Na nástupce předchozího úspěšného alba "Návaz" museli fanoušci čekat dlouhých sedm let. Co se během pauzy v řadách Silent Stream Of Godless Elegy dělo?

Pro fanoušky dlouhých sedm let, pro nás náročné období, kdy jsem se stala dvojnásobnou matkou, což byl docela velký zásah do chodu kapely. Dále jsme s Radkem koupili a zrekonstruovali dům, dvakrát se nám obměnila sestava, takže místo toho, abychom se už soustředili jen na skládání nových písniček, hledali jsme nové členy, našli je, naučili nový matroš, noví členové odešli, hledali jsme nové členy podruhé, našli je, naučili nový matroš a začali sehrávat písničky, které jsme mezitím složili a zkomponovali u nás v domácím studiu. Každý z nás má své civilní povolání, čtyři členové kapely i rodiny a děti, hudbu děláme jako koníček v našem volném čase, kterého máme opravdu minimum. Kdybychom mohli smrsknout těch sedm let jen na čas, kdy jsme se opravdu věnovali hudbě, byly by to necelé dva roky. Intenzivně jsme na "Smutnici" začali pracovat od začátku roku 2016.

"Návaz" vyšel u poměrně renomovaného zahraničního labelu Season Of Mist, aktuální album ale vychází u domácího vydavatelství Redblack. Proč ta změna? Nenaplnily se tehdy vaše představy a očekávání?

Jednali jsme se zahraničními vydavatelstvími, ale žádné nám nenabídlo dobré podmínky nebo neměli o spolupráci zájem. Samozřejmě jsme znovu vyjednávali i se Season Of Mist, ale ačkoli se jim nový materiál líbil, údajně se již nehodíme do jejich vydavatelského plánu. Spousta firem se neozvala vůbec. Nedá se říci, že by Season Of Mist nenaplnili naše očekávání. Na ten velký kolotoč plný rozhovorů, který nastal po vydání desky a trval asi dva měsíce, si pamatuji ještě dnes. Bohužel velká firma kapele nezajistí booking koncertů v zahraničí nebo evropskou šňůru. Za všechno si musíš platit. A když už se rozhodneš do toho jít a platit, vlastně neexistuje nikdo, kdo by ti otevřel pomyslené dveře a zařídil, abys to velké turné (sice jako předkapela předkapely slavné kapely) vůbec jel. Takže jsme se rozhodli, že "Smutnici" vydáme u Redblacku, vrátíme se ke kořenům a budeme se hlavně snažit koncertovat v zahraničí a lépe propagovat kapelu.

Nové album má název "Smutnice". Co přesně se za pojmenováním skrývá? Jedná se o ony mušky?

Smutnice je opravdu muška. Ale mně se především líbí to slovo. Evokuje ve mně pocity a nálady, které jsme se na desce snažili zachytit. Zadumanou melancholii a vnitřní tichý smutek s kapkou naděje.

Novinka má silný, pestrý zvuk, díky kterému krásně vyznívají bohaté aranže skladeb, včetně jednotlivých folkových nástrojů. Kdo je za to odpovědný? Roland Grapow, v jehož studiu jste nahrávali, nebo producent Yossi Sassi?

Na konci natáčení jsme zůstali ve studiu s Rolandem a Yossim jen já a Radek. Předchystali jsme společně mix, poslechli si všechny natočené písničky, Roland si udělal poznámky, aby věděl, co a jak si představujeme, který nástroj či vokál hraje v dané písničce prim, kde jsou sóla a ta dál. Pak pracoval na mixu již jen Roland a my mu písemně a telefonicky připomínkovali některé nesrovnalosti. Takže hlavní zodpovědnost za výsledný zvuk nese profík Roland Grapow. (úsměv)

Proč jste si vybrali jako producenta právě Yossiho Sassiho, bývalého kytaristu Orphaned Land?

Máme moc rádi Orphaned Land a Radka napadlo oslovit právě Yossiho. Líbí se nám jejich propojení folkloru a metalu. Ten jejich v podstatě orientální metal a ten náš mají k sobě docela blízko. Radek kurážně Yossiho oslovil v zákulisí festivalu Brutal Assault, tuším v roce 2013, a daroval mu naši desku "Návaz". Yossi byl velmi milý a zdvořilý, za desku poděkoval a přislíbil, že si ji poslechne a dá vědět. Brali jsme to tak, že se asi už neozve, že tohle přece říkají všichni. A ejhle! Za dva týdny napsal, pochválil "Návaz" a domluvili jsme se na spolupráci. A byla ruka v rukávě. Ne nadarmo se říká: Líná huba, holé neštěstí.

Spolupracovalo se vám s ním dobře?

Nikdy by mě nenapadlo, že se staneme velkými přáteli. Hlavně Radka si Yossi zamiloval a občas mě zneklidňoval tím, jak ho oslovoval Radečku a vařil mu kafe a různě podstrojoval. Yossi se snažil vytvořit příjemnou atmosféru a klima, ve kterém se pohodově pracuje. A to se mu opravdu povedlo. Je to velmi milý člověk, inteligentní a vtipný chlapík, se kterým jsme se fakt nasmáli. Rychle chytal česká slovíčka, a tak nás bavil. Večerního panáčka slivovice překřtil na Sleepoviče, protože se po ní dobře spí. Naše večerní diskuze plné překladů vtipů do angličtiny pravidelně rozechvívaly naše bránice. Josíček, jak jsme mu začali říkat, má zvláštní auru, umí člověku vlít krev do žil a dát kapele víru v sebe sama. A tohle je k nezaplacení. A že je muzikant s velkým M, a proto je tam, kde je, o tom nikdo z nás nepochybuje. Velký respekt. (úsměv)

Líbí se vám jeho hudba, kterou tvořil s Orphaned Land a nyní v rámci The Oriental Rock Orchestra?

Ano, jeho tvorbu zbožňujeme, k tomu není co dodat.

Kdo je autorem hudby a textů? Jedná se opět o mix málo známých lidovek a autorské tvorby?

Nevím, kde vznikla tahle domněnka, že mixujeme málo známé lidovky s autorskou tvorbou. (úsměv) Do doby natáčení desky "Návaz" jsme složili všechny písničky, aniž bychom použili jediný motiv lidové písně. V zahraničí si dokonce recenzenti mysleli, že "Slava" je moravská lidová píseň. A opravdu není. (úsměv) Nyní jsme se rozhodli použít dva motivy lidových písní. První najdou posluchači v refrénu písničky "Za nevěstou", ten je inspirovaný písničkou "Straňanský hájek". U "Tichého zpěvu" jsem zase pro refrén použila motiv z lidové písně "Ja, nechoďte, pacholci". Sice jsme pozměnili některé tóny, ale tu melodii jsme si nemohli nechat ujít. Autorem hudby jsme my dva s Radkem a autorem textů jsem já.

Měli jste odlišný způsob skládání oproti předchozím počinům, nebo máte zavedený systém, který funguje i po letech?

Vždycky nám nejlépe fungoval systém, že většinu složíme spolu s Radkem. Ne vždy se všem členům líbilo, že neimprovizujeme na zkušebně, že když nám pošlou pět nápadů, projde jeden. Ono je to složité. Nikdy jsme improvizací nic nesložili. Tak dobří muzikanti nejsme. Nikdy nesloží skladbu jeden melodický nápad. Co potřebujeme, je stavba celé písničky. S melodií. A to si zatím s Radkem kutíme my dva. Já většinou nahraji na klavír celý podklad. Mám představu o akordech, melodii zpěvů a smyčců, základní kostře skladby. Radek rytmizuje, nahrává elektrickou kytaru, někdy i basu (což se ale s příchodem nového baskytaristy určitě změní), má představu o bicích. Vše doma nahrajeme a předáváme dál kapele. Vždy se těším, až melodie, které jsem zatím jen nazpívala do dema, zahrají housle a cello nebo cimbál a já uslyším, jestli to funguje. A ideálně když si tam ještě každý z kapely přidá kousek sebe.

Co považujete za své inspirační zdroje? Oslovuje vás múza při běžných každodenních činnostech, nebo se nápady rodí na konkrétních místech či s příchodem tmy?

V poslední době jsou to každodenní okamžiky a jakési zakotvení se v přítomnosti. Když se zastavíš a rozhlédneš se, nestačíš se divit. Baví mě pozorovat přírodu, poslouchat vítr nebo se dívat na rákosí vlnící se na břehu rybníka. Sledovat odlesk slunce na hladině Odry nebo poslouchat své děti a trávit s nimi čas. Tohle je k nezaplacení.

V době, kdy prodej fyzických nosičů není příliš výnosným obchodem, jste překvapili vydáním nejen krásného digipacku, ale i speciální dřevěnou edicí alba. Co stálo za tímto úsilím?

Dřevěnou edicí jsme chtěli potěšit a odměnit naše skalní fanoušky. Za tímhle úsilím jsou stovky hodin práce grafičky Strigy, fotografky Rosemary, lidí z kapely i vydavatelství.

Plánujete k některé z písní natočit i videoklip?

Natočili jsme před pár dny videoklip k písničce "Synečku". Spolupráce s Randym Coldem byla moc fajn a všichni se těšíme na výsledek. Vybrali jsme skvělou lokalitu, kde jsme pořizovali i fotky k desce, tohle místo má úžasnou atmosféru. Určitě, až se finančně trochu zmátoříme, natočíme další klipy. Nápadů máme spoustu. A písničky z desky "Smutnice" si filmové ztvárnění zcela jistě zaslouží.

Mluvila jste o obměnách sestavy. Co se dělo?

Tak to je pro mě hodně osobní otázka. Víš, je těžké dělat muziku na úkor veškerého volného času, aniž bys za ni nosil domů výplatu a mohl o víkendech odpočívat. Místo toho jezdíš dny a noci v dodávce, trávíš čas skládáním hudby a vším, co je kolem kapely nutné udělat, protože nikdo za tebe nikdy nic neudělá, a jsi unavený jako pes. Často přijedeš ve 4 ráno z koncertu a v šest vstáváš, vypravuješ děti do školy a školky a sám jdeš na celý den do práce. Masakr. Každý z nás se vyvíjí a věkem mění, představy o chodu kapely se rozcházejí. Vždy to tak bylo. Kapela je malá sociální skupina. Když se vydá deska a začnou se sklízet plody, to baví každého, to jsou všichni v pohodě, užívají si koncerty, autogramiády, natáčení klipů, setkání s fanoušky, festivaly, rozhovory v rádiích a časopisech a tak dále a tak dále. Pak ale přijde období, kdy se musí z ničeho tvořit dál. A to není vždy jednoduché.

Noví členové, které jsme nabrali, během krátkého času pochopili, že hudbě tolik obětovat nechtějí. A tak hledáš dál, až se dostaneš do fáze, kdy máš v kapele houslistku, která by mohla být tvoje dcera. Nebo najdeš skvělého basáka a bubeníka, kteří taky už stejně jako ty hrají spoustu let.

Myslím, že jako kapela jsme měli namále. Já si sáhla na dno z nevyspání a péče o malé děti, do toho nevyspání po koncertech, zdravotní problémy dětí i moje. Radek to nejspíše dva roky před vydáním desky už taky chtěl zabalit, protože sestava nefungovala a stávající členové si také řešili své životy, nemluvě o velikém pracovním vypětí, které jsme v té době oba s Radkem měli. Nebyl nikdo, kdo by nás nabil. Mám pocit, že ani nikdo nevěřil tomu, co skládáme. Ale naštěstí mě držela múza, a tak jsem otravovala s novými nápady, až jsem zažehla v Radkovi novou jiskru a dala jemu i sobě víru, že to má smysl a že tvoříme dobrý materiál, a opět jsme kolo roztočili. Vyčistili vzduch v kapele, vyvětrali, vyříkali si, co bylo třeba, našli nové členy a jedeme nanovo. Dokud nás to bude bavit.

V květnu vám začíná dlouhé turné, které bude probíhat během celého léta až do konce září. Kde a kdy bude křest? Na co se mohou fanoušci na vašich koncertech těšit?

Ještě nevím, kde přesně křest proběhne, zda bude jen jeden, nebo jich symbolicky uděláme více. Pro fanoušky překvapení chystáme, zatím ale nebudeme nic prozrazovat. Vše je ve stadiu příprav.

Kromě České republiky a Slovenska se objevíte také u našeho severního souseda v Polsku. Máte tam silnou fanouškovskou základnu? Rozumí vaším textům?

