Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Naživo

Další z ramen Dunaje a nikoli slepé

24.01.2004 17:21, Ladislav Tajovský

Třetím dílem stále populárnějších "Sametových úterků" byl v letošním roce koncert Vladimíra Václavka a jeho hostů spojený se křtem zbrusu nového alba "Písně nepísně". Jak večer proběhl, si můžete přečíst v reportáži našeho redaktora.

Vladimír Václavek, originální skladatel, kytarista, baskytarista a zpěvák, je bezesporu jedním z nejosobitějších zjevů (nejen) české alternativní scény. Byl základním kamenem legendárního Dunaje, kapely, jejíž význam ještě stále čeká na své plné uznání. Spolupodílí (či spolupodílel) se na tvorbě takových uskupení, jako byl projekt Pustit musíš, kapely Josef Boys, E, Rale, Klar, Domácí lékař, Čikori, V.R.(R.)M., skládá divadelní hudbu, produkuje a hostuje na albech nejrůznějších umělců. Ať už (bas)kytara v jeho rukou valivě duní (Dunaj), či křehce vypráví (jeho projekty z poslední doby), je vždy snadno rozpoznatelná a zařaditelná.

Indies právě v těchto dnech vydávají Václavkovo v pořadí druhé sólové album. To první vyšlo u téhož vydavatelství před deseti lety a jak už jeho název napovídá ("Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj"), výrazně vybočovalo z běžné produkce. Včetně té Václavkovy dosavadní, více či méně spjaté s rodným Dunajem. Václavek si na svou novou desku "Písně nepísně" přizval několik hostů, z nichž - až na jednu výjimku - všichni byli ve Švandově divadle tento večer přítomni a společně tak představili světu svůj společný výtvor. Album pokřtil "ideově spřízněný" Karel Diepold.

Ale to jsme trochu předběhli. Koncert zahájilo sdružení rýmařovských hudebníků říkajících si Siberija a autor těchto řádků musí konstatovat, že si - ač Václavek patří k jeho velkým oblíbencům - není zcela jist, zda předskokani nebyli tento večer lepší "hvězd" večera. Siberija, tvořená dvěma akustickými kytarami, bicími, tahací harmonikou a saxofonem předvedla během přidělených třiceti minut skvělý výkon, postavený na netradičním nástrojovém obsazení a v našich zeměpisných šířkách zřídka slýchané skladatelské originalitě. Na skloubení klarinetu a harmoniky má u nás patent"Nahoru po schodišti dolů band, s nimiž je však hudba Siberije těžko srovnatelná. Hledáme-li k čemu jejich výhradně instrumentální tvorbu přirovnat, pak nás mohou napadnout snad jenom Majerovy brzdové tabulky či ze zahraničí kapely jako American Music Club z jejich akustičtějších alb. Jako jedna z mála nových kapel (hrají čtvrtým rokem) podobného nástrojového obsazení nesměřují svou hudbu na balkán; z jazzem silně ovlivněných skladeb je - a chtělo by se říci díky Bohu - cítit spíše severozápadní orientace. Ale vše jen v náznacích, zaobalené do hávu mnohoslibné originality, asi nejvýrazněji dotvářené klarinetem Martiny Mácové. Pokud kapela vydrží pohromadě, máme se v budoucnu nač těšit.

Po krátké přestavbě pódia nastoupil po desáté hodině Vladimír Václavek s již zmíněnou sestavou, která se podílela na jeho poslední desce. Tu tvoří samí skvělí muzikanti - vedle M. Himerové to jsou J. Honzák, P. Binder, M. Dvořáček a M. Bárta (chyběl pouze B. Cicka). Instrumentální mistrovství všech zúčastněných není třeba komentovat, jeden vedle druhého patří k tomu nejlepšímu, co naše hudební luhy a háje nabízejí. Václavek zahájil skladbou "Přišel jsem" z výše zmíněné sólové prvotiny a pak už následovaly (s výjimkou závěrečné "vrmovské" "Ještě jsem se nenarodil") výhradně skladby z představovaného alba. Ty se nesou přesně v linii tvorby, jíž Václavek nastoupil před deseti lety svým debutem či albem "Domácí lékař". Křehké písně do značné míry tvoří protipól Václavkovy "hlučné" minulosti (či současnosti s Klar) a bez větších problémů si je můžeme představit na festivalech netuctového folku. Skladbám dodávají netradiční rozměr výjimečné texty (snad s výjimkou závěrečné skladby, jíž autor právě díky textu stále nemůže přijít na chuť), pro něž Václavek sáhnul vedle "vlastních zdrojů" ke svým oblíbeným autorům A. Přidalovi, B. Reynkovi a F. G. Lorcovi.

Po celý večer zněla kapela dokonale sehraně a až na pár okamžiků bylo vše podřízeno výslednému vyznění jednoduchých melodií. Na závěr došlo i na Binderovu kytarovou bouři, která na chvíli dala zapomenout na zbytek jinak výjimečně "tichého" koncertu. A dramaturgie Švandova divadla si na své konto připsala další plusový bod. Jen tak dále.

P.S.: Přes všechnu chválu však nelze nedodat, že Dunaj je Dunaj. Resp. byl. Bohužel.

Vladimír Václavek, Švandovo divadlo, Praha, 20.1.2004

Související články

Václavek, Zimmermann, Dvořáček, Macht - Edel (Recenze CD)
Nové desky pro 20. týden (Nové desky)
Nové desky pro 40. týden (Nové desky)
Vladimír Václavek - Ingwe (Recenze CD)
Nové desky pro 50. - 52. týden (Nové desky)
Vladimír Václavek - Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj (Recenze CD)
Vladimír Václavek - Písně nepísně (Recenze CD)
Vladimír Václavek - Důležitý je neztratit sám sebe (Rozhovory)
Dunaj - Rosol (reedice) (Recenze CD)

Názory

Album týdne 22/2012

Sigur Rós
Valtari

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »