Nově vzniklou superskupinu Prophets Of Rage tvoří basák Tim Commerford, kytarista Tom Morello a bubeník Brad Wilk, tedy členové Rage Against The Machine a Audioslave. Ty doplňují DJ Lord a rapper Chuck D z Public Enemy a také rapper B-Real z Cypress Hill. Různorodá parta zahájila svou činnost již v loňském roce a zejména koncertně se velmi činila. Hvězdná jména členů je vynesla do rolí frontlinerů velkých evropských i zaoceánských festivalů. Až nyní ale přicházejí s debutovým albem, jehož hudební kořeny sahají do devadesátých let a které i díky Morellově kytarové hře notně připomíná právě hudbu RATM.

Na tom by nebylo nic špatného. Prophets Of Rage ovšem působí, že jejich záměrem nebylo hrát retro z devadesátek, jen zkrátka v této době hudebně a zvukově ustrnuli. Jinak skvělí hudebníci se bohužel stylově příliš neposunuli a i hesla zůstala podobná, jen nepřítel změnil fyzickou podobu a má nové jméno. Trumpovská doba se stala očekávanou červenou barvou pro býčí hněv Morellovy party, která vždy bojovala za práva amerických emigrantů, sociálních svobod a otevřené společnosti. Současný americký prezident je tak v jeho očích krystalickým záporákem, proti kterému se rozhodl bojovat založením nové skupiny. Doba mu tak hraje do karet.

Jeho revolucionářství a levicovější smýšlení jsme už měli možnost slyšet jak v RATM, tak i na sólových komornějších deskách, ve kterých na jednu stranu převracel podobná témata, na druhou posluchače laskal charakteristicky působivou kytarovou hrou. Superskupina Prophets Of Rage má navíc k dispozici rappery Chucka D a B-Reala, díky kterým má obvyklý rap-rockový zvuk. Syrovější kytary a melodické refrény tu střídají rapové party a tohoto mustru se drží všechny skladby debutu. Zábavné retro, nebo přepraný zvuk? Inu, od obojího trochu.

To, co by mělo být na hudbě Prophets Of Rage nejsilnějším artefaktem, tedy úderné texty, je ve výsledku slabinou. Opakující se motivy a mnohdy laciná naivní gesta mají sice jasný názorový podklad, ale ve výsledku je představa hrozícího davu se zdviženou pěstí pochodujícího třeba centrem New Yorku spíš úsměvnou vizí než reálnou představou. "Radical Eyes" či "Unfuck The World" v úvodu nahrávky tak vyznívají jako taková sympatická retro revolta.

Daleko výmluvnější počin letos vydali Body Count, kteří svými hodně syrovými texty a hrubými beaty působili na novince "Bloodlust" o poznání přesvědčivěji. Navíc umě zkombinovali tradiční zvuk s moderními postupy, a výsledkem je tak precizní drsná nahrávka. A nepotřebovali ani okatou prvoplánovou prezentaci ani nepřekvapivé spojení s Michaelem Moorem, který pro POR natočil klip s koláží vybraných amerických prezidentů k písni "Unfuck The World".

Ale abychom jen nehaněli. Pod Prophets Of Rage se skrývají skutečně vytříbení hudebníci a po instrumentální stránce je to znát. Především kytarová hra Toma Morella je stále kouzelná a i díky ní mají nové skladby svou hodnotu. Výraznější vliv Cypress Hill lze pak slyšet v songu "Legalize Me", kde dostal B-Real dostatek prostoru pro své názory na legalizaci trávy, byť tento výkřik lehce zavání prázdnotou.

Debut Prophets Of Rage je ve výsledku hlavně názorové a politické dílo několika význačných hudebníků. Jako rocková či crossoverová nahrávka moc velkou sílu nemá a spíš zavání tendenčností než uměleckou kreativitou. Naživo budou mít pánové zřejmě větší sílu, studiově to úplně neklaplo.