Kapela The Smashing Pumpkins, původem z Chicaga, kde vznikla koncem osmdesátých let minulého století, bývá někdy označována za jednu z nejpřeceňovanějších skupin hudební historie. V devadesátých letech se čtveřici Corgan, Iha, D'Arcy a Chamberlin podařilo po celém světě prodat více než dvacet milionů desek, což na v podstatě alternativní rockovou kapelu není málo. Z podhoubí studentských klubů a přes nezávislá rádia vedla cesta až do nejvyšších pater popularity - venku lomozil grunge a Dýně se pak dočkaly svého vrcholu v polovině devadesátých let s dvojalbem "Mellon Collie And The Invinite Sadness". Od následujícího, trochu experimentálního alba "Adore" (které mimochodem považuji za vynikající, aby bylo jasno), to ovšem s kapelou šlo z kopce a koncem milénia despotický lídr Billy Corgan seskupení rozpustil na protest proti populární hudbě, v níž vítězí umělé hvězdy typu Britney.

Trochu rozsáhlejší úvod byl nutný pro uvedení do časů, ze kterých pochází záznamy na DVD "Vieuphoria" (současně též vyšlo CD "Earphoria"). Jsou to léta 1992 až 1994, období desek "Gish" a "Siamese Dream", kdy The Smashing Pumpkins byli na strmé cestě vzhůru ke svému zmiňovanému uměleckému i komerčnímu vrcholu. DVD obsahuje původní materiál, jenž vyšel na videokazetě v roce 1994 plus objevené tzv. "Ztracené pásky", zachycující další živé vystoupení. Upřímně řečeno, nosič má smysl snad jen jako dokumentární materiál pro velmi zapálené fanoušky. Sestřih koncertních písní z celého světa mi přijde překvapivě jednotvárný, tvrdé riffy se slévají a Corgan chvílemí až prudí, jen kulisy pódií a televizních studií se mění. Mírné oživení přinášejí snad jen akustické kousky "Cherub Rock" a "Myonaise".

Za největší nedostatky přes dvě a půl hodiny hracího času disku považuji nedobrou kvalitu záznamu. Pochopitelná je u obrazu, je to jen přepis videa, zvuk je pouze dvoukanálový. Zmiňovat se o technické úrovni "Lost Tapes" je škoda klávesnice, znovu opakuji, že potěší jen zasvěcené zapálence. Velmi podstatnou část DVD zabírají předěly mezi písněmi - rozhovory s kdekým, amatérské záběry, občas vyložené bizarnosti od věci. Působí velmi divným dojmem - zajímalo by mne, kdo se na tyto těžko popsatelné zvláštnosti podívá více než jednou.

"Vieuphoria" ještě více prohloubila můj nejednoznačný pohled na The Smashing Pumpkins. Kapela nahrála několik skvostných písní, byla a je slavná, ale recenzované DVD považuji za nedůstojné jména skupiny, za raritní příspěvek do fanouškovské sbírky. Tudy, přátelé, cesta nevede.