O názorech redaktorů musicserveru na poslední počin Tata Bojs "Nanoalbum" jste si mohli přečíst jak v hlavní recenzi, tak v makrorecenzi. Ale určitě jste si udělali svůj vlastní názor na to, jak se kapele povedl projekt koncepčního alba a souvisejícího umění. Ale jak bude koncepční deska vypadat a fungovat v živém provedení? Tata Bojs připravili krátké podzimní turné, přičemž pražská zastávka byla zařazena doprostřed, což mělo mnohé praktické důvody. Jedním z nich byl i ten, že se koncert natáčel pro chystané DVD, které by mělo být pro kapelu důležitým mezníkem.

Ačkoliv prý firma reagovala na nápad kapely udělat koncert v T-Mobile Aréně v první chvíli asi tak, jak bylo uvedeno na plakátech ("zbláznili se"), z mnoha důvodu (i když možná ne ekonomických) to byl dobrý nápad. Ti, co zažili našvihaný koncert na Brumlovce, vědí proč. Po informacích, že kapacita sálu je omezena na čtyři tisíce lidí, jsem si říkal, jestli to nepřehnali. Jenže při pohledu na dav lidí před pódiem a plné sedačky za ním člověk musel ocenit, kam to tihle šikulové dotáhli. Většina návštěvníků pak byla určitě zvědavá, co v tomto prostoru vymyslí bubeník a zpěvák kapely Milan Cais za výtvarné řešení scény.

Na příchod hlavní hvězdy bylo ale publikum připravováno také hudebně. Nejprve na půl hodiny nastoupila pořád ještě spíše naděje než zavedené jméno české scény - s Tata Bojs částečně hudebně, ale hlavně lidsky spřízněná kopřivnická Nierika. Bohužel jsem nestíhal dorazit do haly včas, takže nevím, jak se jim dařilo, ale snad dojem nebyl příliš odlišný od mé zkušenosti z léta na Colours Of Ostrava, to znamená příjemný. Před třičtvrtě na devět nastoupil na půlhodinu druhý host - Jiří Schmitzer. Ten byl publiku určitě známější, a to nejen díky své roli profesora docenta Tečky na "Nanoalbu". Hrál svoje, tedy kytarové punk-folk-popové písničky. Ačkoliv samy o sobě jsou zajímavé, hlavně díky textům, do velké haly se jeho na autentičnost a intimitu zaměřené skladby úplně nehodily. I hudebně jde přece jen o jiné kafe než Tatáči, na druhou stranu těžko někomu mohl vadit.

Před půl desátou konečně zahájili Tata Bojs svou show k "Nanoalbu". Vedle pódia se rozsvítily na stopkách stojící dvě červeně osvětlené krabice, jakési místnosti. A díky chybějící stěně diváci mohli "šmírovat", co se děje. Na pódiu byla zavěšena velká promítací stěna a to bylo vše. Trochu málo, říkal jsem si zpočátku. Do krabic zasedl vlevo Hal (Mardoša) a vpravo iTom (Milan Cais) a zatímco iTom zdravil on-line přes počítač (písemně) publikum a kreslil, Hal se pustil svým psorobotím hlasem do vyprávění příběhu. Jednoduché, ale působivé. Po chvíli Mardoša dopovídal, seběhli s Bublinou na pódium, kde se k nim přidal kytarista Vláďa Bár (a v pozadí vypomáhal nečlen klávesista/ovladač samplů) a spustili první skladbu z alba, druhý singl "Elišce". A pak už jeli skladbu po skladbě, tak jak jsou na desce, naštěstí už bez Halových vodítek. Jistěže se dostavila v bílém rouchu i Eliška, aby "Tomášovi" vysvětlila, jak vidí jejich vztah ona. Mardoša samozřejmě skákal (a opět občas mimo tempo), ale měl konkurenci ve stěně na pódiu, na kterou byly promítány animované sekvence se všemi hrdiny příběhu, v renderované nebo ručně kreslené grafice. Klipy byly většinou značně nekonkrétní, i když se točily okolo záchytných bodů textů té které písně. V "Léčiteli" logicky nastoupil profesor docent Tečka, aby svým uhrančivým hlasem naživo přednesl své fašizující poslání. Výborný výkon, i když obdivná reakce a aplaus publika působily v souvislosti s tématem poněkud hrozivě. Přestože následující "Hal se zatoulal" byla hudebně pojata přece jen odlišněji než na desce, až do této skladby to kapele šlapalo.

Bohužel to přestalo v jednom z vrcholů desky, skladbě "Virtuální duet". Nevím, zda byly příčinou technické problémy či něco jiného, ale první třetina skladby zněla jako od špatné kopie Tata Bojs, kytara hrála snad v jiné tónině. 90-60-90, alias Linda Hammelová, se dostavila osobně, ale ze začátku byla intonačně nejistá. Postupně se vše trochu zlepšilo, ale stejně se tahle skladba prostě nepovedla, ztratila svou tak chytlavou dynamiku. Provedení s Klárou na Colours Of Ostrava bylo lepší.

Naštěstí to byl jediný špatný moment show. Gradaci druhé půlky příběhu, i díky dvěma tvrdším, kytarovějším, skladbám, nic nebránilo, ani ještě jedna vsuvka s Halovým vystoupením. K písničce "Boj" byl vhodně vybrán obrazový doprovod, počítačová gameska. - "střílečka" přesně vystihla text a obsah skladby. Na rozdíl od desky, kde se závěrečné "Probuzení" trochu ztrácí, bylo živé provedení s Caisem pouze za mikrofonem emotivnější a dalo celému příběhu tu správnou korunku.

Celkový dojem z koncertní verze "Nanoalba" byl hodně, hodně pozitivní. K tomu hodně přispěl i výborný zvuk. Při pohledu na davy lidí, kteří byli zvědaví na nápady Tata Bojs a jejich provedení, jsem se neubránil radosti, čeho Tata Bojs během své kariéry až do tohoto momentu dosáhli. Dokázali, že jsou opravdu velkou českou kapelou, i když na Kabáty bude chodit víc lidí. Přestože publikum nebylo tak odvázané, jak by si kapela a její muzika zasloužila, zklamaný byl myslím málokdo. I když ti policisté na balkóně, odkud jsem koncert sledoval, si moc do rytmu nohou nepoklepávali.

Jasně, že hodinový koncert by byl pro návštěvníky málo. Po malé přestávce Tatáči do lidí naprali ještě pár svých starších hitů. Na ně logicky reagovalo publikum vstřícněji, ale stejně to byli lidé, kdo zůstal nejslabším článkem koncertu. Proč celá hala netancovala při "Toreadorské otázce" nebo "Jednotce času", to prostě nepochopím. Pobavila se aspoň při (plánovaném?) vniknutí nějaké slečny na pódium, která se vrhla na Mardošu a ne ne se pustit, až ji musela odnést ochranka. Ale ani lidem nejpřístupnější pecky z desky "Biorytmy", bylo jich hned pět, publikum nechytly tolik, jak bych čekal. Radost mi neudělalo, že nejvíc se pařilo na předpřídavkovou diskotucku "Růžová armáda", nejslabší skladbu kapely. Aspoň, že zahráli "Šťastnější" a geniálním klipem doprovázenou "Attention Aux Hommes!". Překvapili nezařazením "Tanečnice", ze špičkového "Futuretra" nezahráli ani "Ramínka", ani "Maličkou". Když ale jako jediný přídavek, který věnoval Mardoša svým přítomným babičkám, zařadili "Oba dva", docela brutální kytarově elektronickou jízdu, říkal jsem si, jestli neriskují s přízní publika příliš. Jinak dobrá skladba, ale v té situaci příliš dlouhá. Lezení Bubliny (jištěného lanem) po konstrukci bylo sice efektní, ale už by to mohli přenechat jiným. Ale co, takové publikum si nic jiného nezasloužilo. Pořád odehráli dost dobrý koncert, ale jeho druhá část ve mně vzbudila pochyby, jestli Tata Bojs nejsou na ty stadióny příliš jiní. Což není jejich chyba.

Tata Bojs, Jiří Schmitzer, Nierika, T-Mobile Aréna, Praha, 27.10.2004