"Funk je joint ubalený v toaletním papíře", řekl kdysi James Brown. Máme rok 2002 a pravověrná černá hudba zvaná funk je pořád více než živá. Jako důkaz přijměte čtvrté album Me'Shell NdegéOcello, které nese název "Cookie: The Anthropological Mixtape". Me'Shell (snad nám promine, že druhou část její umělecké přezdívky budeme vynechávat) na něm spojuje tradici dřevního - hudebně, politicky i sociálně uvědomělého funku s moderními postupy současného R&B a hip hopu. Výsledkem je vynikající deska, která zaručeně potěší každého fanouška urban music, kterému nestačí žebříčkové šlágry.

Me‘shell v roce 1993 vydala jako vůbec první ženská interpretka desku na Madonnině labelu Maverick. To album se jmenovalo "Plantation Lullabies" a vysloužila si za něj tři nominace na Grammy. O rok později měla velký hit s coververzí Van Morrisonovy "Wild Night", který nazpívala spolu s Johnem Mellencampem. Tehdy se ocitla na rozcestí - mohla pokračovat cestou kompromisů směrem k velké slávě, ale zvolila jinak - zůstala věrná svým kořenům a vsadila na opravdovost své hudby. Natočila tři další alba, jejichž prodej nebyl nijak závratný, které ale (hlavně černošská) hudební kritika vždy zahrnula chválou. S "Cookie" v této tradici pokračuje - kritici žasnou a prodej je slabý. A přitom by to mohlo být i jinak, na své nejnovější desce se Me‘Shell představuje jako znalá současného fúzování R&B, jazzu, hip hopu a moderní elektroniky, aniž by se přitom nějak zaprodala funku. V každé skladbě je cítit obrovská kreativní síla, kterou Me‘Shell vládne a její cit pro groove. Nelze se divit, protože Me‘Shell je také vynikající basistka a basa jak známo tvrdí (a pro funk to platí ne dvoj- ale trojnásob) muziku.

Me'Shell na "Cookie" v určitém smyslu pokračuje s pomocí moderních technologií tam, kde se zastavila evoluce funkatýra jménem Prince (řekněme někde kolem "Lovesexy"). "Cookie" je sexualitou nabitá deska, plná potu a vroucí energie. Zároveň ale elegantní a hladivá. Nemluvme ale o nějaké revolučnosti. Když opomineme Prince samotného, velmi podobné album už natočil před osmi lety D‘Angelo s "Brown Sugar" a od té doby je kombinace funku a soulu výrazně propírána na albech jeho následovníků - Maxwell, Musiq (Soulchild) nebo loni debutující Bilal. Me'Shell je ale jako Prince (D‘Angelo) v sukních zcela suverénní, její silný (skoro mužský hlas) zažene všechny ty, kteří by o ní chtěli mluvit jako o další neo-soulové divě. Na rozdíl od Erykah Badu, Jill Scott nebo Mary J Blige je to špinavý a "zlý" soul ala James Brown, skladby jako "Hot Night" nebo "Pocketbook" jsou tak hutné pecky s trubkami a masivním rytmem. Me‘Shell navíc ani moc nezpívá - v soulovějších skladbách ji většinou vypomáhá hebkým hláskem Caron Wheeler. Funkem současnosti je hip hop a i ten je slyšet hodně, "Dead Nigga Blvd (Pt. 1)" nebo "Barry Farms" jsou rozhodně ovlivněné pouliční rytmikou současnosti, jenže Me‘Shell vlastně vůbec nerapuje, jen rozpráví s energií básníka, který chrlí svá slova (proto mně napadli současní hip hopoví básníci Saul Williams nebo Ursula Rucker).

Jasný vzor je pro Me‘Shell největší černošská funkatýrka Chaka Khan, se kterou Me‘Shell natočila v polovině devadesátých let několik skladeb. Další ikona funku George Clinton pro ni na "Cookie" napsal píseň "Better By The Pound", která je ale prostá Funkensteinova koncentrovaného šílenství a spíše ukazuje moudrost dospělého gurua černé hudby. V druhé polovině alba je dost soulových balad na to, aby si smlsli i posluchači klasického R&B - všechny ale s pořádně těžkým spodkem, takže žádné slaďárny a navíc ji všechny ty emoce na sto procent věříte.

Na "Cookie" zůstává Me‘Shell věrná jednomu z pravidel funku, (které se často porušuje) - hudba musí mít nějaké poselství. Feminismus a antikapitalismus ("yo sell ya soul like it was a piece of shit, just 2 make that dollar") si podává ruku s oslavou lesbické lásky a militantním afrocentrismem. Úryvky z básní velkého funkatýrského básníka Gil Scott-Herona a textů filosofky Angely Davis rámcují některé radikálnější texty. "Akel Dama" je přímo záznam mystického zážitku o síle černošské duše, sestavený z básní černých básníků. Možná vás to může trochu znudit, ale tohle k ní prostě patří. Stejně jako k ní patří to, že stojí mimo hlavní směry černé hudby, nehlásí se k žádné hitové manufaktuře, neveze se na jménech slavných producentů nebo hostů a nedělá skandální klipy atd. - prostě jen točí desky. Pokusy o mainstreamové hity ("If That's Your Boyfriend" z poloviny 90. let) jsou pryč, zůstal jen hloubkový funk a soul. I když... na "Cookie" je malým kompromisem remix písně "Pocketbook" zařazený jako bonus na konci alba. Podepsáni jsou pod ním Rockwilder a Missy Elliott, kteří z rozjímavého funku udělali bombastickou futuristickou masáž. Výtečné jsou backvokály Tweet, bohužel Redman rapuje trochu jako slon v porcelánu a všechno pokazí. Me‘Shell prostě žádnou pomoc nepotřebuje, snad si od ní Missy vzala lekci a zhodnotí ji na nové desce.

Tohle je černočerné funky album roku, mým uším letos stejně ladilo málokteré jiné. S "Cookie" se v umu míchání starého a nového může letos měřit jen Cee-Lo Green a jeho "Perfect Imperfections". Vynikající deska, kterou v Americe po právu vynášejí do nebes.