Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Naživo

Dívčí válka v Abatonu

18.03.2004 10:40, Ladislav Tajovský

První ročník "Mezinárodního víkendu žen" přinesl konfrontaci "ženských pohledů" na hudbu z různých koutů světa. Své si zde mohli najít příznivci různých hudebních žánrů a mezi návštěvníky akce spolupořádané stále aktivnějšími agenturami A.M.P. a Joe's Garage byl i náš redaktor.

Mezinárodní víkend žen byl akcí, která již dopředu slibovala mimořádné hudební zážitky. Dramaturgie festivalu byla více než zdařilá a přes drobnou nepřízeň osudu (jeden z taháků sobotního programu v podobě hranických November 2nd nedorazil) probíhalo - aspoň z pohledu návštěvníka - vše tak, jak bylo naplánováno. Nebývá zvykem, aby byl časový harmonogram jednotlivých vystoupení dodržován s takovou přesností a na obou pódiích skutečně vše začínalo téměř na minutu včas. I proto si jak umělci, tak zejména pořadatelé z A.M.P. a Joe's Garage, zaslouží poklonu za skvěle zvládnutou práci. Snad jen nabídka občerstvení mohla být pestřejší, ale nakonec - na koncert se člověk nechodí najíst, že.

Autor předem upozorňuje, že netrpí rozpolcením duševní, ani fyzické stránky osobnosti, čili logicky nemohl shlédnout vše, co program festivalu v obou sálech nabízel. Na druhou stranu musí doznat, že ani nevyvinul nijak extrémní úsilí, aby něco podobného zvládnul; přebíhání mezi pódii považuje za zvrhlost. Můžete to označit za neprofesionalitu, lenost či dostatek zdravého rozumu. Jak chcete. Další záležitostí, jež je třeba vyříditi ex ante, bylo moderování Ester Kočičkové. Jestliže ji mnozí považují za schopnou a originální moderátorku, talentovanou skladatelku a nadanou interpretku, pak názory autora těchto řádků se v lepším případě s výše uvedeným dramaticky rozcházejí. Sobotní večer začal na malém pódiu vystoupením dívčí kapely Psalteria, jejíž repertoár se skládá z gotických a renesančních písní. Má za sebou dvě alba a se svou křehkou středověkou hudbou sklidila překvapivý ohlas. Přesto by nebylo od věci pro příště zauvažovat o přesunutí podobných kapel do pozdějších nočních či ranních hodin. Ke zklidnění je jejich produkce ideální. Následující hodinu patřilo pódium v Praze usazené zpěvačce ukrajinského původu Kataryně Kolcové a její interpretaci židovských písní. V průběhu jejího vystoupení však

začínali na hlavní scéně slovenští Tornádo Lue, takto jedna z hlavních hvězd festivalu. Mnozí proto nelenili a přemístili své organismy do druhého patra v očekávání tradičně výtečného vystoupení. A nelitovali. Jana Tóthová & spol. předvedli průlet všemi svými alby včetně čerstvé novinky "Nebeskí jazdci". Výborně dopadly zejména údernější skladby, ať už to byly novinkové "Cesta domů" či titulní tradicionál, nebo léty prověřené písně jako např. "Mrtví kamararádi". Reinkarované Tornádo je ve skvělé formě a co koncert to zážitek. Doufejme, že jim to vydrží déle než v devadesátých letech.

Konec vystoupení slovenských novovlných excentriků se kryl se začátkem produkce stále se lepšících Sester Steinových. Právě jim - opět u Indies - vychází druhá deska (nazvaná "Můj tanec"), a tak jejich vystoupení bylo představením zbrusu nových písní z následovníka albového debutu "Lilie polní". Autor nebude skrývat, že dámy patří k jeho oblíbenkyním a jejich koncerty se snaží navštěvovat celkem pravidelně. Kdo ještě neměl tu čest, měl by si tuto mezeru ve vzdělání co nejdříve zaplnit. Jejich vyčítavé písně plné umírněného feminismu sklízejí zaslouženou pozornost a ve spojení s mnohdy hodně razantní hrou na kytary (zde to odnesla hned zpočátku jedna ze strun) rozhodně nejsou ubrečenými nedvědovskými dojáky. Po sesterském duu následovalo vystoupení moderující Ester Kočičkové a Lubomíra Nohavici, jež si autor z výše uvedených důvodů a v rámci snahy o uchování duševního zdraví raději odpustil.

Na velkém pódiu rozjížděla v ten samý čas svou produkci hodně osobitá představitelka neurčitého fenoménu tzv. world music Erzi Kiss z Maďarska. Její vystoupení překypovalo expresivitou a mnohdy to byl vskutku atak na všechny signální soustavy. Originálně prezentované písně z různých oblastí strhly houstnoucí publikum a kapela sklidila nikoli neoprávněně nadšené ovace. Následovat měl slibovaný vrchol prvního dne v podobě unikátního reunionu legendární (ryze mužské) kapely Ženy. Tento soubor patří k těm, jež mohou zaujmout vskutku spoustou věcí, rozhodně ne však hudební produkcí. Vystoupení ocenili zejména pamětníci a těsně postpubertální děvčata intuitivně cítící, že teď by se tedy měla rozhodně bavit. Koho baví okázalé neumětelství a tzv. zvláštní poetika, přišel si na své. Někteří si za svým raději odešli. Půlnoc na hlavním pódiu patřila dvěma dámám z japonského Kumamota, které si pořídily kytaru, basu a nějakou tu mašinku, začaly si říkat Yumi Yumi

a vyrazily za slávou. Jejich hodně hlasité pojetí punk-metalu těžko nechalo někoho klidným. Autor patří k těm, kteří a priori odmítají hudbu, jejíž součástí je automatický bubeník. Tudíž jeho postoj k výše uvedené formaci byl již z počátku zatížen jistou nedůvěrou. Navíc vzhledem ke značně pokročilé době shledal cca po čtvrt hodině kompozice divokých Asiatek natolik nebezpečnými pro svůj sluchový aparát, že neviděl jiné východisko než opustit předčasně klub Abaton a urychleně vyhledat prostor, v němž by v horizontální poloze bez újmy přežil zbytek nedělního rána a připravil se tak na vyvrcholení víkendové akce. Bohužel tak minul vystoupení Katky Šarközi a jejího Magorie Bandu a Zuzany Dumkové s kapelou. Oběma dámám se tímto omlouvá a slibuje, že mu bude potěšením navštívit jejich nejbližší koncert, pokud se bude konat v lidštější hodinu.

Nedělní část programu zahájil dvojzápřah kapel patřících k předním tuzemským představitelům romské hudby. Jak ukázaly obě po sobě jdoucí vystoupení, jak v zásadě písničkářská poloha Triny, tak i funkově našláplé písně Gulo Čar mají své početné publikum, které přijímá jejich průrazné a nekomplikované písně s nehraným nadšením. Podobná hudba je momentálně v kursu a není důvod, proč uvedeného faktu nevyužít. Kdo však před sluncem prozářenými rytmy dává přednost melodiím přicházejícím ze severských tunder a polárních lesů, vyrazil raději s předstihem před hlavní pódium, aby vybojoval co nejlepší místo pro shlédnutí zlatého hřebu "Mezinárodního víkendu žen". Tím měli být finští Värttinä představující špičkový soubor, jehož kořeny tkví v severské lidové hudbě. Jestliže je předcházela vynikající pověst, pak v žádném případě nepřeháněla. Värttinä na svém v pořadí třetím pražském koncertu předvedli výkon, který letos těžko bude hledat srovnání. Autor vzhledem ke svému věku již pár koncertů v roli diváka absolvoval, ale tento patří bez přehánění k tomu naprosto nejlepšímu, co zatím shlédl. Värttinä poprvé navštívili Prahu v sestavě, která se podílela na loňské albové novince "Iki". Pódiu pochopitelně dominovaly dámy (Mari Kaasinen, Susan Aho, Johanna Virtanen) a úvodem je třeba zmínit, že jejich energický projev okamžitě strhnul ve švech praskající sál k zřídka slýchaným ovacím. Mužská část publika navíc jistě ocenila exteriéry zmíněných dam, z nichž ne méně než dvě by snesly i velmi přísná estetická kritéria (nenechte se zmást jejich fotkami v bookletu výše uvedeného alba).

Dívčí trio zezadu jistila šestice instrumentalistů využívajících tradiční i současné akustické nástroje a na první poslech bylo znát, že si s nimi pánové rozumějí více než dobře (však také basista Hannu Rantanen patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti Finsko má). Nikoliv překvapivě se playlist skládal jednak z největších hitů kapely (za všechny "Äijö", "Käpee", "Vihma", "Pihi Neito"), jednak z písní z posledního CD. Z těch vynikly zejména působivá "Maahinen Neito", osudově znějící "Sepän Poika" či neuvěřitelně nadupaný odvaz "Nahkaruoska". Většina skladeb byla provázena výraznou pódiovou prezentací ve stylu starých kramářských písní. Co dámy předváděly se svými hlasy, mnohdy bralo dech a publikum jim po pár písních doslova zobalo z ruky. Když se v přídavkové (přidávalo se celkem třikrát) "Seelinikoi" přidalo bez jakéhokoliv přemlouvání v refrénu i publikum, byl to zážitek z těch, na než se těžko zapomíná. A zároveň skutečné a důstojné završení velmi příjemné víkendové akce nazvané "Mezinárodní víkend žen".

Přestože je teprve začátek letošní koncertní sezóny, vystoupení Värttinä bude určitě patřit k jednomu z jejich absolutních vrcholů (a to mají dámy (a pánové) ještě jeden pokus v podobě headlinera na českobrodském Rock For People). David Bowie bude mít v červnu co dělat, aby se jim vyrovnal.

Mezinárodní víkend žen, Abaton, Praha, 13.3 a 14.3. 2004

Související články

Karolína Kamberská - Říkadla a křikadla (Recenze CD)
Dalších deset desek, které se nemusíte bát pustit svým dětem (Publicistika)
Videotermix: Karolína Kamberská (Videotermix)
Triny - Néve (Recenze CD)
Karolína Kamberská - Ve tvým stínu (Video Jukebox)
Nové desky pro 48. týden (Nové desky)
Karolína Kamberská - Hořkosladce (Recenze CD)
Sestry Steinovy - Měsíček svítí (Recenze CD)
Nové desky pro 42. týden (Nové desky)
Värttinä oslaví výročí na výjimečném turné (Novinky)

Názory

Album týdne 22/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »