Pětice ze Sacramenta jménem Deftones se ve světě alternativního metalu chlubí výtečnou pověstí. Ač existují od roku 1988, vydali dosud pouze čtyři desky, a to včetně aktuálního eponymního alba. Debutové "Adrenaline" vyšlo 1995 a rázem na sebe strhlo pozornost většiny příznivců bujícího progres-metalu, Deftones se tak zařadili po bok nastupujících králů hard'n'heavy scény - Korn a Limp Bizkit. Na rozdíl od druhých jmenovaných se ovšem kvintet s charismatickým Chino Morenem za mikrofonem mohl pochlubit vskutku kvalitní, originální hudbou a nikoli pouze nabubřelými mediálními gesty. Možná proto se žádné z jejich dalších děl ("Around The Fur" a "White Pony") neprodávalo po desítkách milionů, obchodní čísla zůstala skromnější, přesto se ale kolem Deftones zakrátko vytvořila jakási aureola výjimečnosti. Důvod je nasnadě - muzika souboru byla a je na hony vzdálena běžné konzumní produkci. Pokud vůbec existuje něco jako nu-metal a Deftones by do něj patřili, novinka by byla pravděpodobně nejlepší žánrovou deskou tohoto roku.

Se škatulkováním je ale vždycky potíž. Deftones totiž nemůžeme postavit na roveň Linkin Park, Slipknot nebo Korn. Zdaleka nejsou tak přístupní a melodičtí jako "linkini", záměrně postrádají agresivní zběsilost maskovaných Iowanů, není jim vlastní ani valivá disharmonie Korn. Stojí, stejně jako všechny autentické projekty, stranou s vlastní, těžko uchopitelnou tváří. To potvrzuje i nová deska. Nejvýstižněji bychom ji mohli označit za emo-metal, což je ostatně termín, se kterým se v souvislosti s Deftones operuje nejčastěji. Nálada hraje v této muzice nezvykle velkou roli. Na jejím tvárném opracovávání se největší měrou podílí zpěvák (a kytarista) Chino Moreno, který neváhá střídat propastně odlišné vokální polohy přímo v rámci jednoho verše; chvíli předpisově pěje, následně vysíleně skuhrá, pak potichoučku šeptá a vše zakončí zvířecím vytím. To samo o sobě lze vystopovat v jisté modifikaci třeba i u Korn, rozhodující je v tomto případě barva hlasu, jež je u Morena ještě "infantilnější", tedy mocněji neuchopitelná.

Melodičnost je věc, se kterou nemají Deftones vyjasněné vztahy. Na jedné straně jejich písně splývají jako nesourodý šumivý tok horských bystřin, na druhé po hlubším poslechu rozpoznáme soustředěné, i když zastřené melodie. Tak je tomu s "Hexagram" nebo singlovou "Minerva". Výrazná linka je většinou doprovázena změnou tempa, naprostým vyšinutím skladby. Deftones prokládají totiž svou hudbou několika rovinami, nabízí se tak jistá podobnost s Tool. Rozhodně můžeme zapomenout na hodinový přísun jednosměrného nářezu a ač to zní zvláštně, album se hodí spíše k sedavému poslouchání a jen občas vybídne fanouška k bujarému poskoku (např. "Good Morning Beautiful" či "Needles And Pins"). To pouze dokazuje, že kapela netočila desku pro efekt, ale v první řadě pro sebe.

Zapomeňme na Linkin Park, Crazy Town, HIM. Skutečná, vpravdě poctivá muzika jsou teprve Deftones a jejich nová deska. Určitě nebude tak úspěšná jako "Meteora" a možná ji stihne truchlivý osud jiného výtečného disku - "Untouchables" od Korn, ale bez jakékoli diskuse přichystali Deftones propracovaný, svébytný, relativně originální dort, který by měl zachutnat všem přívržencům nemainstreamové tvorby (písně "Lucky You" a "Anniversary Of An Uninteresting Event" by navíc zapadaly spíše na desky Coldplay, resp. Massive Attack). V Americe po vydání album debutovalo na druhém místě prodejního žebříčku, lze sice očekávat, že opět klesne, i tak ovšem musím pokroutit hlavou a zeptat se - tak co, čeští rockeři, dostanou se Deftones alespoň mezi prvních čtyřicet?