Sólový debut irského písničkáře Damiena Riceho se k nám dostává s více než ročním zpožděním. Za tu dobu se stal z neznámého travellera úspěšný muzikant, který to má dobré u odborné kritiky i u kolegů muzikantů (viz Shortlist Prize za rok 2003), a navíc vyprodává sály od Austrálie po Spojené státy. Internetový hudební děd Vševěd Allmusic vám k jeho jménu vyplivne kromě krátké biografie také seznam tzv. Similar Artists (stylově podobné hudebníky): Ryanem Adamsem počínaje a třeba Davidem Grayem a Jeffem Buckleym konče. Jméno toho, kdo je v našich zeměpisných šířkách Damienovi - samozřejmě kromě u nás už zdomácnělých kamarádů z kapely The Frames - jednoznačně "nejvíc similar", vám však neprozradí. Od toho jsem tady já. Tím Riceovým hudebním skorodvojčetem je v Praze usazený Brit James Harries, který v Česku vydal už dvě skvělé desky, na nichž spolupracoval i s kapacitami formátu Emila Viklického.

Podobnost, ať už hlasová, nebo hudební, je na první poslech dokonce natolik zavádějící a matoucí, že se mi vydáváním alba "O" za Harriesův nový opus podařilo oblafnout i nejednoho fanouška. Při hlubším zkoumání sice přijdete na výrazné rozdíly, například Damien je mnohem větší kýčař (a to nemyslím nějak zle), ale pro vaši základní orientaci je tohle srovnání opravdu dostačující. Jestliže vám však Harriesovo jméno nic neříká a stále ještě tápete, tak vězte, že tahle deska se vám bude líbit v případě, že: a) vás právě někdo opustil, b) jste si někoho právě našli, c) jste schopni pustit si po Travis třeba takové Sigur Rós, tudíž jste beznadějný případ, není vám pomoci a tuhle desku budete sjíždět pořád dokola, d) ze všech ročních období je vám nejbližší podzim. Přísně akustické teskné písně podporované Damienovým tklivým vokálem a nezbytnými smyčci jsou totiž jako stvořené pro podzimní krasosmutnění.

Rice to celé hraje na "opravdovost" a musí se uznat, že mu to celkem vychází. Vlastně ani nevidím důvod, proč byste mu tu jeho "pózu" empatického romantika se srdcem na dlani věřit neměli. Jsou tu sice okamžiky, kdy byste mu španělku nejraději přerazili o hlavu, třeba když v závěru alba nechá do už tak dost cukrkandlové orchestrálky "Eskimo" zaznít operní hlas Doreen Curran nebo když nechá Lisu Hannigan přednést hláskem pro změnu rozechvělým textově pozměněnou a capella verzi "Silent Night", ale jinak Damien působí sympaticky, jako citlivý zpěvák a velice talentovaný skladatel, který umí napsat zatraceně silnou melodii (za všechny ostatní jmenuji "Cannonball"). Jenom by se měl možná občas zamyslet, jestli je "normální" zaplnit kompletní stopáž alba pouze táhlými a dojímavými smuténkami. Pokud si v navozování mírně "depkoidních" stavů libujete, budete při poslechu téhle desky chrochtat blahem, pro ostatní by však tak koncentrovaná emocionalita mohla být na jeden zátah těžko stravitelná. Tomu, aby vás v takovém případě série deseti superpomalých písní úplně neutahala, naštěstí brání Damienovi doprovodní muzikanti, mezi nimiž nechybí rozkošně ševelící Lisa Hannigan a hráči na klavír, cello nebo klarinet.

Reklamní přelepka z obalu desky vám bude prostřednictvím orgasticky nadšených úryvků z recenzí tvrdit, že jde o album roku a bezmála přelom v popmusic. Tak taková bomba to zase není, Damien nepřichází s ničím novým, ale dokáže vyvolat silné emoce, což je v muzice určitě cennější než samoúčelné experimenty. "O" je opravdu moc příjemná, podzimně laděná deska. Pakliže vám ale rozervaní mládenci s kytarou lezou na nervy, vůbec nechápu, jak jste se mohli dostat až sem, svůj radar byste měli okamžitě otočit o sto osmdesát stupňů jinam.