Kapela už před rokem avizovala, že se bude jednat o tříhodinovou show, v tu dobu tomu ale asi věřil málokdo. Hlavně nebylo příliš zřejmé, jak bude vystoupení a celý program koncipován. Onen návrat ztracených synů v podobě Kai Hansena a především Michaela Kiskeho s sebou mohl přinést mnohá úskalí, ať při stavbě repertoáru či při zapojení současných členů seskupení.

Ačkoli začátek byl stanoven na dvacátou hodinu, vystoupení začalo s pětadvacetiminutovým zpožděním. Nervozita v po strop narvané, stařičké hale rostla. Vzduch začal být vydýchaný a podlaha se začala rosit, když se za černým plátnem označeným logem kapely a názvem turné "Pumpkins United" začalo cosi dít. Za zvuku reprodukované písně "Let Me Entertaint You" od Robbieho Williamse (!) se začali, podobně jako Iron Maiden při" Doctor, Doctor Please", rozcvičovat (pohybově) jednotliví členové, což samozřejmě diváci stojící pod pódiem nemohli vidět. Ale i tak to bylo příjemné zpestření.

Pak už se ozvalo známé intro skladby "Halloween" a hala expolodovala nadšením. Lepší začátek si diváci nemohli přát. Opona padá a na pódiu, kterému dominují jakési dýňové čelisti, které svírají bicí, stojí šestice hudebníků. Michael Kiske odzpívává první tóny této skvělé kompozice, když se k němu přidává Andi Deris. Dochází tak k prvnímu pěveckému souboji. První překvapení večera. Za pódiem se na plátně promítají filmové dotáčky. Zvuk je velmi hutný, i když zpočátku lehce nevyrovnaný. Je znát zápřah hned tří kytarových kulometníků. Ti jednotlivě nebo společně vstupují na prodlouženou část pódia, jedná se o jakési módní molo - do slova a do písmene - které míří do části publika. Tam se oddávají kytarovým duelům. Dění na jevišti je možné sledovat na dvou velkoplošných obrazovkách. Hned od samého začátku překvapí energie, kterou muzikanti překypují. Neustále běhají po forbíně, rozdávají úsměvy, pošklebují se na sebe, gestikulují a celé je to velmi zábavné sledovat. V každém případě kapela hrála, což platilo po celou dobu koncertu, jako dobře namazaný stroj.

Následuje další z hitů období Strážců, "Dr. Stein". Kiske v druhém pěveckém souboji s Derisem uspěl, a když pak sám odzpívá "I'm Alive", má publikum plně na své straně. Ostatně se ví, že v České republice má Helloween s Michaelem Kiskem za mikrofonem jakési výsadní postavení a mnoho současných metalových +45tníků vyrůstalo právě na této muzice. Nebylo tedy divu, že bylo mnohokrát vyvoláváno jeho jméno a on se svému publiku náležitě odměňoval.

Před publikum předstupuje Andi a oznamuje mu, že budou pořizovat z tohoto vystoupení záznam pro živé DVD a Blue-ray. Když ohlásí, že zahrají píseň z alba "Dark Ride", nastává překvapení číslo dvě. Tato nahrávka, jak je známo, nepatří u principála Michaela Weikatha k těm oblíbeným. "If I Could Fly" a následující "Are You Metal" je odehráno v jednom tahu, včetně Kai Hansena, který de facto nesleze za celé tříhodinové vystoupení z pódia.

Na scénu přicházejí Seth & Doc, dvě animované postavičky promítané na plátno, které po vzoru Beavise a Buttheada, na vkus recenzenta, otravně předělují jednotlivé části koncertu, a drobí je tak do menších mikrocelků. Show tak ztrácí na tahu a je přibrzděna trojicí nevýrazných skladeb "Kids of Century", "Waiting of the Thunder", "Perfect Gentleman" a stejným počtem animovaných dotáček. Skupina se z nějakých důvodů rozhodla, že repertoár postaví na méně hraných skladbách, samozřejmě vyjma prvních tří desek, a to až do alba "7 Sinners" (2010). Bohužel tento scénáristický přešlap se na některých místech koncertu projevil v plné své nahotě a dospěl do svého prvního klopýtnutí.

Řemen nahodí až skvělý Kai Hansen, který se evidentně celý večer náramně baví. Jeho set, počínající rozezpíváním publika ve stylu Freddieho Mercuryho, vypadal jak z jiného světa. Srší obrovskou energií a válcuje všechny, kdo se tomu poddá. Okamžitě se zvedá les zdvižených rukou. Trio skladeb spojené do jedné kompozice ("Starlight", "Ride the Sky" a "Judas") nenechává nikoho vydechnout. Kaiův hlasový projev je jistý a žene se i do výšek, které jsou známy se studiových nahrávek. Euforie nekončí. "Heavy Metal (Is the Law)". Ještě někdo pochybuje? Naprosto excelentní set, který se dá nazvat zlatým hřebem večera.

