Emmo, vaše vítězství v SuperStar a vydání debutového alba "You Should Know" od sebe dělí dva roky. Co se během nich dělo?

Snažila jsem se najít sebe sama, vzpomenout si, co jsem vlastně chtěla dělat. Během SuperStar i po ní mi hodně lidí radilo, jak na to. Trochu jsem se v tom ztratila a hledala se. Cítila jsem také velký tlak, lidé měli očekávání a já je nechtěla zklamat. O to víc jsem ráda, že první dva singly měly úspěch, hlavně ten druhý "Words". Dnes se už cítím uvolněněji.

Musela jste za autorskou svobodu bojovat?

Po SuperStar byly nějaké pokusy mě ovlivnit. Ale naštěstí v týmu lidí, se kterými pracuji, se nic takového nedělo. Je pravda, že ze začátku jsem musela udělat nějaké kompromisy, hlavně u těch prvních písniček. Nejdůležitější je obklopit se správnými lidmi.

Říkáte, že jste musela dělat i kompromisy. Jak se to konkrétně projevilo?

Na začátku jsem si vůbec nedovedla představit, že budu někdy dělat popové písničky. Sama poslouchám hlavně alternativní hudbu. Snažila jsem se ty dva světy propojit, někde je to zlatý střed, někde to tíhne víc k jednomu, nebo druhému.

Do budoucna tedy chcete přijít s jiným zvukem?

Určitě ano, ráda bych na dalším albu víc experimentovala. Chtěla bych své skladby pojmout umělečtěji. Nějaké představy už mám, ale jsou zatím velmi okrajové.

Na album jste si psala texty. Jaký pro vás autorský proces byl - přirozený, nebo vám šlo psaní zpočátku těžce?

Bylo to velmi přirozené. S ničím jsem nebojovala, texty jsem se snažila trochu zaobalit, nechtěla jsem být příliš konkrétní, abych o sobě neprozradila víc, než bych chtěla. Mám tam například písničku o člověku, kterého jsem poznala velmi krátce, ale stačilo to na to, abych věděla, že už ho víc poznávat nechci. Jedna skladba je o mojí nejlepší kamarádce. V další mě inspirovala situace, kdy jsem se v Londýně, kde jsem dva roky žila, vracela o půl jedné v noci z práce. Šla jsem pěšky tmavým parkem a myslela jsem, že to je má poslední procházka. Následně jsem napsala text o mrtvém děvčeti.

Deska se jmenuje "You Should Know". Myslíte, že se na ní o vás posluchači dozvědí něco, co dosud nevěděli?

Název vznikl z fráze v písničce "Sadie", která je pro mě asi textově nejsilnější. Není určen někomu konkrétnímu, zapadlo mi to do konceptu alba. Nad tím, jestli o mně posluchač něco zjistí, jsem až tak nepřemýšlela. Sama o sobě totiž vím všechno, takže záleží na lidech, co dokážou vyčíst mezi řádky a co ne.

Na albu se podíleli čtyři různí producenti, většina recenzí se ale shoduje v tom, že album při sobě drží váš autorský rukopis...

Vážně? To mě těší, sama jsem recenze nečetla. Párkrát se mi totiž už stalo, že jsem si něco přečetla a zrychlil se mi tep, hůř se mi pak usínalo. V psaní jsem se snažila nijak neomezovat, šla jsem po tom, v čem se cítím dobře. Kromě textů jsem navíc promlouvala i do konečné podoby hudby, měla jsem poslední slovo v tom, jaké budou aranže jednotlivých písniček.

Singl "Words" byl číslem jedna v rádiích na Slovensku a posléze i v Česku. Potěšilo vás, že i takhle současné pojetí popu může ve zdejších trochu konzervativních podmínkách uspět?

Nečekala jsem takový úspěch, nejvíc mě překvapilo, že nešlo o jeden týden na prvním místě, ale singl se na čele držel opravdu dlouho. Trochu jsem se obávala toho, co říkáte - tedy že zdejší posluchači jsou od českých a slovenských interpretů zvyklí na klasičtější model popu. A obávám se toho vlastně i nadále. Ale na druhou stranu věřím, že když je z hudby něco cítit, je jedno, jak je poskládaná. To samé platí například i u jazyka. Lidi se mě stále ptají, proč nezpívám česky. Ale když jsou schopni poslouchat písničky zahraničních interpretů v angličtině, zvládnou to přece i u těch domácích.

Působíte jako introvertka. Je pro vás těžké fungovat ve světě popu?

Nejen ve světě popu, ale celkově ve světě. Někdy se člověk probudí a je plný energie, ale někdy by nejradši zůstal celý den zavřený někde ve skříni. Jsem trochu stydlivá, ale lidé to naštěstí respektují. Když mě osloví někdo neznámý, kdo se o mě zajímá, je to někdy velmi milé. Ovšem někdy je to... ani ne nemilé, ale spíš divné. Někteří lidé si myslí, že mě dokonale znají, a podle toho se i chovají. A přitom je to divné, nepřirozené.

Jak s touto vaší povahou zahýbalo účinkování v televizní show Tvoje tvár znie povedome?

Naštěstí jsem neměla scénky, kde mě někdo tlačil do něčeho, v čem bych se necítila dobře. Interpreti, které jsem ztvárnila, mi byli většinou sympatičtí. Snažila jsem se při vystoupení emočně oprostit, přijmout, že to nejsem já, ale nějaká má role, kterou zrovna představuji. Věřím, že to nakonec nebyl žádný trapas.

Obal alba částečně ukazuje změnu vaší image. Má něco symbolizovat?

Řada lidí řešila změnu barvy mých vlasů. Nelíbilo se mi, že mě od toho spousta z nich odrazovala. Tvrdili, že ještě nejsem dost známá na to, abych si mohla dovolit změnu. S tím ale nesouhlasím, všichni se měníme. Člověk se tomu nemůže bránit jen proto, že lidé jsou na vás zvyklí v jiné podobě. Takže ano, nestydím se ukázat, že se měním.

Zpíváte dnes na koncertech ještě covery?

Nějaké ano, třeba "Čerešně". Ale jsem ráda, že mohu konečně zpívat i svoje skladby. Dnešní koncerty jsou tak půl na půl, ale v dubnu vyrazím na turné, kde budu chtít představit hlavně písně z nové desky.

Zastavíte se na turné i v České republice?

Ano, zazpívám v Brně a Praze. O tom, jak budou koncerty vypadat, ale zatím moc prozradit nemohu. Termíny jsme domluvili narychlo, koncept teprve dáváme dohromady. Ale budeme se snažit zachovat všechny zvuky, které na albu "You Should Know" jsou.

V redakci musicserveru jsme stejně jako každý rok sestavili výroční žebříček nejlepších desek uplynulého roku. V hlasování redakce se "You Should Know" umístilo na prvním místě ze všech českých a slovenských alb. Těší vás takový způsob ocenění vaší práce?

Na prvním místě?

Ano.

Wow. To je velmi milé, moc jste mě potěšili! Můžu být teď trapná a rozplakat se?