Marta Jandová - Člověk je v mateřštině prostě nejlepší

12.10.2018 09:30 - Milan Menčík | foto: facebook interpreta

Dlouho se na její sólový debut čekalo a ten správný čas přichází nyní. Marta Jandová na albu rozehrává všechny "Barvy" svého umu ať už po skladatelské nebo interpretační stránce. Jako osoba velmi milá, otevřená a povídavá měla ke svému počinu (a nejen k němu) rozhodně co říct.
Někde jste řekla, že jste původně ani nechtěla být zpěvačkou. Kdy nastal ten zlom ve vašem smýšlení?

Když jsem se seznámila se svým bývalým mužem, kytaristou Thorstenem. Ten mě slyšel zpívat a pak mě úspěšně přemluvil, abych se postavila za mikrofon v jeho skupině, která se pak stala tou naší.

Neměla jste chuť na úkrok vlastní stranou už v době největší slávy Die Happy? Nechtěla jste třeba vydat sólovku v angličtině?

Já jsem spíš týmový hráč, takže jsem o tom začínala přemýšlet až hodně pozdě. A to spíš jenom proto, abych mi do psaní písniček nikdo nemluvil (úsměv). První myšlenka byla natočit sólovou desku v angličtině, nyní ale, když už žiju v Česku devět let, byla čeština jasná volba.

Proč jste si jako producenta vybrala Lukáše Pavlíka? Přesvědčil vás výsledek jeho produkce například pro Gábinu Gunčíkovou?

Vlastně jsem ani nevěděla, že produkuje. Znala jsem ho jenom jako skvělého bubeníka. Na jeho producentskou práci mě upozornil až můj český kytarista Ondra Pátek. Tak jsme si zavolali a domluvili se. Volba to byla skvělá. Lukáš byl šílené zapálenej do celé práce kolem mé desky a to mi dělalo radost.

Byl pro vás velký rozdíl psát texty v rodném jazyce místo anglického?

Musím se přiznat, že se mi v češtině píše nakonec líp. Člověk je v mateřštině prostě nejlepší.

Prvním singlem "Školíš mě" jste navázala na dřívější spolupráci s Markem Ztraceným, se kterým jste natočila už dva duety a odjela i společné koncerty. V čem tkví kouzlo toho, že si hudebně tak rozumíte?

Jsme stejně mladí (smích). Když jsem se vrátila z Německa, zrovna všude v rádiu znělo "Ztrácíš". Tak jsem se asi o rok později zajímala o společný duet (úsměv). Od té doby si rozumíme, máme na jevišti podobný cit.

S jakou představou jste vlastně začala tvořit písničky a sbírat materiál na sólový debut?

Vlastně s vůbec žádnou (smích). Prostě jsem začala psát a přijala jsem to, co ze mě vyšlo. Co se mi líbilo, šlo dál. Co ne, vyhodila jsem. Začala jsem psát tím způsobem, že jsem začala zhudebňovat své texty. Pak to nějak plynulo.

Marta Jandová

Dcera slavného otce Petra Jandy z Olympicu původně vůbec nechtěla zpívat, ale láska dělá divy. Když ji nepřijali na vysokou školu, odjela se svým tehdejším přítelem Thorstenem do Německa, kde se učila jazyk a na jeho naléhání se postavila za mikrofon kapely, která později začala být velmi slavná v německém a, dá se říct, i v evropském měřítku. Ke spolupráci Jandovou pozvaly skupiny Apocalyptica nebo Dog Eat Dog. Zpěvačka se v roce 2009 natrvalo vrátila do Česka, pouta s Německem ale zcela nezpřetrhala. Letos slaví s Die Happy 25 let koncertním turné, zasedá do porot různých talentových soutěží, hraje v muzikálech a má také zkušenosti s televizními seriály.

Neměla jste chuť udělat desku stylově třeba úplně odlišnou od toho, na co jsou lidé od vás zvyklí?

Ale jo, a mám to pořád. Ale ta první sólová prostě asi musela být taková, jaká je teď.

