Před pár týdny jsi oznámil, že příští rok v září vystoupíš v O2 areně. Na Instagramu jsi k tomu napsal, že za devět let ti fanoušci na koncertech dodali sílu a sebevědomí něco takového vůbec zkusit. Jak člověk pozná, že je správný čas?

Nepozná. V každém případě je to velký risk. Můžeš devět let od lidí dostávat obrovský hype, ale když přijde den D a spustíš předprodeje na koncert v O2 areně, stejně nemáš žádnou garanci toho, že o něj bude zájem. Navíc se lístky pohybují v jiných cenových relacích, než tomu bylo u menších akcí. Finančně to ukočírovat nebude vůbec snadné. A to Forum Karlín nebo Žluté lázně také nebyly žádné malé koncerty. Přesto jsou s O2 arenou nesrovnatelné - jak velikostí, tak finanční náročností. Předprodeje ale jdou zatím skvěle, mám ze zájmu fanoušků velkou radost.

Máš za sebou devět let kontinuální práce, během kterých jsi byl pořád vidět. Říká se, že daleko těžší než získat přízeň fanoušků je udržet si ji. Souhlasíš s tím?

Řekl bych, že těžké to je, pokud se člověk snaží něco udržet. Pak se dostane do situace, kdy dělá všechno pro efekt, ztrácí svoje nadšení a diví se, proč tam ta čísla ještě nejsou. Já dělám hudbu, protože mě to baví. Je to můj způsob vyjadřování. Nevnímám ji jako práci, ale jako součást svého života. Když k tomu takto přistupuješ, věřím, že lidi to poznají. Složitější je to snad jen z hlediska koncertů. Někdy je jich hodně a já nerad dělám věci napůl, takže tam pokaždé nechám duši. Když jedeš šňůru a vystupuješ každý týden dva tři měsíce v kuse, je to psychicky náročné, obzvlášť před vystoupením. Při něm ale ze člověka všechno spadne.

Znamená to, že klíčem je zůstat přirozený a svůj?

Přesně tak. A když člověk cítí, že je toho moc, není od věci na chvíli vypnout a nechat sebe i fanoušky vydechnout. Hlava si také potřebuje odpočinout. Proto jsem se začal věnovat bojovým sportům. Přišlo to v dobu, kdy se toho kolem mě dělo strašně moc, dokonce jsem tehdy ani neměl rád svoje jméno. Objevovalo se všude, ať už v souvislosti s hudbou, nebo třeba i přes reklamy. Když jsem ho někde viděl napsané, říkal jsem si, že už ho ani nechci číst. Došlo mi, že musím zpomalit. Toužil jsem po něčem, kde moje jméno vůbec nefiguruje, kde najdu klid. A to byly bojové sporty.

V brazilském jiu jitsu ses dokonce letos v létě stal mistrem Asie. Pro spoustu lidí je fascinující, že dokážeš skloubit hudbu na profesionální úrovni s vrcholovým sportem. Jak je to náročné?

Sport nevyžaduje velké soustřední, pro mě je to naopak terapie. Koncerty mám většinou o víkendu, takže přes týden mám čas. Trénuji odpoledne nebo večer a hudbu skládám v noci. Krásně to na sebe navazuje. Navíc si myslím, že člověk nemá mít jen jednu činnost, ke které se upne. To je podle mě cesta k rutině, zániku kreativity. Někdo se diví, že dělám víc věcí najednou. A já se zase divím, že někomu stačí dělat jednu. Vždycky je třeba si správně nastavit priority pro danou chvíli. Když se blížilo mistrovství Asie, trénoval jsem každý den a na hudbu nezbýval čas. Těsně před O2 arenou nebo v době dodělávání desky se jí budu naopak věnovat na sto procent. Když jednu činnost na nějakou dobu upřednostníš, o to víc se pak těšíš na tu druhou.

Uvědomil sis svůj osobní vývoj v momentě, kdy jsi na jaře zasedl v porotě SuperStar? Před devíti lety jsi totiž v té samé show byl jako soutěžící.

Podíval jsem se na některá svoje videa z té doby a napadlo mě, že jsem byl tehdy úplně jiný člověk. Uvědomil jsem si, že tato etapa je už dávno za mnou. A vzhledem k tomu, že jsem tím sám prošel, měl jsem jako porotce na paměti, jak moc může soutěžící ovlivňovat nervozita a stres. Chtěl jsem jim dát šanci to přemoci a předvést, co v nich opravdu je. Snažil jsem se vidět za hranici toho, jakým způsobem se prezentovali.

Co nejcennějšího ti tvé angažmá v porotě dalo?

Vědomí, že spousta věcí se dá měnit k lepšímu. Hodně jsem tam bojoval za to, aby ostatní porotci zbytečně nesundavali ty, kteří si mysleli, že jsou dobří, ale realita byla jiná. Některé verdikty kolegů mi přišly zbytečně tvrdé. Byly dokonce momenty, kdy jsem měl pocit, že ani nevědí, o čem mluví. Často jsem viděl věci jinak než oni, šlo mi spíš o emoce, o to, jaký dojem vystoupení zanechá.

S Pal'em Haberou byly vaše diskuze občas vášnivé...

Ano, to je pravda. Zajímavé je, že Pal'o Habera mě zažil už jako soutěžícího, i v mém ročníku 2009 byl v porotě. A i díky tomu jsem mu mohl oponovat, protože jsem věděl, že na spoustě jeho výtek mohou soutěžící pracovat, že je nijak nedefinují. Jako k umělci i člověku k němu mám ale velký respekt. Dnes jsme kamarádi. Každý jsme sice měli svůj vlastní názor, ale vždycky jsme si vše vyříkali a šlo se dál.

Jak přesně ti tvá zkušenost ve vztahu k soutěžícím pomohla? Dokázal ses do nich lépe vcítit?

Určitě ano. Párkrát jsem vytušil, jak se ten člověk cítí a co potřebuje slyšet. Snažil jsem se je vždy podpořit, aby nepropadali zbytečné skepsi. Dával jsem si pozor hlavně na to, abych neřekl něco, čeho pak budu litovat. Nejspíš proto jsem si některé věci nedovolil říct, přestože dnes si zpětně uvědomuji, že ode mě zaznít měly. Bylo to proto, že jsem byl v takové pozici poprvé, teprve jsem si zvykal na roli porotce. Vím, že dnes bych některé věci dělal líp než tehdy.

Zajímáš se o to, jak se dnes finalistům daří, co tvoří?

S některými jsem stále v kontaktu. Zároveň ale trochu vyčkávám, co vymyslí, baví mě sledovat, s čím přijdou. A když mě to zaujme, rád budu jejich tvorbu sdílet a šířit dál. Rozhodně jim nechci nějak radit, co by měli dělat, je důležité, aby každý z nich sám našel svůj vlastní styl, ve kterém se bude cítit dobře.

Letos ses představil i na některých velkých festivalech, například na Majálesech nebo Benátské. Dřív ses na těchto akcích moc neobjevoval. Myslíš, že se české festivaly konečně otevírají větší žánrové pestrosti?

Festivaly vždy odrážely poptávku publika. A poptávka po jiných žánrech vzrostla do takové míry, že ji pořadatelé nemohou přehlížet. To je skvělé jak pro festivaly, tak pro umělce. Ti tak získávají příležitosti vystupovat i jinde než v klubech, mohou okusit atmosféru open air koncertů, ale vidět třeba i rozdílné pojetí stage. Každý festival jsem si užil na sto procent. Díky tomu, že je moje hudba různorodá a že už nějakou dobu jezdím se živou kapelou, to vždy funguje skvěle. Obklopit se tak výtečnými hudebníky byl opravdu dobrý krok.

Objevíš se na festivalech i příští rok, nebo raději před O2 arenou nebudeš tolik vystupovat, aby se fanoušci o to víc těšili?

Kdepak, naopak chci na takových akcích testovat, jak lidé na jednotlivé songy reagují. Chci, abychom byli na O2 arenu perfektně připraveni. Teď například vyjíždím na pár klubových koncertů, kde zařadím i dvě nové skladby. Dva songy chci předvést v úplně jiném pojetí. Je dobré říci, že do koncertu vydám ještě spoustu nové hudby. Do konce roku zveřejním tři songy. Příští rok chci vydal novou desku, k tomu EP a také několik samostatných singlů. Tyto skladby plánuji postupně do repertoáru zařazovat. A pak se teprve rozhodnu, které v hale zazní.

Takže i tyto klubové koncerty jsou vlastně takovým malým testem na O2 arenu...

Teď už je každý koncert do jisté míry testem. Ale klubové koncerty jsou spíš odměnou pro mé fanoušky. Příští rok do klubů určitě nepojedu, takže jsem si s nimi chtěl tu jedinečnou atmosféru ještě užít. Zpívat pro lidi je totiž opravdu nejlepší v klubech. Stát na velké stagei a vidět pod sebou davy fanoušků je sice nádherný pocit, ale daleko víc pro mě znamená ta intimita, vzájemná blízkost s fanoušky a z ní plynoucí výměna energie. Velké koncerty mají také své výhody. Můžeš tam lidem dát nějaký mimořádný zážitek, něco epického. Doufám, že se nám to v O2 areně povede.

Můžeš už nyní prozradit něco z toho, jak bude koncert vypadat?

Nerad bych toho příliš prozrazoval, sám nemám rád trailery. Když jdu do kina, nechci vědět, co mám očekávat. Viděl jsi například film "Dunkerk"?

Neviděl.

Pak ti ho mohu jedině doporučit. Ale než se na něj podíváš, nezjišťuj si předem, o co v něm jde. Do kina jsem vyrazil na základě plakátu, který jsem viděl na ulici. Působil postapokalypticky a stálo na něm, že film režíroval Christopher Nolan, který stojí například za sérií "Batmana". Víc jsem vědět nepotřeboval. A nakonec to byl jeden z nejlepších filmů daného žánru, jaký jsem kdy viděl. A nebudu říkat, o jaký žánr jde. Stejným způsobem bych rád přistoupil ke koncertu. Nechci lidem naznačovat, jak bude vypadat, říkat jim nějaké téma. Jenom můžu slíbit, že to bude super. A třeba také dostanou něco jiného, než budou čekat.

Na svůj Instagram jsi dal 6. října fotku z volební místnosti, ke které jsi napsal: "Vsadil jsem na tradiční africké vzory a s několika spoluobčany to hnulo." Setkáváš se i po těch letech pořád s rasistickými narážkami na svoji adresu?

Setkávám se s tím teď nejvíc. Ani ne tak na svých sociálních sítích, ale obecně v internetových diskuzích, kde se moje jméno objeví. Děje se to bez ohledu na to, že jsem se v Česku narodil a žiju tu celý život. A je to tu v tomto směru pořád horší. Stupňovat se to začalo po prezidentských volbách v roce 2013 a došlo to až do současného stavu. Řada lidí si neuvědomuje, že každý by měl být souzen podle svých činů a ne podle barvy pleti.

Zmiňuješ to i ve své tvorbě, z těch novějších například ve skladbách "Nejlepší" nebo "Smitko".

Dělám to pro lidi, kteří tu žijí a čelí stejným předsudkům. Co se mě týče, sice o sobě čtu rasistické komentáře, ale v reálu si málokdo dovolí mi něco takového říct do očí. Jsou ale tací, co pro svou barvu pleti zažívají opravdové peklo - jsou šikanováni ve školách, v práci a tak dále. Znám děti, jejichž předci tu už žijí několik generací, ale dnes jim spolužáci ve škole říkají "čmoude" nebo "uprchlíku". Jenom proto, že to slýchají všude kolem sebe, vždyť takto se dnes vyhrávají volby. A je třeba na to upozornit, angažovat se. Ne pro sebe, ale právě pro takové lidi. Umělec je i od toho, aby reflektoval dění ve společnosti svým vlastním pohledem. A když něco není v pořádku, je třeba o tom nahlas mluvit.

Ne každý ví, že se věnuješ i malování: loni sis vytvořil cover EP "Poslední" a aktuálně maluješ ve svém klipu "NAHA". Uvažuješ o výstavě svých děl?

Jednou ji asi udělám. Už se mě na to pár lidí zeptalo. Nemám ve výtvarnictví žádné vzdělání, nepovažuji se za malíře. Ale baví mě to, je to další forma odreagování. Když večer nechci sledovat seriály, vezmu do ruky štětec. Rád pracuji s barvami a se svou vlastní fantazií. Chtěl bych se naučil kreslit komiksy.

Klip získal jen za prvních pár dní přes milion zhlédnutí na YouTube. Překvapí tě ještě po tolika úspěšných videích tak vysoký zájem fanoušků?

Jasně že ano. Úspěch se nedá naplánovat. Protože pokud v hudbě nebude emoce, kterou lidé přijmou za svoji, fungovat to nebude. Co se týče songu "NAHA", jde o křehkou kytarovku, ve které si zpívám tak trochu sám pro sebe. Proto mě udivuje, že zasáhla tak široké publikum. Rozhodně to pro mě není samozřejmost.