Upřímně a bez mučení přiznávám, že skupinu Satyricon neznám. Respektive jsem neznal, než se mi do ruky dostala její aktuální deska "Volcano". Když jsem se snažil zjistit něco o historii souboru (dua) na oficiálních stránkách (zde), nepochodil jsem. Zato jsem se dověděl, že za toto album posbírala dvojice Satyr a Frost množství ocenění jak doma v Norsku, tak v jiných skandinávských zemích. Vlastně se není čemu divit, neboť severské státy jsou známy svou náklonností k metalové hudbě, zvláště když je kvalitní jako v případě "Volcano".

Novinka je již několikátou deskou skupiny (devátou či desátou), což lze poznat z úvodních minut. Snadno se dovtípíme, že Satyricon není banda amatérů, kteří pořádně nevědí, jak zacházet s kytarou. Naopak máme co do činění s lidmi, kteří moc dobře vědí, oč jim kráčí. Základem jejich hudby je death metal, ovšem značně metamorfovaný. Kapela nemá v žádném případě přízemní ambice, takže jejím bazálním cílem je překračovat hranice. Z vyhraněných deathmetalových hájů podniká nebezpečné výjezdy ke vzdálené elektronické muzice (nikoli pouze taneční), art rocku, doom metalu, HC atd.

"Volcano" má jednoznačně zaujmout jak tradičního příznivce, tak člověka, kterým těmto nekompromisním odnožím zcela neholduje. Jednoznačně to má ovšem být fanoušek náročný, neboť hodně zvesela bychom mohli říct, že Satyricon jsou jakýmisi Pink Floyd death metalu. Album má totiž osm stop, které v průměru trvají sedm minut! Na dně si vrní parní kopáky, rychlá rytmika, spíše pištivě zastřené, než-li agresivní kytary a neodmyslitelný uřvaný vokál. To vše je ale prošpikováno prudkými změnami tempa, kymácivou gradací, mnoha sóly či výrazným ženským background zpěvem. Nechybějí tu a tam solidní melodie, ačkoli ty v tomto případě nehrají prim. Tím jsou právě rozsáhlá hudební oratoria s množstvím zvuků a paletou aranží.

Už při pohledu do útrob bookletu pochopíme, že Satyricon není dvojící hodných strýčků, kteří pijí na zápraží pivo a před spaním vyprávějí pohádky. Důsledně černí, neosobní, zamračení, zlí; takoví jsou Satyr a Frost. Jejich nepřívětivou image dotvářejí pochopitelně depresivní, temné texty, nezřídka kdy pojednávající o bolesti a smrti, což k metalu patří náleží takřka bytostně. Ne vždy mu je vlastní svébytné pojetí, skutečný umělecký potenciál, odvaha a nápady. Satyricon především tímto, tendencí opouštět kostnatá paradigmata a zároveň se jim nezpronevěřovat, překračují konkurenci. "Volcano" lze doporučit těm posluchačům, kteří rádi věnují moře pozornosti a času jedné desce. Pokud jimi nejste, ani se o Satyricon nepokoušejte, protože byste zůstali naštvaní za dveřmi.