Tomáši, o obsahové náplni nového alba "SpOlu" už jsi toho médiím řekl hodně. Vezměme to tedy z jiného konce - jak ses na něm posunul jako zpěvák, hudebník a autor?

Řekl bych, že písničky jsou více zpěvné. Nejde už jen o to nějak odprezentovat text a postavit skladbu jen na jejím sdělení. Mám kolem sebe skvělé hudebníky z Cílové skupiny, od kterých se pořád učím. Věřím, že jsem se v průběhu let vyzpíval k tomu, že některé polohy by mohly posluchače i překvapit. Autorsky desku v rámci svojí diskografie trochu přirovnávám k "Rackovi". Ačkoliv není koncepční, je žánrově rozmanitá a obsahuje i velmi krátké písničky, spíš jakési zhudebněné myšlenky. A zároveň podává jasnou zprávu o tom, co chci říct. Myslím, že se mi do ní podařilo otisknout svůj osobnostní vývoj za poslední tři roky. Není už třeba, abych o něm zdlouhavě mluvil, stačí, když si ho lidé pustí.

Deska je opravdu pestrá, zahrnuje třeba nečekaně tvrdou skladbu "Hlasymse" nebo hospodský popěvek "Muži se ženou".

Ano, je pestrá, ale řekl bych, že pestrost charakterizuje i celou mou tvorbu s Cílovou skupinou. Žánrové škatulky mě rozčilují, nepřijdou mi fér vůči hudbě, která má mít spojovací charakter a dávat lidi dohromady. Nelíbí se mi, když lidé, kteří poslouchají nějaký žánr a nosí určitý druh oblečení, pohrdají těmi, kteří preferují jiný styl a oblékají se podle něj. Jsem vděčný statusu písničkářství, který mi umožňuje obrovskou svobodu. Jan Lstibůrek, basák mé kapely, říká naší tvorbě free folk. Písničkář nemusí být nutně chlapík s kytarou, záleží na autenticitě, ne na tom, jestli dáš songu folkový kabát, nebo upnuté kožené džíny.

Zapojila se i tvá žena Tamara, která je spoluautorkou songu "Muži se ženou", v několika skladbách slyšíme i její vokál. V minulosti se přitom zdráhala být součástí tvých písní. Čím jsi ji přesvědčil?

Dřív měla strach z toho, aby nebyla vnímána jako někdo, kdo profituje na svém manželovi. Ale naše celková filozofie, kdy se setkáváme s lidmi a ani na sociálních sítích se nebráníme sdílet momenty z našeho osobního života, ji přesvědčila, že její účast bude korespondovat se zprávou, kterou deska sděluje. Považuji za správné, že tam je, vždyť byla inspirací řady písniček, které se na albu objevují.

Napadlo tě, že bys dal prostor i svým dětem?

Už jsem několikrát přemýšlel o projektech, do kterých bych je mohl zapojit. A myslím si, že na to časem dojde. Děti rostou a s nimi i jejich zájem. Geny jsou neúprosné, potomci, kteří už umějí mluvit, nejen mluví, ale i tančí a zpívají. Ne snad že bych plánoval desku dětských písniček, na to jsou tu jiní mistři, ale něco určitě vymyslíme. Jak jsem řekl, mým cílem je být hlavně autentický. Vůbec se tedy nebráním představě, že mi syn bude bubnovat na djembe. (smích)

Album zahrnuje hned jednadvacet písní. Cítíš přetlak inspirace?

Kromě minulé nahrávky "Anat život není" byly všechny moje desky obsáhlé. Neumím si totiž říct: "Tohle už tam nedám, schovám si to na další album". Písnička by do té doby zestárla, už by nebyla součástí toho, kým jsem teď. Přesto prošly skladby velkým sítem, původně jich bylo 40. A ano, přetlak cítím, snažím se žít hodně intenzivně a vše, co se kolem mě děje, mě inspiruje k tvoření. Naštěstí přehrávače jsou vybaveny různými tlačítky a posluchač vždycky může něco přeskočit.