Dlouho se nám nedařilo v Polsku hrát. Ale pak se to nějak prolomilo a najednou jsme tam hráli a hráli a hráli. Myslím si, že určitou základnu v Polsku už máme. Tamní publikum je velmi vstřícné a naše koncerty si velmi užívá. Rádi v Polsku hrajeme, máme zde spoustu přátel a rádi budeme hrát ještě více.

Fungujete už více než dvacet let. Změnila se za ty roky z vašeho pohledu tuzemská metalová scéna?

Určitě. Pamatuji si časy, devadesátá léta, kdy jsme jezdili na koncerty vlakem. Tahali nástroje, bedny a všechno s sebou. Zázemí v klubech bylo o ničem, chyběly šatny, slušné WC, o nějakém občerstvení pro kapely se nám mohlo jen zdát, zvukové podmínky byly také tristní. Ale zase na koncerty chodilo běžně 300 až 400 lidí - žádný problém. Všude bylo vyprodáno. Později, když už jsme byli součástí stáje Redblack, jsme zažívali jiné, ale moc fajn období - fungovali jsme jako velká rodina. Kapely se navzájem podporovaly, jejich členové si na deskách hostovali, bylo to velmi přátelské a vstřícné. Nevím přesně, kdy začal ten zlom a skupiny kolem nás začaly zanikat. Asi v době, kdy začaly zakládat rodiny a docházely jim síly, doba, kdy lidé přestávali kupovat desky a začali méně chodit na koncerty.

Nakonec nás zůstalo jen pár. Mezitím šly technologie velmi dopředu - počítače, internet, mobily. Už neexistují stovky fanzinů a zinů kopírovaných a posílaných poštou. Už neexistuje tolik tištěných metalových časopisů, které se daly koupit v trafice. Už se nevyřizují koncerty přes pevnou linku a dopis. Doba se změnila neskutečně a bohužel více než kdy jindy záleží na penězích, a ne na kvalitě hudby či umění vůbec. Žijeme v době konzumu, kdy se všichni honíme, abychom zaplatili účty a hypotéky, uživili rodiny, a zároveň se snažíme držet krok s mladými formacemi a s moderními technologiemi či směrem, kterým se propagace a reklama v dnešní době vyvíjí. Není to snadné a mám pocit, že za těch 20 let jsme urazili cestu z pravěku do sci-fi.

Jako veliké plus vnímám, že si dnes v podstatě můžeš natočit desku doma a videoklip můžeš stvořit pomocí mobilu. Ale tím pádem je všeho moc a je těžké se zorientovat v tom, co je kvalitní.

Posloucháte doma metalovou hudbu? Máte nějaké domácí či zahraniční tipy pro naše čtenáře?

Je fakt, že toho není moc, co mě baví poslouchat. Jsem už za ty roky přeposlouchaná. Ale spolehlivě mi husí kůži vyvolá kapela Leprous, Oceans Of Slumber nebo již zaniklí Gaate. Pak se mi spíše stává, že uletím na některém songu určité skupiny, a zbytek mě už tolik nebere.

A co vaše vlastní tvorba? Posloucháte zpětně některé své starší nahrávky? Máte nějakou, která vám přirostla k srdci blíž než ostatní?

Staré desky neposlouchám. Upřímně řečeno, když hraješ nějakou písničku postopadesáté, asi ji doma nebudeš poslouchat. Každopádně hudebně mě třeba "Návaz" pořád baví. Nevím, co bych na posledních dvou deskách změnila. Za nimi si pořád pevně stojím.

Jak si zpětně vážíte cen Břitva a Anděl, které jste v minulosti za svou tvorbu obdrželi?

Cen si určitě vážíme, jsou nám určitou satisfakcí za tu energii a čas, které do hudby vkládáme. Je fajn je mít, ale v dnešní době bohužel nic neznamenají. Žádná z cen ti neotevře dveře do světa. Takže jednou za čas z nich otřu prach a uvědomuji si, že ačkoli pro nás mají význam, v současnosti potřebují kapely místo cen spíše peníze. Za Anděly a Břitvy (s veškerou úctou k nim a porotcům) se na evropskou šňůru nevydáš. A teď za tyhle moje řeči už v životě nedostaneme ani keramický hrníček. (úsměv)