Ona generační obměna nebyla úplně špatně zvolenou cestou. Zůstala zachována tajuplná aura, která se okolo Mylene Farmer ani po letech nestihla rozplynout, zůstal i charakteristický nádech melancholie. Zradou se nakonec ukázala nezkušenost některých aktérů. Nejvíce je to vidět na práci DJe a producenta Federa, který na "Désobéissance" odvedl většinu práce. Začalo to s podivnou "Rolling Stone", ještě hůře na albu vyznívá skoro zbytečná "Get Up Girl". Povedenějšími záchvěvy jsou avantgardně rozechvělá "Histoire de fesses" a chmurami zahalená "Au lecteur" (zhudebněná báseň Charlese Baudelaira). LP kromě povedeného duetu "N'oublie pas" ještě přispěla poutavou náladovku s nádechem reggae "Des larmes".

Záchranným kruhem (obrazně) se stal Léon Deutschmann, teprve jednadvacetiletý talent, který pro desku složil tři skladby. První z nich je titulní track "Désobéissance", který zahalil do současného popového balení s decentní osmdasátkovou funky linkou. Následuje křehká "Parler d'avenir", která se protíná s kytarovými motivy odkazujícími kamsi k albu "Anamorphosée". A pak je tu (povinný) závěrečný doják "Retenir l'eau" (s minimalistickým smyčcovým aranžmá). Autorkou textů je sama Mylene a mastering provedl spolupracovník Depeche Mode Mike Marsh. Mylene Farmer se vydala do drobet neznámého teritoria a její risk s nepříliš zkušenými autory vyšel tak na půl. Sama hlavní aktérka z těchto spoluprací umí vytěžit mnohem více, tentokráte jí ale sráží vaz nevyrovnanost celku. "Désobéissance" může způsobovat rozpaky, možná i nedorozumění, přesto je to stále nadprůměrná nahrávka, která si své posluchače rozhodně najde.