V tiskových materiálech uvádíš, že album je věnováno lásce ve všech podobách. V písni "Potušení" s Tamarou oba společně zpíváte: "Můj cíl je cesta s tebou..." Řekl bys, že je to cíl obecně platný pro člověka a jeho existenci?

Nemyslím si, že to je obecně platná pravda. Ale určitě existuje spousta lidí, kteří to tak chtějí mít, jenom si to z určitých důvodů neumějí přiznat. Ovšem pro mě je to zásadní zjištění. Uvědomění si toho, že láska nás propojuje skrz naskrz, každý totiž máme potřebu milovat a být milován. Je to hodnota, na které by se měl postavit společenský dialog, protože ji máme všichni společnou. To, co je pod ní - třeba politika a tak - by se mělo řešit až poté, co si ujasníme, že nikdo z nás nechce umírat proto, že nesouhlasí s nějakým diktátorem, se směrem, režimem... To se ale může stát až v momentě, kdy spolu začneme mluvit, což je i leitmotiv desky.

Může poslech alba "SpOlu" naplnění toho leitmotivu skutečně pomoci?

Byl bych za to šťastný, protože píseň je pro mě nejpřirozenější vyjadřovací prostředek. Samotného mě kolikrát překvapí, co všechno jí dokážu sdělit. Řekl bych, že pro člověka je navíc snazší vnímat téma poslechem hudby než třeba prostřednictvím nějakého zdlouhavého monologu.

Přemýšlel jsi při tvorbě desky i nad tím, abys svými písněmi určitou skupinu lidí ještě víc nepopudil, abys nerozděloval?

Ano. Tracklist jsem postavil tak, aby co nejvíc kopíroval můj osobní vývoj. Řada lidí totiž nechápe, kdy u mě došlo ke změně a proč. Deska začíná zjištěním, že existuje dvojí pravda. Pravda vždy závisí na osobnosti daného člověka a jeho úhlu pohledu na svět. Obhajovat ji může jen tehdy, když je ochotný jít do dialogu s tím, že v něm nemusí nutně zvítězit. Také jsem zjistil, že jsem dlouho špatně nakládal se základní hodnotou, což je právě láska. V momentě, kdy si ji člověk parazitickou formou usurpuje pro svou vlastní potřebu, velmi těžko skrz ní dojde ke štěstí, protože součástí jeho štěstí je neštěstí někoho druhého. Vztahem se svou ženou a s příchodem svých dětí na svět jsem zjistil, že přijímání i dávání lásky je stejně důležité. V průběhu alba se osobní rovina rozpíná v rovinu nadosobní. Ta se odvíjí od pochopení toho, že chceme všichni to samé. Vyzývám v ní, abychom si o tom spolu promluvili.

Grafický motiv alba vychází z kruhu. Proč?

Člověk je pořád součástí nějakého cyklu. Ať už jsou to chyby, které opakujeme v rámci vztahů, nebo vlastní pochyby, kdy nedokážeme překonat nějaký problém a život ho před nás pořád staví, abychom se s ním dokázali vyrovnat. Jde i o určitou symboliku, o kruh rodiny, o kruh v podobě sociálních bublin i o to, že planeta i vesmír jsou také kulaté. Zároveň je důležité vědět, že kruhy na sebe vzájemně navazují a že bychom se měli otevřít komunikaci mezi nimi.

Nedávno jsi vydal politicky laděnou skladbu "Nedá se nic dělat". V minulosti jsi prohlásil, že o politice už zpívat nechceš. Co tě přimělo změnit názor?

Začalo mě iritovat to, že kdykoliv jsem někde otevřel politické téma, lidé mi začali argumentovat, ať to nedělám, že jsou unaveni politikou. S tím souvisí i mé nedávné prohlášení na sociálních sítích, jehož součástí byl i bojkot akcí a médií, které jsou podporovány penězi premiéra. Jenže z čeho jsou lidé unaveni, když naše aktivita často končí tím, že někomu odevzdáme hlas ve volbách? Tam to má přece naopak celé začít. Abychom došli ke spokojenosti, je důležité se podílet na veřejném životě. Politika je naším denním chlebem, každý den jsme vystavováni výsledkům jejího dění. Naším problémem je, že nemáme vizi toho, kam chceme směřovat. A nemáme ji proto, že o tom spolu nemluvíme. Měli bychom jako společnost přijmout individuální zodpovědnost za celek, protože když to neuděláme, může se stát, že už si brzy ani nebudeme mít kam stěžovat. Lidem, kteří z naší pasivity těží, totiž začíná růst hřebínek a jsou stále nebezpečnější.

Byly reakce na tvé prohlášení na sociálních sítích bouřlivé?

Byly, ale méně, než jsem čekal. Cítil jsem, že bylo třeba dát tomu názorovému spektru nějaké zaštítění. Trochu mě mrzí, že z celého mého prohlášení nejvíc zarezonoval bojkot Andreje Babiše. Ten ale nic nevyřeší, jde o symbolické gesto. Gró mého vyjádření bylo: Pojďme spolu mluvit, buďme aktivní. Neakceptujme už to, že se tu s pravdou zachází jako s něčím relativním. Co budeme dělat, až tady pravda nebude znamenat nic? Budeme se chytat lidí, kteří umějí jen křičet a udělat pořádek v chaosu? To už tady přece bylo a nikdy to nedopadlo dobře. Ani ke světovým mocnostem se už upínat nemůžeme. Donald Trump je časovaná bomba demokracie a ani z Ruska si kromě kulturního odkazu nemůžeme vzít nic užitečného. Měli bychom být hrdi na náš národ, na odkaz Masaryka, ale začít se více angažovat i v rámci evropského působení. Je totiž pravda, že jsme srdcem Evropy. V momentě, kdy se lidé u nás dají dohromady a evropské srdce začne bít občanským entusiasmem, můžeme tím vyslat zprávu na celý kontinent.

V současnosti ještě předem nasmlouvané akce, které mají něco společného s firmami Andreje Babiše, dojíždíš?

Ano, akce, které byly nasmlouvány minulý rok, dojíždíme. Klauzuli o tom, že kam tečou peníze Andreje Babiše, tam hrát nebudeme, mám ve smlouvě už rok, takže takové akce už v našem kalendáři stejně nebyly. Týká se to těch, kde jsou některé jeho firmy mediálními partnery.

Když se člověk podívá na tvé sociální sítě, společenské a politické problémy tam glosuješ opravdu často. Neuvažuješ nad tím, že se vedle hudby staneš i politickým komentátorem?

Kdepak, ač mi spousta lidí dokonce říká, abych do politiky vstoupil. Mně ale daleko víc vyhovuje mít svobodu vyjadřovat se nezaujatě k tomu, co se děje. Navíc mám pocit, že už si ani aktivní vstup do politiky nemůžu dovolit. Nepřišlo by mi fér, kdybych dostal ve volbách hlas od člověka, kterému se líbí "Marie". V tomto směru si myslím, že umělci do politiky nepatří. Vyjadřuji se k ní ale už od začátku kariéry, je to součást Tomáše Kluse. Od toho, aby ji aktivně měnili, jsou tu jiní.

Co tvoje turné? Máš už vymyšlený jeho koncept?

Šňůra k desce "SpOlu" se uskuteční v listopadu a prosinci. S vizuální stránkou nám pomůže Matyáš Vorda, koncept bude také vycházet z grafiky alba "SpOlu", kterou má na svědomí Ondřej Konupčík alias Ondrash. A bude to hodně analogové. I když zahrajeme ve velkých prostorech jako Forum Karlín, chceme, aby koncerty působily komorně. Žádné velké efekty nechystáme, spíš chceme apelovat na niternost člověka. Kontrast komorního koncertu s tím, že se v některých písničkách i křičí, může být po emoční stránce velmi zajímavý.

Zazní celá deska?

Ano, úplně celá. Zopakujeme to, co jsme udělali ve Svojšicích před třemi lety, když vyšla "Anat život není". Tedy že odehrajeme klasický set a pak v jednom bloku celou novou desku. Zachováme i pořadí, v jakém písničky na albu jsou.