Povodí Ohře přináší na svém eponymním debutu jedno z domácích překvapení roku

03.07.2018 14:05 - Jiří V. Matýsek | foto: facebook interpreta

Když se album vynoří v podstatě z ničeho a navíc je dobré, je to vždycky radost. To se dá říct o nahrávce kapely s prapodivným názvem Povodí Ohře. Schovávají se za ním jména již zkušená, vyrostlá z tvrdě rockového podhoubí, jež zavlažovala v názvu zmíněná řeka.
9/10

Povodí Ohře - Povodí Ohře

Skladby: Za Zdí, Povodí Ohře, Ulice Za Moskvou, Kozel Stará, KPP, Propaganda, Ostrovy, Marnotratnosti
Vydáno: 21.6.2018
Celkový čas: 34:59
Vydavatel: Stoned To Death
Sebeustavujícím a jistě i sebeironickým výkřikem "Povodí Ohře!" jako by stejnojmenná kapela s notně pobaveným úšklebkem ve tváři měla potřebu potvrdit svou vlastní existenci: Teď jsme tu my, kapely, z nichž jsme vzešli, jsou pro tuto chvíli minulostí. Jejich dědictví si neseme na hrbu, ale teď jsme jinde. Ne že by to potřebovali.

Eponymní album pětice zkušených muzikantů, veteránů i omladiny z krajů kolem Chebu a Plzně nepotřebuje mít za sebou posluchačské povědomí o kapelách, kterými pánové prošli. Je svébytným, plně funkčním počinem, nikoliv nějakým vývarem z minulosti. Jistě - všichni jsou to rockeři vzešlí ze zašpiněných sklepních kořenů... a rozhodně to slyšet je. Ale není to důvodem k tomu rozdělovat jednotlivé dílky puzzle ve snaze hnidopišsky přijít na to, že tohle přišlo z Esgmeq, tohle ze Skupiny radosti (kteréžto jsou obě kapely leadera Povodí Ohře Sisiho) a tohle zase odjinud.

Povodí Ohře stojí na hlubších základech toho, co muzikanty formovalo. Temné blues, vysušená pouštní country, syrový garážový hard rock i punkový přístup k věci. To vše se rovnocenně propojuje s texty, jež oplývají značně specifickou poetikou. Temně melancholickou ("Jsou starý hřbitovy / kde už se nepohřbívá. / Jdeš kolem náhrobků / a za zdí někdo sténá"), tou, kterou oplývají opuštěná místa, která se před očima rozpadají, ale zároveň mají obrovský genius loci a uchovají paměť na lidi a příběhy, které mají tendenci se vytrácet. Jsou to proto vyprávění značně kusá, stojící často na jediné informaci, obrazu, vzpomínce. Minulost je s námi, přítomná neustále, Povodí Ohře tak občas narazí i na širší národní traumata (2. světová válka, vysídlení/osídlení, soudruhování ve skladbě "KPP"). Zároveň je zde patrná schopnost tyto mikropříběhy/obrazy i na tak malém prostoru dovést k překvapivé pointě, mnohdy postavené na nenaplněném posluchačském očekávání.

Na mysl se dere již provařené hledání krásy v ošklivosti. Chlapi z povodí Ohře - abychom si vypomohli přímo citací z jednoho textů - v sobě zajímavě kombinují punkovou explicitnost a neuhýbavou tvrdost textů se zvláštní metaforickou melancholičností, která se neváhá opřít o zacinknuvší banjo či harmonikovou vyhrávku. Celek je velmi kompaktní, dýchá syrovostí, ale zároveň neztrácí na promyšlenosti a dotaženosti.

Texty se opírají o hutné riffy, zvonivé kytary i hrubost pádících bicích. Různorodé zdroje kloubí Povodí Ohře přirozeně, originálně a jaksi nevypočítavě. Žádné sem přidáme tohle, protože je to cool, a sem tohle, protože to dobře zní. Ten pocit vůbec není na místě.

V půli roku tak máme před sebou zčistajasna se vynořivší album, které nemělo ambice dělat díry do světa. Mám dojem, že mělo být spíše přátelským hraním party kamarádů naladěných na stejnou vlnu. A ejhle - on z toho vznikl jeden z nejpřekvapivějších počinů, které letos domácí scéna vyplodila. A nepotřebuje k tomu nic víc než energii, kterou hudba na albu má.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY