíli se vždy přidají kytary a přitom to celé až nelogicky s výše napsaným zní moderně. A navíc se Lindě (abych ji neokradl o zásluhy, tak na několika kousích se podílela i Kelly) podařilo napsat deset vyrovnaných, silných a úderných hitovek. Singl za singlem. Zas jedna z mála desek, kde není třeba žádnou písničku přeskakovat, spíše se jen těšit na těch několik ještě o chloupek lepších než zbytek. Například na "I Can't Wait", která se nese ve středním tempu, hudebně rozjásanou "Edge Of Your Atmosphere" nebo na zběsilý úprk vpřed v podobě mé nejoblíbenější "Don't Touch Me While I'm Sleeping". Ale můj výběr je ryze subjektivní, protože za singly mají být vybrány "Uh Oh" a "Redlight".

Z celého alba je cítit jasný záměr, že takhle to má znít, že takhle přesně to bylo myšleno. Kdo nemá rád zvukový kabát osmdesátek, ten se asi znechuceně otočí. Pokud ale patříte mezi ty, kdo se snaží hudbou především bavit, budete si "Sleeping In The Nothing" užívat od začátku do konce. Když už někdo zaplatí mraky prachů, aby mu desku napsala a zprodukovala největší současná popová hitmakerka, je fajn, že nahrávka dopadne tak jako novinka Osbournovic dcerky. Skvěle.