Druhý den Metronome Festivalu patřil Mydy Rabycad i nenápadnému písničkáři

25.06.2018 09:56 - Jan Trávníček a Dan Hájek | foto: Adam Hencze / musicserver.cz

Ani druhý a zároveň závěrečný festivalový den jste se bez mikiny, bundy a dlouhých kalhot neobešli. Zamračené nebe hrozící prudkým lijákem se sice až na chvilkové poprchávání neprotrhlo, zima ale byla pořádná. Nabízelo se proto zahřát se u nějakých koncertů. Jaké to byly?

Live: Metronome festival, druhý den

místo: Výstaviště Holešovice, Praha
vystoupili: The Chemical Brothers, Husky Loops, Mydy Rabycad, David Byrne, Them There, Places, Bad Karma Boy a další
datum: 22. června 2018
Fotogalerie

S kolegou Danem Hájkem se neshodneme, zda Brunettes Shoot Blondes na hlavní scéně stáli za pozornost. Já tvrdím, že to bylo o ničem a srovnatelně nezajímavou hudební produkci nabídli i po nich vystupující Them There, jen se důraz ze synťáků a tance přesunul k uniformnímu pop-rocku, jaký jste slyšeli už stokrát jinde a lépe.

Daleko zajímavější vystoupení však nabídl londýnský písničkář Alasdair Bouch, který už několik let žije v Praze, zná se s navrátivšími se (hurá!) Nylon Jail a hlavně má úžasný hlas a skvělé vibrato, jakým zvedal chlupy na těle jako málokdo. Patřila mu sice asi nejméně důstojná scéna ve stanu Jameson, který se často zvukově pral nejen z hlavním pódiem, ale i s nějakou ukřičenou diskotékou od sponzora odnaproti, jeho časté slézání z pódia, komunikace s posluchači a hlavně opravdu dobré písničky mu ale přihrály hned několik desítek nových fanoušků.

Z nenápadných, ale o to zábavnějších vystupujících se sluší zmínit také Divadlo Zaseto, které předvedlo vydařenou parodii na late night show Jana Krause, jakou ocení speciálně ti, pro něž Miloš Zeman není tak úplně ideálním prezidentem.

Bad Karma Boy, Dorj, Superorganism a další pohledem Dana Hájka

Bad Karma Boy, Metronome Festival, Výstaviště Holešovice, Praha, 23.6.2018
© Adam Hencze / musicserver.cz
Brunettes Shoot Blondes z Kyjeva mi v mnoha rovinách připomínali Foster The People, když pak Andrew Kovalov na část setu odložil kytaru a vykouklo více elektroniky, mělo to něco do sebe a zimou ztuhlé publikum se i rozhýbalo. Stejný boj sváděli i slovenští Bad Karma Boy, ti si dokonce troufli vytáhnout skladbu "Zima" ze svého debutu a pasovalo to. Svou hodinku však vystavěli na zatím poslední desce "Prekrásny nový svet", kdy i Adela Tihláriková dostala svůj prostoj za mikrofonem ("Blízke brehy" nebo melodramatické "Utópie") a došlo i na "SFP" s textem Jana Těsnohlídka. Závěrečná "Dunaj" se pak stala návnadou na podzimní turné, tahle parta prostě roste. Na scéně rádia Wave jsem chytl Cari Cari míchající country a stoner rock, Louise Widmer a Alexander Köck je ostřílená dvojka, která toho hodně nacestovala a všechny tyto vlivy přetavuje do svých krátkých kytarovek. Dánští Communions byla pohodová kytarovka před Davidem Byrnem.

V útrobách Křižíkova pavilonu B se taky děly zajímavé věci. Rodák z Tel Avivu Dorj zaujal svým soulovým hlasem, hudba sice vychází ze základů trip hopu, ale protíná i neo soul a závěr svého setu narušil tanečními beaty. Zazněly singly "Hipnotised", raný "Forget" nebo fascinace jménem "Thunder", jen doufejme, že ho přejde místy zbytečné používání vokodéru. Kolektiv Superorganism žije v jednom domě a mají venku lehce crazy bezejmennou desku, tomu odpovídaly i stejně potrefené videoprojekce. Orono Noguchi sice po celou dobu zápasila s odposlechem (vyvrcholilo to posláním zvukaře kamsi), byla to však jízda napříč hitovkami "It's All Good" nebo "Everybody Wants To Be Famous" (tu po svém upravil i Dan The Automator).

Husky Loops, Metronome Festival, Výstaviště Holešovice, Praha, 23.6.2018
© Adam Hencze / musicserver.cz
Husky Loops z Itálie znají Češi už od loňského koncertu The Kills v Roxy, kde ve vyprodaném klubu předskakovali svým známějším souputníkům. Jejich muzika není marná, představit si je můžete třeba jako kdyby Royal Blood promíchali svou muziku řadou samplů, na druhou stranu to ale zase není žádný tahák, kvůli němuž byste si na festival utíkali koupit lístek. Prostě takový průměr.

