Od roku 2001 u nás byl Erik Truffaz, letos v rámci Agharta Jazz Music Festivalu, už počtvrté. Vynechal pouze loňský ročník a nutno říct, že to na něm přeci jen zanechalo nějaké následky. Ne zcela vyprodaný Lucerna Music Bar, který byl opět uzpůsobený k sezení, pozdravil slovy "Dobrý vešer, everybody" a pomocí dalších českých slovíček představoval kapelu, popřípadě děkoval za bouřlivý potlesk, který byl zcela oprávněný. Squadra, která se přišla na Truffaze a jeho Ladyland podívat, byla o mnoho pestřejší než před pár týdny na Scottu Hendersonovi.

Erik Truffaz má nyní v podstatě dva Ladyland Quartety, jeden je ten tradiční s kytarou Manu Codija a druhý je ten o něco méně obvyklý s klávesami Patrica Mullera, který zavítal do pražského Lucerna Music Baru. Letošní turné, v rámci něhož Truffaz zahraje například i v brněnské Flédě, má jediný úkol - představit novou desku "Salua". Proto mě hodně mrzelo, že z albové sestavy chyběl bohužel i zpěvák Mounir Troudi, což ve výsledku znamenalo absenci arabských motivů, které se tolik proplétají "Saluou". To byl ale snad jediný kaz na jinak skvělém koncertu.

Hned od první tónů Truffazovy trubky bylo naprosto zřejmé, že se jeho obliba Milese Davise v žádném případě nikam nevytratila. Snad se jen více transformovala od "Bitches Brew" k "Silent Way", kterou živě Ladyland Quartet posouval dál. Pokud má něco Erik Truffaz společného s Milesem Davisem, pak je to jeho smysl pro invenci, o čemž mohla svědčit řada kouzelných krabiček, díky nimž se na pódiu Music Baru odehrávaly téměř neuvěřitelné věci. V první půli koncertu Truffaz nahrál do nástroje připomínající megafon krátký set, odešel na kraj pódia a pouze sledoval, co s tím bubeník Philippe Garcia udělá. Skvělým zážitkem byla i jakási přestávka, kdy všichni až na basáka Michela Benitu odešli, asi na kafe, a ten začal v podstatě samplovat sám sebe. Kousek po kousku přidával další a další zvuky a beaty, z čehož ve výsledku vznikl výborný kousek. Pokud ovšem je řeč o těžko uvěřitelných zážitcích, pak by byla osudná chyba nezmínit klávesistu Patrica Mullera, který ve "Sweet Mercy" z alba "Bending New Corners" na svoje klávesy vyloudil tak drsné kytarové rify s následným sólem, za které by se nemusel stydět ani Slash. Po pravdě řečeno, nikdy bych neřekl, jak věrně lze synteticky napodobit kytaru.

Díky zpěvákovi s exotickým jménem Nya se celým koncertem proplétaly prvky jakéhosi "jamajského rapu", avšak Erik Truffaz nezapomněl ani na svoji cool jazzovou tvorbu. Do modrého světa ponořil Lucerna Music Bar během výborné "Whispering" a pak především v prvním přídavku, kde si jednu skladbu vystřihl pouze s klávesami. V Lucerna Music Baru došlo po první sérii přídavků i na poněkud kuriózní moment, kdy už si většina myslela, že koncert skončil a lidé se pomalu začali zvedat ze židlí a pomalu odcházet. Pak se ale roztleskala část publika, čímž strhla zbytek s sebou, a Erik Truffaz musel nakonec ještě jednou přidat.

Co si budeme nalhávat, Erik Truffaz není až tak excelentní trumpetista jako Miles Davis, ale jeho genialita spočívá v citu pro invenci, kterou na deskách a koncertech předvádí, a díky tomu je zcela právem považován za následovníka progresivní tvorby Davise. Ten, kdyby mohl navštívit jeho koncert, by měl určitě radost, protože Truffaz posouvá jeho odkaz dál a dál, k dalším hudebním stylům a proudům, což dokázal i v pražském Lucerna Music Baru.

Erik Truffaz & Ladyland Quartet, Lucerna Music Bar, Praha, 9.5.2005

Fotograf je editorem MF Dnes.