Jak to bývá, k metalu patří i ploužáky. I na ně došlo. Pro někoho bohudík, pro další bohužel. Nechyběla "Forever a One (Neverland)", odzpívaná Andym a Michaelem na barových stoličkách, doprovázeni pouze Saschou, či nezbytná "A Tale That Wasn't Right", které ve své době jistě doprovázely nejedno intimní sbližování tehdejších teenagerů. Nicméně dva pomalé kousky za sebou a k tomu další kreslený předěl působily jako zatažení za ruční brzdu v plné rychlosti. Naštěstí kdosi zanotuje "Happy Happy Halloween" a publikum nadšeně prozpěvuje onen nápěv. Hala se postupně znovu probouzí.Po "I Can" přichází zajímavá vsuvka v podobě bubenického sóla. To rozjede nejdříve sám Daniel Löble. Poté se z plátna rozehraje záznam bubenického vystoupení Ingeho Schwichtenberga. Společně s Löblem rozjedou imaginární drum duel. Velmi dojemná chvíle věnovaná právě památce jednoho se zakládajících členů.

Koncert se přehoupl do své poslední čtvrtiny, ale ne zrovna moc šťastně. "Livin' Ain't No Cry", která pozvolna přešla do "A Little Time", neměla správný tah a poprvé se u Micheala Kiskeho dostavily hlasové potíže. Scénáristický přešlap číslo dvě - kapela sáhla, a to rovnou třikrát, do alba "Masters of Rings". Tentokrát, po "Perfect Gentleman", to byly další dvě, možná méně výrazné "Why" a "Sole Survivor". Zřejmé bylo i ochlazení publika, které ožilo až se skvělou "Power". Ale to se už blížil domnělý konec vystoupení.

Když Andy oznámil, že píseň, kterou nyní zahrají, slyšel ve svých sedmnácti letech a přál si ji hrát se svou kapelou, asi všichni tušili, že se bude jednat o "How Many Tears", úžasný kvapík z období "Walls of Jericho". Tu společně odzpívali Kai, Andi a Michael. Vrcholem pak byly kytarové přestřelky pánů Hansena, Weikhatha a Gerstnera. Na zmíněném molu se předháněli, kdo vystřihne lepší sólo. Když je k tomu ještě podpořil i občas sólující basák Markus Grosskopf, bylo se nejen na co dívat, ale publikum mohlo obdivovat jejich nesporné muzikantské umění. S posledními údery do bicích se kapela rozloučila a odešla. Samozřejmě to byl jen fingovaný odchod.

Z reprosoustav se linul orlí hlas a majestátní pochod "Invitation", tudíž nebylo pochyb, že na řadě je "Eagle Fly Free". Zde už Michaelovy hlasivky bohužel braly za své. A v následující "Keeper of the Seven Keys", byť se s ní popral se ctí, už to bylo více než patrné. Když ke konci kompozice nastoupil Andy, byl bohužel mezi nimi znát rozdíl tříd. Neberme to však jako výraznou kaňku na jinak skvělém koncertu. Ono utáhnout tři hodiny v kuse není žádná legrace.

S posledními akordy, kdy se představovali a loučili jednotliví členové, to skutečně vypadalo na konec. Někteří diváci dokonce začali houfně opouštět halu, když se naposledy objevil Seth a Doc. Kai Hansen spustil solo á la Brian May a poté konečně došlo na "Future World." Při skutečně konečné "I Want Out" se bez pár minut naplnily slibované tři hodiny show. Diváci se ještě mohli pobavit pinkáním do nafukovacích balonů černé a oranžové barvy se znakem dýně, a když se na ně snesl déšť konfet, byl už skutečný konec. Za doprovodu hudby z filmu "Statečného srdce" mohli přemítat, jaký vlastně ten večer byl.

Skončil tak koncert, který připomínal jednu skvělou epochu heavy metalu, kdy se rodily legendy a muzikanti hýřili nápady. Pokud se podíváme na vystoupení jako celek, byl skvěle odehrán a kapele to ladilo asi jako nikdy před tím. Show byla postavena střídmě, bez dalších přikrašovadel, stála a padala s výkonem hudebníků. Za malé kaňky na kráse bych jmenoval nevyrovnaný setlist a animované vsuvky. Během tříhodinové akce se bohužel některé vtípky opakovaly a věčně vstupování na molo se dělo až příliš často a jevilo se jako dopředu naučené a nacvičené. Chyběl tak moment překvapení. I přes pár negativ to ale rozhodně byl koncert, který může hrdě aspirovat na metalovou akci roku.