Marta Jandová - Barvy
© facebook interpreta
Z nahrávky na mě dýchá pocit, že jste se v životě pevně ukotvila a jste spokojená. Je to správná dedukce?

Výborná dedukce. Já tomu teda spíš říkám tak, že jsem zakořenila. Jako strom, který dlouho lítal kolem. Můj muž mi ty kořeny konečně zahrabal do hlíny (smích). To mám radost, že to je z toho cítit.

Ve skladbě "Strach" vyznáváte svou náklonnost k tvorbě zpěváka Chrise Cornella. Čím vás tak nadchnul?

Nejdřív hlasem. Pak i tou touhou, která z jeho hlasu zněla. I když dělal později i sólové desky - byla z nich cítit jakási bolest. To vše mě přitahovalo. Když zemřel, otřáslo to se mnou. Byl to léta letoucí můj idol. Často přemýšlím o tom, co se mu honilo hlavou, co musel prožívat, než odešel. Proto ten strach.

Poprvé jste skládala hudbu na texty, předtím to bylo vždy obráceně. Proč jste se rozhodla pro opačný postup?

Přišlo mi to nejlogičtější. Když jsme skládali jako celá kapela, nebyl na textování hned při vzniku písničky moc prostor. Když už byla hotová i linka zpěvu, měla jsem to jako textařka dost težké, trefit se do předem určených slabik. Takhle mi to jde o hodně lépe. Text je strašně důležitý. A musí dobře znít. A to se povede jen tehdy, když je foneticky dobře posazený. Dlouhá slabika na dlouhém tónu a naopak.

Jak na debutové sólové album Marty Jandové reagují spoluhráči z vaší domovské formace?

Já o tom mluvila už dávno, takže se spíš divili, že to přišlo až teď. Akorát je to těžké jim něco přehrát, protože nerozumí textu (smích). Takže ani emocím s písničkou spojeným.

Podpoříte nahrávku i koncertní šňůrou? Pokud ano, jakou sestavíte kapelu?

Ano, to je nutná nutnost (smích). Chceme jet na turné na jaře. Menší kluby. Prostě představit tu desku. A kapela už stojí. Ostatně to i ve studiu nahráli, kromě bubeníka. Desku mi nabubnoval Lukáš Pavlík, který album i produkoval.

Možná je předčasné se ptát, ale plánujete pokračovat v sólové kariéře a střídat ji s tou kapelní?

Určitě. To by mě bavilo. Beru to tak, že hraju na dvou frontách (smích).

Před měsícem vyšla nová deska i kapele vašeho otce Petra Jandy Olympic. Termíny vydání alb jsou čistá náhoda, nebo jste je takto blízko sebe vydali schválně?

Tím jsme se vůbec nezabývali. On měl hotovo dřív, já to dělala trošku na poslední chvíli. Člověk plánuje, a nakonec to dopadne trošku jinak, znáte to.

Jak se vám "Trilobit" vlastně líbí?

Líbí se mi, jak táta nikdy nepřestane pracovat, s jakou chutí a vervou to dělá, jak tomu věří a jak mi všechno tisíckrát přehraje, ve všech podobách, kterými písnička prochází. Přeju si, abych byla tak energická jako on. Nové písničky se mi líbí, i když jsem spíš zaseklá v době Olympicu mého dětství.

Ve společném duetu "Dotyky slávy" zpíváte, že bylo těžké, když s vámi táta doma nebyl. Co děláte proto, aby stejné pocity neměla i vaše malá dcera?

Ta je mít nemůže (smích). Ona je totiž mojí prioritou číslo jedna. Jsem maminka. Maminky spíš zůstávají u svých dětí. Tatínkové makají, odjíždějí a vracejí se. Brala jsem ji pořád na turné do Německa a podobně. Až teď už ji tolik neberu, protože má povinnou školku a svoje koníčky. Ale tak moc pryč zase nejsem. A když musím odjet, vracím se co nejrychleji zase domů. Všude dobře, doma nejlíp.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY