Ještě před vydáním nového alba "V hoře" (vychází 12. dubna) Radůza, držitelka tří cen Anděl v kategoriích zpěvačka roku, objev roku a folk & country a skokanka roku v anketě Český slavík, vyrazila 13. března na své turné. Během dvou a půl měsíců navštíví celkem 19 měst České republiky, kde na svém sólovém recitálu zahraje písně z alb "Andělové z nebe", "...Při mně stůj", z novinky a neopomene přidat i nějaký ten bonus. Jednou ze zastávek se stal i olomoucký U-klub, který zpěvačka zaplnila do posledního místa. Věkové složení bylo opravdu pestré. Průměrný věk návštěvníků bych sice odhadoval na 30 až 40 let, ale nebylo výjimkou spatřit i osmnáctiletého mladíka či šedesátiletou babičku (nemohu si pomoct, ale celou dobu jsem měl pocit, že právě starší účastníci koncertu jej oproti těm mladším prožívali mnohem intenzivněji a měli z něj větší radost).

S necelým desetiminutovým zpožděním se zničehonic ze zákulisí vynořila nenápadná bytost v modrých džínách a černém tričku, která bez váhání usedla na připravenou židli, připravila si akordeon a po hlubokém nádechu a čtyřech odpočítaných dupnutích zakřičela: "Ááá!", a spustila své "Jedem", po níž následovala houpavá "Nahoru, dolů". První trojici uzavřela skladba "Dědek s cibulí" z nového alba "V hoře", během které začal Radůze padat mikrofon na ústa, a proto byla donucena v půlce písně přestat, upravit si aparaturu a začít znovu. Posléze zpěvačka všechny přivítala a zároveň požádala o nefocení. Vysvětlila to následovně: "Já mám dohodu se svým vydavatelem, že na každé fotce budu vypadat úžasně a po téhle písni se mi vždycky rozteče make-up, tak už mě prosím nefoťte." Osobně se domnívám, že problém nebyl až tak v make-upu, ale jednoduše v tom, že v malém sále, jako je U-klub, je skoro každý blízko a pro zpěváka je neustálé fotografování velmi nepříjemné. Dokonce kdykoliv se někdo odvážil pořídit nějaký snímek, Radůza se na toho člověka podívala s velice vážným výrazem v obličeji, kterým jakoby říkala: "Nedělej to!"

Teprve po vyslovení přání, abychom nefotili, jsem měl pocit, že se Radůza skutečně uvolnila. Během prvních třech písní působila tak trochu ustrašeně a nervózně. Poté se už ale zcela uvolnila a mezi písněmi promlouvala mnohem častěji. Nutno podotknout, že nejvíce času mluvila o svém oblíbeném Norsku, odkud si přivezla například i titulní píseň z nového alba, pojednávající o jednom ledovci. Ještě před ní ale zazněly další ukázky z nového alba v podobě písní "Pandora" (taktéž napsaná v Norsku), "Blondýnka" a "Zas oči moje", kterou si zpěvačka pro změnu přivezla z pobytu ve Varšavě. Od tohoto momentu už v písních nezněla jen čeština, ale navíc ještě francouzština, italština a polština. "Čutoru", o přátelství v horách a flašce koňaku taktéž stejně jako několik dalších ukončila nekontrolovaným řevem, při němž by snad každý foniatr na místě zkolaboval. Když už jsem nakousl závěry písniček, tak nemohu nezmínit ten slastný výdech, který zpěvačka po každé skladbě vypustila a opřela se o židli. Nutno říci, že hlavně do zpěvu vložila snad všechno, co jí bylo dáno, a tak každé menší oddechnutí bylo zcela zasloužené.

Po několika veselých příbězích z Norska přišla na řadu kytara. Za jejího doprovodu sice zaznělo jen pár písní, ale i tak tuto část koncertu považuji za absolutní vrchol. Snad největší ohlas budil Radůzin projev při jedné francouzsky zpívané písničce, napsané kde jinde než ve Francii, během níž ve výškách připomínala Edith Piaf. Nejen nyní, ale i během několika jiných momentů musel být každý posluchač uchvácen zpěvaččiným projevem a neuvěřitelně polytónním hlasem. Při některých písních působila ona i její hlas klidně a umírněne, při jiných řvala jak lvice a s akordeonem sebou házela posazená na židli sem a tam, až jsem měl občas strach, že z ní spadne. Ale jelikož už prý Radůza neměla žádné veselé příběhy z Norska, tak se symbolicky rozloučila písní "Jednou to pomine", při níž s ní už zpíval celý klub. Bojím se ale, že kdyby dopředu nepředříkávala před každou slokou text, tak je zpívajících podstatně míň.

A jak bývá na koncertech zvykem, dočkali jsme se několika přídavků. Jako první šlo o Vysockého "Paruz", kterou si Radůza přetextovala do češtiny. Nebudu čtenáře zdržovat popisováním, že po každém přídavku Radůza na znamení ukončení koncertu odešla, ale aplaudující dav ji vždy přitáhl zpátky na pódium. Stalo se tak celkem šestkrát. V přídavcích se konečně objevily i některé písně, na něž jsem celou dobu čekal, a jedno překvapení v podobě polské lidovky provedené a capella. Jednou ze zmiňovaných očekávaných byla "Dnes v noci nad světy", taktéž za doprovodu publika, a v druhém případě šlo o "Cestu do Jenkovic", pro kterou je ale příznačnější pojmenování "Čápi". I sama Radůza před písní řekla: "Tak dáme Čápy..." Zároveň mohlo jít i o menší vzpomínku na Zuzanu Navarovou, která se přičinila na textu. A jako úplně poslední byla zařazena skladba s názvem "David", kterou, jak Radůza slíbila, "určitě najdeme na novém cédéčku", které si máme koupit. S přáním hezkých snů a velkou úklonou už tentokrát definitivně zmizela do zákulisí.

I když to zprvu vypadalo, že Radůza na tom není zdravotně zcela v pořádku, což potvrzovalo občasné kašlání či smrkání, odcházel jsem s pocitem, že jsem právě prožil úžasnou hodinu a půl plnou krásných písniček. Radůza je jedním z těch umělců, jejichž živá vystoupení jsou o tři třídy lepší než studiové nahrávky. Zpěvačka Jewel kdysi prohlásila: "Věřte mi, naživo zpívám mnohem lépe než ve studiu." Radůza nic takového říkat nemusí, protože věřím, že o tom už nikdo nepochybuje. A mimochodem, s rostoucí délkou jejich vlasů přibývá i na kráse...

Radůza, U-klub, Olomouc, 29.3.2005