Ještě nezazpívala první tón a už si získala srdce fanoušků. Shania Twain neměla žádné hvězdné manýry a začátek vystoupení avizovaný na dvacátou první hodinu neoddalovala. Když při nástupu na pódium procházela přes tribuny a kolem diváků sedících na ploše, s těmi šťastnějšími z nich se zdravila a usmívala se od ucha k uchu. Na hlavě měla stylový countryový klobouk, který ale odložila ještě dříve, než po schodech vyšla na jeviště a začala zpívat loňský singl "Life's About To Get Good".

Byl to krásný úvod večera, oči přihlížejícím jen zářily blahem. Mnoho z nich už možná ani nevěřilo, že u nás jednu z nejprodávanějších zpěvaček všech dob ještě někdy uvidíme. Shania se totiž loni vrátila comebackovým albem "Now" po patnácti letech. V mezidobí se léčila z lymské boreliózy a dysfonie, při které na čas ztratila hlas. Podle svých slov pomalu přestávala doufat, že bude někdy znovu stát na pódiu. Když ji k nám nyní promotéři konečně přivezli, vítala ji plná hala.

I po všech těžkostech, které třiapadesátiletou interpretku během života potkaly, z ní sálá srdečnost a empatie. Právě lidský přístup funguje jako její velká přednost. Je ale třeba si připustit, že zpěv samotný už k jejím hlavním zbraním nepatří. Ve většině písní ji pěvecky - hlavně v refrénech - zastínili vokalisté a vokalistky, detailní záběry promítané na velké obrazovce navíc dávaly tušit, že některé linky jsou pravděpodobně předzpívané. Zejména skladby z alba "Now", které můžeme označit za její nejslabší, ukazovaly, že se jí během těch let změnila také barva hlasu. Novinky sráželo i množství syntetických zvuků, které se z nich ozývaly, a celkovému dojmu moc nepomáhalo ani ozvučení.

Starší kousky zněly lépe. Ze svého přelomového alba "Come On Over" z roku 1997 zařadila Twain hned sedm písní a s každou z nich dokázala rozhoupat boky fanoušků usazených v sedačkách. Kdekdo by možná čekal, že i když byla plocha pod pódiem uzpůsobena na sezení, nejvěrnější příznivci v prvních řadách stejně spontánně vyskočí a country popové hity se Shaniou protančí. Bylo to tak na začátku, jenže poté tancechtivým bránila v rozletu ochranka, která vyžadovala, aby se všichni posadili. Někteří z návštěvníků si na sociálních sítích stěžovali, že chování strážců pořádku bylo v případě neuposlechnutí velmi nevybíravé. Přitom právě takové okamžiky, kdy lidé bezelstně vyjadřují své nadšení, budují atmosféru koncertů. Situaci okomentovala i sama umělkyně, která obecenstvo vyzvala, ať se s ní vrtí alespoň vsedě.

Co se pódiové prezentace týče, nedá se říci, že by si připravila nějakou ohromující scénu. Její součástí byly krychlovité podstavce, které s pomocí techniky cestovaly vzduchem a různě se přeskupovaly, jak zrovna daná písnička vyžadovala. Sloužily jako vícedílná projekční stěna, na které běžely tematické záběry, a také si občas na některý z nich zpěvačka, někdo z kapely či vokalisté rádi vylezli a dívali se na nás pěkně shora.

Další milou rekvizitou byly při "Whose Bed Have Your Boots Been Under?" tančící pružiny, stylizované do podoby kostlivců s červeným kloboukem. Velký prostor dala Kanaďanka i své kapele, ve které převládaly ženy. Náležitý aplaus si při svém sólu užila hlavně bubenice, ale i další hudebníci a hudebnice byli vtaženi přímo do víru zábavy. Všichni, včetně vokalistů, se zapojili i do tance.

Rodačka z Ontaria se během koncertu několikrát převlékla, takže jsme ji zahlédli v mnoha šatech odhalujících její půvab, ale třeba i v křiklavém outfitu s kloboukem a rudými holinami. Víc než šaty přesto diváky okouzlila svou vřelostí. Před písní "You're Still The One" se s kytarou objevila na malém otáčivém pódiu na protější straně haly a tuto krásnou baladu odzpívala s kytarou v ruce. Poté si vyhlédla dvě mladé fanynky, odhadujeme, že ještě teenagerského věku, které přizvala k sobě. S dívkami ze Slovenska a Maďarska se objímala, fotila a prohodila pár vět. A zdálo se, že to nevnímá jen jako součást show, ale že si kontakt se svými obdivovatelkami užívá - vždyť jedna z nich se k ní tiskla pořádně dlouho.

Aby nebylo té laskavosti málo, vytáhla poté i dva mladíky a utíkala s nimi zpět k hlavní scéně, kde je vyzpovídala. Také oba Skotové si jistě z Prahy odvezou nezapomenutelný zážitek. Součástí dramaturgie bylo i přehrání fragmentů z jejích videoklipů, na což rovnou navázala další nádherná balada "From This Moment On".

Večeru však dominovaly hlavně svižné countrypopové tóny, ve kterých se rockové nástroje prolínaly s těmi akustickými. V závěru si matka sedmnáctiletého Eja přizvala svého předskokana, publikem dobře přijatého švýcarského zpěváka Bastiana Bakera, který jí pomáhal diváky rozpálit hned ve dvou duetech. To byl moment, který si vyloženě říkal o to, aby se lidé znovu postavili na nohy, ale z výše uvedených důvodů se tak nestalo. Až před finálovým megahitem "Man! I Feel Like A Woman!" vyzvala sama zpěvačka fanoušky, aby ze židliček vstali a přišli přímo k zábranám. Ti její radu s chutí uposlechli.

Byl to dobrý koncert, ale po hudební stránce mu přece jen cosi chybělo. I když Shania Twain přesvědčila o svých lidských sympatiích a profesionalitě, jejímu pěveckému výkonu by slušela větší jiskra. Můžeme si to vysvětlovat následky jejích zdravotních problémů nebo emoční bariérou, kterou mezi ní a obecenstvem svou přísnosti udržovali členové ochranky. Energie, která by posluchače přímo strhla, tentokrát z pódia neproudila. Většina přítomných se ale jistě shodne na tom, že chvíle strávené ve společnosti této dámy se srdcem na dlani zanechaly velmi příjemný zážitek.