To Mydy Rabycad jsou jiná pohádka. Jejich pódiová prezentace plná pestrých barev, extravagantních převleků, ohňů a dalších vylomenin zastínila leckteré zahraniční hvězdy, už když na Metronome Festivalu vystupovali minule o pár metrů vedle na dnešní Moon stagei, a přechod na hlavní pódium jen dokazuje, o jak velký kus se zase posunuli. Tato kapela si nic neulehčuje, ať už to je přeměna Žofie Dařbujánové v naducanou mašli (ne tu modelku) nebo nahrávání nových písniček v zahraničí, jejich aktuální forma a stále silnější materiál z nich dělá dost možná tu vůbec nejlepší kapelu, jakou tady v Česku aktuálně máme. O jejich vývozním potenciálu, koncertě na Glastonbury a dalších aktivitách už byly popsány tuny řádků textu a nebýt The Chemical Brothers, byl by to opět nejlepší koncert festivalu. Klobouk dolů, pánové a slečno, jsme na vás pyšní.

A teď jedna specialitka odjinud. Jak už bylo řečeno, ve stejném termínu se v Praze zároveň konal spřátelený festival United Islands Of Prague a jen chvíli po Mydy Rabycad na hlavním pódiu v Karlíně vystupovala jeho největší hvězda, britští Arcane Roots. Pokud jste s alternativními rockery ještě neměli tu čest třeba na Rock For People pár let nazpět, vězte, že pokud máte rádi Biffy Clyro, budete si u nich chrochtat blahem. Skotským megahvězdám se totiž podobají jako málokdo. A není to jen jejich okouzlující hudbou, kdy střídají tiché, líbezně zazpívané pasáže s nečekanými přechody do burácejícího kytarového inferna, v němž se ze zpěvu stává vypjatý řev. Oni se totiž dokonce jako Biffy Clyro i pohybují.

Těžko říct, nakolik si mladší trio sjíždí záznamy zkušenějšího tria na internetu, ale ať už kolem sebe kopou nohama, lámají se v pase nebo se jen pohupují za mikrofonem v bocích, vězte, že vám to bude povědomé. Nevadí to ale ani trošku, podobných kapel je málo a solidně zaplněný plácek pod pódiem ukázal, že náhodní kolemjdoucí (festival je zdarma) tvořili v davu jen minoritu a naopak řada lidí svým pohazováním hlavou a sborovým zpěvem dávala najevo, že jsou fanoušci a rádi je zase vidí. Chrčící reprobedny stahující jejich dynamický zvuk sice dojem trochu zkazily, i tak ale díky za to, že u nás zase hráli a jen houšť.

David Byrne pohledem Dana Hájka

David Byrne, Metronome Festival, Výstaviště Holešovice, Praha, 23.6.2018
© Adam Hencze / musicserver.cz
Před skoro dekádou mě David Byrne dostal na Colours Of Ostrava a jinak tomu nebylo ani nyní v rámci tour k povedené desce "American Utopia". Scéna zahrnovala jen kancelářský stolek (na něm ležel model lidského mozku) a židle, její prostor byl vymezen zavěšeným závěsem z tenkých pruhů a z reproduktorů se ozývaly ruchy přírody s ptačím zpěvem. Byl to však jen efekt na oko, během skladby "Here" (z letošní novinky) se na scéně objevil sám David a dva doprovodní vokalisté, zbytek výpravy (dalších devět hudebníků, včetně pětičlenné rytmické sekce) byl schován. Každý nástroj byl nošen, včetně kláves a s každou další písničkou jich na scéně bylo více a více. Každý z muzikantů byl pohybově, ale i vokálně vybaven. Celá show byla pojatá jako scénická improvizace založená na pohybu a gestikulaci póz a výrazů - byla z toho však cítit muzikantská radost, zručnost a preciznost. I když vše bylo postaveno na minimalistických motivech, vše fungovalo a souznělo s tématy na zmíněném albu.

"American Utopia" však vévodila - "Everybody's Coming To My House", melodramatická kráska "Every Day Is A Miracle" a nebo dramaticky kostrbatá "I Dance Like This" se skvělými perkusemi. Byrne se vypravil i do historie, ale vždy to nějakým způsobem navazovalo na dějovou linii - došlo tak na "Lazy" (z "Grown Backwards") nebo "I Should Watch TV" ze společného alba "Love This Giant" se St. Vincent. Nechyběly však ani perly z historie Talking Heads, na "This Must Be The Place (Naive Melody)" navazovala legendární alchymie "Once In A Lifetime" (pohybové kreace parafrázovaly původní videoklip). "Burning Down The House" si pak nechal v rukávu až na skoro samotný závěr. David Byrne snad nestárne, byla to efektní show, byl tam vtip, ironie a ukázal, že to vše jde i bez technologických vymožeností a že hudební mluva může být dokonale universální.

Po nich následoval rychlý přesun z Karlína zpět do Holešovic, kde už se chystalo vyvrcholení festivalu s The Chemical Brothers, o nich ale už v samostatné reportáži.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY